Královská povinnost

Šaty

Po přečtení už tak dvacátého dopisu jsem pomyslela na to, že bych nikdy nevěřila, jak moc Christian dokáže být romantický.
Některé dopisy byly krásnými básněmi, jiné byly opravdu lichotivými dopisy a další vyznáními, byť ne zcela konkrétními.
Někdo by zřejmě mohl namítnout, že se nikde přímo o lásce nezmínil, a tak to nemůže být považováno za romantické nebo za vyznání.
Byla jsem si jistá, že ke mně něco opravdu silného cítí, byť nikde přímo nenapsal, že mě miluje.
Popsal ale, co cítil při každé naší společné chvíli, na něž si jen vzpomenul. Bylo to opravdu krásné.
S každým dalším takovým milým slovem mé srdce zaplesalo.
Jak bych ho mohla nemilovat? Bylo to snad možné? Jak jsem si tehdy během našeho svatebního dne mohla myslet, že nikdy nepropadnu jeho kouzlu? A přec jsem mu propadla!
Byla jsem skutečně odhodlaná svá slova dodržet. Zkrátka to nešlo.
Otevřela jsem další svitek pergamenu a mohla si přečíst další báseň.

„Katherine je můj osud, Katherine je můj osud.
Katherine je všechno, co neznal jsem dosud.
Katherine je první a poslední můj smích,
nepoznat Katherine, nebásnil bych.
Katherine je všechno, co neztratí jas.
Katherine je múza, tak básním zas.
Katherine je žena. Katherine je černovláska.
Katherine je jediná na světě kráska.
Ach, Katherine, jsem v úžasu!
Řekni mi jen, co je to za krásu?”

Opět jsem se musela pousmát. Zvedla jsem zrak od pergamenu ve svých rukou a pohlédla k posteli.
Odložila jsem báseň na stůl. Zavřela jsem truhlu a zamířila k Christianovi.
Lehla jsem si opět vedle něj a s úsměvem na rtech zavřela oči.
Až teprve teď jsem mohla usnout.

Když jsem se následující ráno probudila, Christian už vedle mě neležel.
Rozespale jsem se posadila a rozhlédla se po místnosti. Nikde nebyl. Kam jen asi mohl jít?
Zvedla jsem se tedy z postele a šla se do svého pokoje převléknout.
Již převlečená do žlutých šatů jsem se odebrala do jídelního sálu v domnění, že Christian tam přijde.
Sotva jsem se usadila ke stolu, tak se otevřely dveře a dovnitř vešla Rose.
„Dobré ráno, Kate,” pozdravila mě a usmála se.
„Dobré,” odpověděla jsem a úsměv jí oplatila.
„Neviděla jsi Christiana?” zeptala jsem se, když jsem si všimla, že pro něj a Jamese není přichystaný talíř.
„Viděla. Opravdu brzy ráno. Jeli s Jamesem do města,” odvětila a já se na okamžik zamyslela.
Proč hned takto odjel a ani mi to neřekl? Navíc stejně by se měl ještě šetřit.
„Ty jsi o to tom nevěděla?” optala se a já k ní obrátila svůj zamyšlený pohled.
„Ne. Když jsem se vzbudila, Christian už tam nebyl,” pověděla jsem a trochu posmutněle se pousmála.
„A jaká byla noc?” zeptala se Rose o chvilku později se škádlivým výrazem ve tváři.
„Nic jsme spolu neměli, pokud narážíš zrovna na tohle,” odpověděla jsem a věnovala jí jeden pobavený pohled.
„Hráli jsme pouze šachy. Christian pak usnul a já si četla dopisy od něj,” dodala jsem a pousmála se.
Možná, že se maličké zklamání odráželo v mém tónu hlasu, ačkoliv jsem si to zjevně nechtěla připustit.
„Dopisy?” zeptala se dělajíc nechápavou.
Prohlédla jsem si ji s tazávým výrazem.
„No dobrá. James se možná o nějakých dopisech zmínil,” pověděla a já s uchechtnutím zakroutila hlavou.
„Jejich obsah ale neznám,” dodala vzápětí.
„Kdybys to jen viděla! Něco jsou krásné básně, jiné jeho opravdu barvitě popsané pocity z našich společných chvil. Nikdy bych nevěřila, že takový dokáže být,” pověděla jsem a poněkud omámeně se usmála.
„Trochu mě zklamalo, že tam ráno nebyl. Chtěla jsem mu říct, jak moc mě překvapil,” dodala jsem.
„A chtěla si mu říct jenom tohle?” zeptala se a zkoumavým pohledem si mě prohlédla.
„Jistě. Co jiného?” optala jsem se a tentokrát já dělala tu nechápavou.
„No já nevím. Třeba mu konečně přiznat, že ho miluješ,” prohodila a já si povzdechla.
„Ano i to. Povím mu to, až nastane ten správný okamžik,” pověděla jsem rozhodně a pousmála se.
„A Christian ví, že sis přečetla ty jeho dopisy?” zeptala se a já se zamyslela.
„Já si je četla, když spal, takže bych řekla, že ne. Jen jsem si ty přečtené nechala na stole a nevracela je do truhly, protože tam ještě jsou ty, jež jsem si nepřečetla. Proč?” odvětila jsem po chvilce zamyšlení.
„Protože odjet do města byl Christianův nápad. Napadlo mě tedy, jestli se náhodou trochu nevylekal, že už víš, co cítí, ale sám neví, co cítíš ty,”  přednesla svou myšlenku.
„Myslíš? Zrovna ten Christian, který si je tolik jistý tím, jak mu každá žena padne k nohám lusknutím prstu?”
„Já bych tomu i věřila.”
„Uvidíme, co poví, až se vrátí. Ve městě nemůže být věčně,” odpověděla jsem a pak jsme se obě konečně daly do jídla.