Královská povinnost

Rány

„Christian je..." začal a pak se odmlčel, jakoby nevěděl, jak pokračovat.
„No tak už něco řekni, Jamesi!" vybídla jsem ho nervózně.
„Nevím, kde začít."
„Přece od začátku."
„Byli jsme už na zpáteční cestě. Všichni jsme byli unavení, a tak jsme zastavili. Christian se pak rozhodl vyjet si na koni na malou chvíli.
Dva muži oblečeni jako strážní jeli spolu s ním. Jenže..."
„Jenže?"
„Byli to Belgičané. Zavedli ho do pasti. Bylo jich na něj příliš mnoho. Když jsme je našli, tak už se Christian sotva držel na nohou. Ještě než jsem k němu doběhl, tak upadl do bezvědomí. Od té doby se neprobral.
Jeho rány jsou dost hluboké. Je na tom moc zle. Lékaři dělají, co mohou, aby ho udrželi při životě," dopověděl velice smutně James a já měla pocit, jako kdyby mi srdce vynechalo úder.
„Kde je?" zeptala jsem se a snažila se zpracovat tento šok.
„Odnesli ho do jeho pokoje. Cestou mu rány začaly znovu dost krvácet, a tak ho ošetřují," pravil.
„Jak jste ho mohli nechat jet samotného, byť s někým, kdo měl vaši výzbroj?!" zeptala jsem se ho poněkud naštvaně, i když jsem věděla, že to jeho chyba nebyla.
„Nikdy bych ho nenechal jet samotného. Jeden z nich mě odlákal na vteřinu pryč a pak mě omráčili. Když mě jeden ze strážných probral, Christian už tam nebyl. Vydali jsme se hned po jejich stopách. Vím, že to mě neomlouvá," odpověděl, přičemž se mu ve tváři zračila obrovská lítost a provinilost.
Vždyť jsou si jako bratři. Jistě ho to velice mrzí a já mu tady ještě přidávám.
„Omlouvám se, Jamesi. Vím, že to není tvá chyba. Pokud je to něčí vina, tak jedině Christianova. Neposlechl mě. Nechtěl si to hloupé tažení rozmyslet. Jdu za ním," pověděla jsem mu a soucitně na něj pohlédla.
Vydala jsem se pak ke schodišti.
„A ti, co mu to provedli? Co je s nimi?" zeptala jsem se, když jsem se na ně pod schodištěm otočila.
„Téměř všichni zemřeli na místě. Dva z nich jsou zajati v cele."
„Řekli, proč to udělali?"
„Byl to prý poslední rozkaz jejich krále. Co s nimi?"
„Prozatím je nech v cele. Teď nemám čas se s nimi zaobírat," odvětila jsem a pak běžela po schodech za Christianem.
„Výsosti," pověděl jeden z lékařů, jakmile mě uviděl projít dveřmi do pokoje.
„Jak je na tom?" zeptala jsem se a pomalým krokem mířila k posteli.
Můj krok byl každým dalším jen těžší a těžší.
„Buďte upřímný," pobídla jsem toho, jež mě jako první oslovil.
„Výsosti, jeho stav je vážný. Dalších několik hodin bude rozhodujících," pověděl, a pak se dal do hledání čehosi ve své brašně.
Došla jsem až ke druhé straně postele a až teď se na něj odvážila podívat.
Lékaři se snažili zastavit jeho dosti hluboké krvácející rány, které měl nejen na hrudi, ale také na ramenou.
V obličeji byl nezdravě pobledlý, za což může ta velká ztráta krve.
Vydala jsem se rychle do svého pokoje. V jedné z truhel jsem měla nasušené bylinky, které jsem natrhala s Christianem ještě před tažením.
I s truhlou jsem se poté vydala nazpátek.
Namočila jsem některé v misce s vodou, jež byla na stolku. Pak jsem přešla k posteli a sedla si vedle něj. Lékaři zatím ustoupili stranou.
„Tyto byliny by měly pozastavit krvácení," pověděla jsem tiše, zatímco jsem je začala přikládat na rány.
Následně jsem na ně přiložila kus látky.
Chtěla jsem ho pohladit po tváři. Jakmile jsem se však dotkla jeho kůže, poněkud jsem se vyděsila.
„Vždyť on úplně hoří!" pronesla jsem znepokojeně, když jsem mu poté sáhla i na čelo, abych se ve smem tušení utvrdila.
„Jděte ven! Jste také úplně neschopní," pověděla jsem rozhněvaně jejich směrem.
Všichni se pak odporoučeli pryč.
„Ach, Christiane. Co mi to děláš?" zeptala jsem se tiše pro sebe a povzdechla si.
V misce s vodou jsem namočila další kus látky, vyždímala a složenou do úzkého pruhu mu ji položila na čelo.
Samotné rány jsem mu ještě obvázala obinadlem, tak jak mi to nejlépe šlo.
Nakonec jsem ho pořádně přikryla peřinou.
Potřebovala bych však, aby přišla Rose nebo James. Zvedla jsem se z postele a zamířila ke dveřím. Vyšla jsem ze dveří a uviděla všechny lékaře, jak si v hloučku na chodbě něco šeptají.
„Byliny mu nepomohou," pověděl jeden z lékařů.
„Ztratil mnoho krve. Jistě nedožije rána," dodal a já ho zpražila pohledem.
„Jestli nedožije rána, vy budete ten první komu za to nechám setnou hlavu," pravila jsem naštvaně jeho směrem a on se na mě polekaně podíval.
Nejenže se lekl mé hrozby, ale i mého příchodu.
„A kde jste byl vy celou dobu, že jste najednou tak chytrý jakoby jste snědl knihu? " zeptala jsem nasupeně.
„To jste si nevšimli, že má vysokou teplotu? Vůbec bych se nedivila, kdyby měl zápal plic," dodala jsem a zamračila se.
„Najděte Rose a Jamese, ať za mnou přijdou," obrátila jsem se poté na jednoho ze strážných.
„Jak si přejete," odvětil pohotově a vydal se pryč.
Já ještě lékařům věnovala jeden opravdu rozlobený pohled a pak šla za Christianem.
Sedla jsem si vedle něj na druhou stranu postele a chytila ho za ruku.
„Kate," oslovila mě Rose, která právě vešla do pokoje a hned za ní James.
„Rose, dojdi prosím pro lékařku ze zámku a ty, Jamesi, zajdi prosím do knihovny a najdi mi nějakou knihu o lékařství. Pierre ti jistě nějakou doporučí. Případně ho vezmi rovnou s sebou," pravila jsem a oba přikývli.
Potom odešli.