Královská povinnost

Neshody

Ráno mě probudily sluneční paprsky, jež se jasně třpytily a odrážely se celým pokojem.
Posadila jsem se nohama z postele a rozhlédla se po místnosti. Při vzpomínce na včerejší den jsem měla hrozně smíšené pocity, což mě nenechávalo nijak klidnou.
Dveře se pomalu a potichu začínaly otevírat a za malou chvilku do pokoje vešla Rose.
„Dobré ráno, Rose," pozdravila jsem jí a pousmála se.
„Dobré ráno, Kate," odpověděla mi s úsměvem a popošla blíž ke mně.
„Co tvá noha a ruka? Bolí?" zeptala se starostlivě.
„Musím říct, že to je daleko lepší. Ať už mi tam princ dal cokoli, bylo to velice účinné," pravila jsem a postavila se.
Bolest v kotníku nezmizela, ale už byla daleko více snesitelnější. Udělala jsem pár kroků, přičemž jsem usoudila, že to opravdu tak strašné není. Převlékla jsem se do lehkých červených šatů. Dnes jsem upustila od jezdeckých kalhot, jelikož jsem se necítila na jízdu na koni. Jezdecké kalhoty jsou daleko praktičtější a pohodlnější než šaty, a tak je často volím, pakliže se jdu projet. U žen dvora je neobvyklá samotná jízda na koni. Jestliže k tomu vztáhneme jezdecké kalhoty, tak ty jsou jistě ještě neobvyklejší.
Sundala jsem si obinadlo, jak z ruky, tak z kotníku a daná místa si namazala mastí, kterou tu princ nechal na stolku. Potom jsem si obula černé baleríny a vydala se spolu s Rose na snídani.
Avšak jakmile jsem vyšla ze dveří pokoje, tak jsem začínala být dosti naštvaná.
„Jak se jmenujete a co tu děláte?" zeptala jsem se dvou strážných, kteří stáli u mých dveří.
„Já jsem Frederick a toto je Gerard. Od včerejšího večera jsme na příkaz prince vašimi strážnými, princezno," pravil Frederick a já se zamračila.
„Nemůžete si jít po svých? Já to princi neřeknu," navrhla jsem a doufala, že na to přistoupí.
„To bohužel nejde, princezno," odpověděl Gerard a já se znovu zamračila.
Zamířila jsem tedy opět do jídelny. Z ní právě vycházel princ s tácem v rukou, na němž byla přichystaná snídaně a vedle ní ještě nádherná červená růže.
Když si mě všiml, tak se zastavil tak prudce, že vše málem upustil.
„Dobré ráno," pozdravil mě a pousmál se.
„Měla jste odpočívat. Právě jsem vám nesl snídani, ať nikam nemusíte chodit," dodal, než já mu stačila odpovědět.
„Dobré by bylo, kdyby ti strážní nebyli potřeba. Ovšem to nic ve zlém vůči vám pánové," odvětila jsem a trochu se zamračila, i přes fakt, že jeho galantní gesto se snídaní bylo opravdu roztomilé.
„Jste pozorný, že jste se rozhodl mi to ulehčit a přinést mi snídani, děkuji," dodala jsem.
„A vy už jste snídal?" zeptala jsem se, když bylo chvilku ticho.
„Ještě ne. Chtěl jsem, až vám snídani přinesu," odpověděl.
„V tom případě bych vás ráda požádala, zdali byste to odnesl zpět a nasnídal se spolu se mnou," řekla jsem a on se na mě trochu překvapeně podíval.
Vůbec jsem se mu nedivila. Byla jsem překvapená sama ze sebe.
„Dobrá," odvětil, ustoupil stranou, abych do jídelny mohla projít a pak se vydal za mnou.
Tác stihl položit na stůl, než jsem ke stolu došla, přičemž mi poté povytáhl židli, abych se mohla posadit.
„Proč musím mít strážné?" zeptala jsem se, když se on usadil naproti mně.
Nebyl ode mne ale nijak daleko. Tento stůl byl o dost menší než stůl v zámku. Mohla jsem tak více zblízka pozorovat jeho reakce.
„Rozhodl jsem o tom," odpověděl jednoduše, přičemž bylo zcela očividné, že se o tomto tématu nechce bavit.
„To není konkrétní důvod. To jsi o mě myslíte, jak moc jsem neschopná a strážní mi tedy v tomto směru mají pomáhat?"
„Nic takového si nemyslím. Je to z čistě bezpečnostního hlediska."
„A jakého bezpečnostního hlediska? Mohu si sama za ten svůj pád. Stráže mi v tomto směru nemohou být nijak užiteční."
„Respektujte to. Je to mé rozhodnutí, jež nehodlám měnit. A vzhledem k tomu, že mi je jasné, jak ráda to budete narušovat, prosím vás o to, abyste to nedělala."
„Neustále se snažíte, aby bylo po vašem a já dělala věci tak, jak chcete. Proč tedy také jednou ke mně nemůžete být upřímný?"
„Upřímný? A v čem přesně? Vždyť vám říkám, že to je pro vaší bezpečnost, co na tom není upřímného a konkrétního?"
„Neustále se vyhýbáte mým otázkám, jako kupříkladu, kdo vás naučil pracovat s bylinkami nebo proč jste mi nezmínil vašeho bratra."
„Já se ničemu nevyhýbám. Toto jsou věci, které jsou vázané v mé minulosti a chci, aby tam také zůstaly. Věci, o nichž se velice nerad bavím a nemám rád, když se do nich někdo plete. Zvláště někdo, komu do toho vůbec nic není a nemá s tím nic společného. Buďte proto prosím tak hodná a nedělejte to, abych nemusel být vůči vám hrubý."
„Tři mrtvé manželky jsou až dost ne? Proč bych měla být čtvrtá?”
„Tak počkat. Něco bych si s vámi rád ujasnil,” začal hned na svou obranu.
„Já jsem nikdy před vámi manželku neměl, tudíž jsem žádnou nemohl zabít. A nikdy, opravdu nikdy jsem ve svém životě nevztáhl ruku na ženu. Na tom také nehodlám nic měnit,” pravil a já se na něj trochu překvapeně podívala.
Ani nevím proč jsem začala s tímhle tématem. Někde hluboko uvnitř jsem věděla, že by něčeho takového nebyl schopný. Přeci jenom za těch několik dní našeho manželství se ke mně nechoval způsobem, jenž by mi naznačoval, že je nějaký násilník. Ovšem. Přetvařovat se mohl, ale to já si nemyslím.
Něco ho muselo dosti zranit, a proto se chová takto. Tohle chování je jako jeho obranná a ochranná zeď. Zdá se. Alespoň myslím. Nevyznám se v něm. Nedokážu se vyznat ani ve svých vlastních dojmech a pocitech, jež mi princ působí. Na jednu stranu to bylo něco nového a vzrušujícího. Na tu druhou to bylo něco, čeho jsem se dost obávala.
„Promiňte. Já jsem jen...” začala jsem, ale on mě přerušil.
„Nevím, kdy pochopíte, že nejsem žádná nestvůra. Ano, vím. Někteří lidé dělají špatné věci, ale já nejsem špatný člověk. Udělal jsem spoustu chyb, o tom nepochybuji. Nebyly to ale takové chyby, jaké si pravděpodobně myslíte.
Pokud jste si nevšimla, tak jsme na tom stejně. Jsme na stejné lodi a já nejsem váš nepřítel,” pravil naštvaně, zvedl se od stolu a pak odcházel pryč.
„Počkejte. Já to tak nemyslela,” zavolala jsem za ním, což on úplně ignoroval.
Chvíli potom vešla do jídelny Rose.
„Co se stalo, že princ tak rychle odešel?” zeptala se překvapeně Rose.
„Já mu sdělila, že nehodlám být čtvrtá mrtvá manželka a on se naštval a odešel. A já snad mohu za to, co se ke mně doneslo?” pravila jsem.
„Čtvrtá mrtvá manželka?” zopakovala po mně Rose a já přikývla.
„Jen jsi to špatně pochopila, Kate. Všechno, co se k tobě doneslo, je pravda. Netýká se to však našeho prince Christiana, nýbrž jeho bratra Sebastiana.
Jistě sis na tvé narozeninové oslavě všimla, že je jiný než Christian. V tomto případě je on tím zlým bratrem,” pověděla mi Rose na vysvětlenou a já vytřeštila překvapením oči.
„Já o Sebastianovi do té oslavy nevěděla. Myslela jsem si tedy, že ty fámy jsou o Christianovi. A teď, když o Sebastianovi od té slavnosti vím, mě nenapadlo myslet si, že by to mohlo být o něm.
Christian se o mě hezky staral a já si o něm myslela tohle. Jsem opravdu hloupá,” řekla jsem zbědovaně.
„Měla bych se mu jít omluvit,” dodala jsem a zvedla se ze židle.
Pak jsem se pomalu vydala Christiana najít.
Cestou jsem však přemýšlela o tom, jak moc jsem se v něm na první pohled mýlila. Jistě, princ je kapku namyšlený. Z jednoho úhlu pohledu má důvod, je pohledný, mladý, má titul a vše ostatní, co by asi ženich pro mladou dívku měl mít. Z toho druhého pohledu je takové chování poněkud povrchní.
Princ také není bezcitný, jak jsem se domnívala. Je velice pozorný a starostlivý. Řekla bych, že je i dost zranitelný, ačkoliv se to snaží nedávat nikomu najevo. Přestože o jeho minulosti nevím prakticky nic, je mi jasné, že něco ho opravdu muselo hluboce zranit.
Skoro bych myslela, že je jeho příběh tak smutný jako ten v jeho knize. Co když to je vlastně příběh o jeho životě? Ale ne. To je jistě hloupost, a tak jsem tuto myšlenku ihned zahnala a právě se chystala zaklepat na princovy dveře, jelikož jsem dorazila k jeho pokoji...