Královská povinnost

První společná večeře

Došla jsem k jídelnímu sálu a hned, jakmile jsem vešla, naskytl se mi pohled na prince, který seděl v čele stolu. Když mě uviděl, tak se mu v obličeji objevil vítězný úsměv.
Moc se nesměj. Nevyhrál si. Válka totiž ještě ani nezačala.
Chvilku jsem nevěděla, kam si mám sednout, ale nakonec jsem si sedla také do čela stolu, přesně naproti Christianovi.
„Dobrou chuť, má drahá,” pravil princ s úsměvem od ucha k uchu a já jen protočila očima nad tím oslovením.
„I vám, můj drahý,” odpověděla jsem mu stejně posměšně.
Kromě toho, že chvíli po mém příchodu, přišel i James a posadil se k nám ke stolu, proběhla večeře celkem v klidu. James mě požádal o povolení než se posadil. Nepřišlo mi nutné, aby žádal o povolení. Stejně je ten stůl obrovský a seděli bychom tu u něj jen dva.
Přesněji řečeno, James se posadil po princově pravici, přičemž princ nezapomněl zmínit, že tam s ním sedá pokaždé.
Večeře proběhla i v tichosti, alespoň z mé strany. James s Christianem probírali státní záležitosti, takže jsem si dovolila poslouchat. Z jejich rozhovoru bych řekla, že zemi se daří dobře a lidem také. Nechápu tedy teď ty stížnosti na vládu a strach mezi lidmi z krutého vládnutí, jež jsem slyšela. Je možné, že to všechno malují v dobrých světlech, jen protože tu s nimi sedím.
Trochu jsem zakroutila hlavou snad v domnění, že si vyklepu z hlavy ty myšlenky, jež mi tam skálaly jedna přes druhou.
Zvedla jsem se od stolu, když jsem dojedla. V tu chvíli se zvedl i Christian a James. Vypadalo to, že už také dojedli.
„Přeji vám pěkný večer,” řekla jsem jim, když jsem prošla kolem nich.
„Očekávám vás,” ozvalo se za mnou a já se otočila za hlasem.
„To se načekáte. Dříve vám na dveře zaklepe smrt, nežli já,” odpověděla jsem a ušklíbla se.
„Na co vy hned nemyslíte. Já myslel jen na rozhovor. Alespoň ten byste mohla přežít,” pravil a věnoval mi taktéž úšklebek.
„Rozhovor? Vy umíte mluvit se ženou tak, aniž byste se ji snažil dostat do postele?” zeptala jsem se a on nahodil zářivý úsměv.
„Jistěže. Pro vaši informaci, já se snažit nemusím, samy mi tam lezou. A abyste věděla, má postel je velice pohodlná, takže jestli chcete, můžete ji taky vyzkoušet,” pravil a mrkl.
„Nemám zájem,” odpověděla jsem, otočila se na patě a pak šla pryč.
Ten mě ale opravdu dokáže naštvat. Opravdu by mě zajímalo, na co je tak namyšlený? Ano, je pohledný, i ke své veliké nevoli, to musím připustit. Na pohled se zdá být i ve fyzické formě. Je mladý. Je princ a bude králem. K čemu ale taková povrchnost?
Došla jsem zatím do svého pokoje a hned zamířila na balkon. Stála jsem tam jakou dobu a zamyšleně hleděla do zahrad. Zahrady byly opravdu krásné a plné rozkvetlých květin, toho jsem si všimla už když jsme dorazili. Musím si je zítra projít.
Možná jsem vypadala zamyšleně, leč to pravda nebyla. V hlavě jsem měla prázdno do doby, než jsem si vzpomněla na prince. Dobrá. Promluvit bychom si asi mohli. To je ale celé.
A tak jsem se vydala najít jeho pokoj. Po nějaké době jsem ho opravdu našla s pomocí Penelope, kterou jsem cestou potkala.
„Řekněte princi, že jsem dorazila a ráda bych s ním mluvila,” pravila jsem dvěma strážným stojícím u jeho dveří.
„Jistě,” odpověděl jeden a pak zaklepal.
Se slovem „dále” vstoupil strážný dovnitř a za chvíli zase vyšel ven.
„Prosím,” pověděl, ustoupil stranou a rukou ukázal na otevřené dveře.
„Ty na mě počkej tady, Penelope,” řekla jsem směrem k Penelope.
Zhluboka jsem se nadechla a pak vstoupila do jeho pokoje. Jakmile se za mnou zaklaply dveře, princ odvrátil pohled od papíru v jeho ruce a pohlédl na mě. Pak se zvedl od stolu a došel ke mně. Zastavil ode mě tak metr.
„Tak jste se přeci jenom rozhodla zaklepat na mé dveře. A jelikož mě tu vidíte stát zdravého a živého, tak jste to udělala dřív než smrt,” řekl hned na úvod a na tváři se mu objevil vítězný úsměv. Protočila jsem oči. Tohle nemá opravdu cenu.
„Omyl. Klepal strážný, ne já, takže ta smrt má ještě pořád čas,” odpověděla jsem a věnovala mu jeden úšklebek.
„Samozřejmě,” přitakal.
„Tak spusťte, říkal jste rozhovor, takže můžete začít,” pobídla jsem ho.
„Jen tak na úvod, jak se vám zde líbí?”
„Vážně? Tímhle začneme? Myslela jsem, že mi chcete povědět něco daleko důležitějšího.”
„Snažím se být milý, ale vy nechcete. Dobrá. Nemohla byste alespoň předstírat, že vás to tolik neobtěžuje tu být?”
„Nemohla.”
„Dobrá. Tak trochu vděčná za záchranu života?”
„Nebuďte směšný. Poradila bych si i bez vás,” zalhala jsem. Byla jsem opravdu ve velkém průšvihu. Nebýt jeho, tak zde zřejmě vážně ani nestojím. To mu ale nebudu přiznávat, když se chová tak strašně domýšlivě.
„Ano to jistě. To jsem viděl.”
„Co přesně máte za problém?”
„Nemám vůbec žádný problém, ale vzhledem k tomu, že ani jeden z nás netoužil po této situaci, tak v ní už jsme a nějak spolu vycházet musíme.”
„Spát s vámi v jednom loži nebudu. O tom si nechce zdát.”
„Kdybych to po vás chtěl a čekal to od vás snad, tak máte věci tady a ne v jiném pokoji.
Jak to bude ale vypadat? Budeme spolu snídat, obědvat a večeřet beze slov do konce života? Byl bych rád, kdybychom spolu alespoň mluvili.”
„Mluvili? A o čem asi tak?”
„Našli bychom společné téma.”
„A které by to mělo být? Vaše milenky a manželky? Nebo snad budoucí nemanželské děti?”
„Manželku mám první a jen jednu, a to vás, jestli jste si nevšimla.”
„Jistěže jsem si všimla. Bohužel. Ale na jak dlouho? Jak dlouho dokážete vydržet to, že si mě neomotáte okolo prstu a že nepadnu k vašim nohám?”
„Vy nemusíte. Přijde některá, která bude chtít, a že jich je.”
„Proč jste tak neskutečně moc sebestředný a myslíte si, že vám lusknutím prstu každá na povel skočí do náruče? Na co jste tak namyšlený? Spasil jste snad svět, že si o sobě myslíte, jak moc důležitý jste?”
„Co vy o mně víte? Nic.”
„Soudím podle toho, co vidím. Podle toho, jak se chováte. Nebo máte snad pocit, že když se budete chovat jako rozmazlený princ, jež chce, aby všechno na světě bylo po jeho, že tak na někoho zapůsobíte?”
„Tak se nechovám. A nemusím nijak zapůsobovat, už jsem vám to říkal. Ženy mě zkrátka milují a vy taky jednou budete, i když teď budete urputně tvrdit, že ne.”
„To je možné, že vás milují. Ano, jste pohledný, to je jeden z důvodů. Ale ty další? Proč si myslíte, že vás tak milují? A milují vás vůbec? To jsou ty správné a patřičné otázky, jež je třeba si položit a zodpovědět.
Jste princ se zámkem, všelijakými drahokamy, zlatem, titulem a budoucím trůnem. Slouží vám tak a milují vás opravdově? Nebo jen kvůli tomu pozlátku? Či kvůli tomu, že to byl váš rozkaz, ať vám slouží a ony to dělají pod obavou trestu, kdyby vaše přání nesplnily? Můžete mě trestat, jak chcete, ale já nikdy nebudu dělat to, co budete chtít.”
„Nemusíte žárlit na ostatní ženy, jež se mnou tráví čas v loži. I kdybych peníze ani titul neměl, je bych stále v loži měl.”
„A pro co jiného než pro vzhled? Pro charakter snad? Ten nemáte, takže nic jiného nezbývá.”
„A i kdyby, vás to zajímat nemusí. Koneckonců, to už není vaše starost, protože tu nebudete.”
„Že to není má starost? Jde mi o život ale to není má starost? A čí by tedy měla být?”
„O čem to mluvíte?”
„Právě jste řekl, že tu nebudu. Kolik mi tedy ještě zbývá času? Kolik hodin či dokonce dnů se dokážete dívat do tváře jediné ženě, která vás nebude poouchat?”
„Proč bych se vás měl nějak zbavovat? Copak vypadám jako vrah?”
„Co já vím? Když se to o vás říká, tak to asi bude pravda. Říká se, že není kouře bez ohně. Možná jste toto přísloví už také slyšel.”
„A co přesně se říká?”
„Co kdybyste se na to zeptal těch, kteří vám pomohli tu špínu zakrýt?”
„Ne. Já se ptám vás, takže buďte tak laskavá a odpovězte mi.”
„Velice ráda bych, ale nechci být vaše čtvrtá mrtvá manželka.”
„To snad není pravda. To není vůbec tak, jak to vypadá.”
„Děkuji vám pěkně, ale nechci vidět, jak to vypadá doopravdy,” řekla jsem a pak rychle odešla.
„Buďte tak hodná a vraťte se, protože jsme ještě nedomluvili. Já ještě neskončil.” ozvalo se naštvaně za mnou.
„Ale já ano!” křikla jsem nazpátek už v chodbě a rychlým krokem mířila do svého pokoje. Uslyšela jsem za sebou ještě třísknutí dveří, až mi z toho srdce vynechalo jeden úder.
Celá jsem se chvěla, nejenom vztekem, ale i trochu strachem. Proudil mnou takový divný pocit. Co když jsem ho opravdu odsoudila dříve než jsem ho vůbec stačila poznat?
Proč mám potřebu ho vůbec poznávat? Nestačí mi snad ty ohavné věci, jež se o něm povídají?
Ach. Co já to zase vyvedla. Proč si jednou nemůžu hlídat, co říkám?