Královská povinnost

Matka

„Vítejte,” pravila jsem a pousmála se, když zastavila u nás.
„Ne. Nejste vítána, nikdo vás nezval,” pravil Christian a já se na něj udiveně podívala.
„Christiane,” oslovila jsem ho trochu káravě a on se jen zamračil.
Podívala jsem se na jeho matku, jež si mě právě prohlížela od hlavy až k patě s významným výrazem ve tváři.
„Takže ty jsi ta, kterou si vzal?” zeptala se a já se na ni podívala poněkud překvapeně.
„Žádná sláva,” pronesla, když okolo mě obešla malé kolečko.
„Prosím?” optala jsem se dosti udiveně a podívala se na ni.
„Mohl sis vybrat lépe,” pověděla spíše Christianovým směrem, zatímco ze mě však nespouštěla svůj soudící výraz.
„Jsem přesvědčen o tom, že vaše mladé já se jí nemůže vyrovnat. Nedosáhne jí ani po kotníky,” pověděl Christian a já se na kratičkou chvilku pousmála.
Hned jsem toho zase nechala, aby si toho jeho matka nevšimla.
„Když tedy tvrdíš, jak moc je krásná, tak to jistě moc rozumu nepobrala,” pověděla jedovatě a já se téměř kousla do jazyka, abych neřekla něco, čeho bych mohla později litovat.
„Bože, dej mi trpělivost,” pronesla jsem si pro sebe a zhluboka se nadechla, abych zahnala zlost, jež ve mně začínala vřít.
„Říkalas něco, má drahá?” obrátila se na mě a prohlédla si mě s dalším zkoumavým a arogantním pohledem.
Podívala jsem se na Christiana a už mi bylo jasné, co tím myslel.
Spolkla jsem všechna hanlivá slova, jimiž jsem ji chtěla počastovat a falešně se na ni usmála.
„Nic,” procedila jsem skrz zuby a věnovala jí další falešný úsměv.
Jeho matka si odfrkla, obdařila mě jedním pohrdavým pohledem a pak prošla okolo mě kamsi pryč.
Bylo mi úplně jedno kam šla. Hlavní pointou bylo, že mi šla z dohledu.
„Kolik ještě takových dalších členů rodiny máš?” zeptala jsem se Christiana, jakmile jeho matka zašla za roh.
Christian si s povzdechnutím promnul oči.
„Jdu si na chvíli lehnout,” řekl najednou a pak se rozešel směrem k pokoji.
„Nemusíš chodit se mnou. Zvládnu to, takže si můžeš jít po svých,” pověděl vzápětí, když jsem se vydala za ním.
Poněkud zaraženě jsem se na něj podívala a zastavila se.
On se na mě o vteřinu později otočil a prohlédl si můj udivený výraz. Rázem se jeho chladný pohled trochu změnil. Zřejmě pochopil, jak nehezky to vyznělo.
„Dobrá, tak já tě nebudu již více obtěžovat,” odpověděla jsem a otočila se k odchodu.
„Katherine,” oslovil mě Christian a jemně mě chytil za paži, aby mě tím zastavil.
„Omlouvám se, nechtěl jsem, aby to vyznělo takhle,” pověděl, když jsem se na něj znovu otočila.
„V pořádku, teď si běž po svých,” odvětila jsem a vytrhla se mu ze sevření.
„Katie,” zavolal za mnou s povzdechnutím Christian a já jen protočila očima.
Tohle bude tedy ještě opravdu zábava, pakliže tu jeho matka bude ještě dlouho.

Čím déle byla jeho matka v naší společnosti, tím více se Christian choval odtažitě a já nechápala proč. Jakoby se mi vzdaloval, což mě mátlo ještě více. Jako kdybych nebyla zmatená už dost.
Celá situace se mi však zdála tíživější a tíživější.
Tím, jak se Christian snažil její přítomnost nevnímat a neodpovídal na žádné její dotazy či hloupé připomínky, jsem měla dojem, že se za chvíli stane katastrofa.
Viděla jsem na něm, jak moc ho tato návštěva netěší, leč jsem nevěděla proč. Ten vztek, jež se v něm hromadil, brzy jistě přeleze přes únosnou mez.
Skutečně se tak stalo, a to během oběda o několik málo dní později. Christian už očividně nemohl její poznámky vydržet.
Bouchl s příborem do stolu a nasupeně se podíval na svou matku, jež seděla uprostřed stolu mezi námi.
Já se poněkud polekaně podívala jeho směrem.
„Mlčte už. Nemůžu vás už déle poslouchat,” pravil hlasitě své matce.
Bylo na něm vidět, že se ovládá, co jen může, aby nezvýšil hlas ještě víc.
V jejím obličeji se na vteřinu objevil stejný polekaný výraz, avšak vzápětí se celkem spokojeně pousmála.
„Je tohle vůbec možné?!” zeptal se naštvaně Christian a zvedl se od stolu.
V hlavě mi proběhlo úplně to samé, jen Christian to řekl nahlas za nás za oba.
Vstala jsem a šla k němu.
„Christiane,” oslovila jsem ho, když jsem k němu došla.
„Nerozčiluj se, prosím. Pořád platí, že by ses měl šetřit,” pověděla jsem mu tiše a on mi věnoval jeden letmý pohled.
„Bavíte se dobře?” optal se rozlobeně ignorujíc mou větu.
„Ovšem. Kdo by se ve tvé společnosti nebavil, když vidí, jak jsi směšný?” odvětila s klidem a taktéž vstala.
Nešlo si nevšimnout toho, jak byl najednou vyvydený z míry.
„Nepřeháníte to?” zeptala jsem se jí a ona si odfrkla.
„A kdo mluví s tebou, má drahá? Buď tak hodná a nepleť se do věcí, do kterých ti vůbec nic není,” odsekla hned a já se na ni zamračila.
„Tak za prvé, matko, má jméno. Pro vaši informaci, jmenuje se Katherine. A za druhé, Katherine se může starat o věci, o které jen sama bude chtít. To jí nikdo nemůže zakázat, ani já a už vůbec ne vy. A ještě jedna věc...” ujal se slova Christian, než jsem stačila cokoliv namítnout. Na malou chviličku se pak odmlčel.
„Vy jste tady ta, která se stará o věci, do nichž jí absolutně nic není. Počínaje od mého osobního vztahu s Katherine či kýmkoliv jiným, až po státní záležitosti,” dodal a já se na malý okamžik zamyslela.
To myslí vážně? Do tohoto jí opravdu nic není. Nechápu ale proč se tomu divím. Vlastně jsem si něco takového myslela.
„Budu se starat o věci, o které budu chtít,” namítla.
Potom se otočila na podpatku a odešla.
„Jsi jen ostuda rodiny,” pověděla si pro sebe během cesty ke dveřím.
Přesto ji však bylo moc dobře slyšet.
„Já že jsem ostuda rodiny?!” zeptal se nasupěně a už by býval vyrazil za ní.
„Christiane,” řekla jsem a zatáhla ho za rukáv košile.
Jeho matka už v tu chvíli byla dávno pryč.
„Pochopila jsem, že ti vadí. Je to dosti očividné. Nemůžeš se ale přestat tak rozčilovat? Měl by ses šetřit a navíc se tím evidentně jen baví,” pravila jsem a on mi pohlédl do očí.
„Katherine, nevíš, co všechno matka udělala, takže to nemůžeš pochopit.
Jsem hodně naštvaný a nerad bych ti řekl něco nepříjemného,” odpověděl a pak se jemně vymanil z mého sevření.
Následně odešel pryč.
Chvíli jsem tam postávala na místě jako solný sloup a přemýšlela o všem, co se to kolem nás děje. Copak nemůžeme mít na malou chvíli klid?
Opravdu měl pravdu. Sotva jeden odešel, tak přišla druhá, aby nám též znepříjemňovala život.
Jako kdybychom si to nekomplikovali sami až až.
Jakmile jsem se však po jaké době konečně odhodlala jít za Christianem, nemohla jsem ho nikde najít. Zdálo se, že se najednou propadl pod zem.
Já se tedy na nějaký čas odebrala do zasněžených zahrad v domnění, že tam najdu svůj ztracený klid. Nic takového se ale nestalo.
Ten najdu, až budu vědět, kde je Christian a jestli mu nic není.
Myšlenky mi opět zastavily u jeho matky a bratra. Co se mezi nimi mohlo stát tak závažného, že jejich vztahy jsou takové? Zde to jistě ví všichni až na mě. Ach. Co bych měla dělat, abych se z toho všeho dočista nepominula? Všude jsou jen samá tajemství a ty mě tu v té zlaté kleci ještě více a více dusí. Kéž by tu se mnou byla alespoň má sestra. Samozřejmě, mám Rose, která je mi v současnosti opravdu velice skvělou přítelkyní a důvěrnicí, téměř sestrou. Stále mi však chybí Eleanor.
Na jednu stranu při každé vzpomínce na ni, mě bodne u srdce, že jsem ji nespatřila již tak dlouho. Na tu druhou mě pokaždé ovládne jakýsi záchvěv vzteku, protože právě díky ní jsem tam, kde jsem.
Má to však i své klady, jak říkal otec. Poznala jsem Christiana a on samotný dokáže převážit tu roušku tajemství, do níž je zapleten celý tento zámek.
A ačkoliv si to připouštím velice nerada, stalo se, čemu jsem se tak bránila.  Jen představa toho, že by byl s jinými ženami, nebo že bych ho dokonce ztratila už navždy, mě ubíjela.
Zamilovala jsem se do něj, a to šíleně, to si musím už konečně přiznat. Dokážu to však přiznat nahlas i Christianovi? Tím si nejsem vůbec jistá.

Konec procházení, už nemůžu dále odcházet od problémů, které mi dělají starosti. Zcela nejdřív musím mluvit s Christianem a na rovinu se jej zeptat, co se událo mezi ním a jeho matkou.
Rozhodla jsem se tedy jít podívat do jeho pokoje. Třeba by už tam mohl konečně být.
Nebyl, a tak jsem si musela ještě hodnou chvíli počkat. Celé odpoledne nebyl vůbec nikde k sehnání.
Po večeři mi však Rose přišla říci, že se už našel a je ve svém pokoji. Tam jsem se tedy obratem vydala, aby mi zase někam nezmizel.
Dveře jeho komnaty však byly přiotevřené. Zahlédla jsem Jamese s Christianem, jak se o něčem baví.
„Jeden jako druhý. Matka je vrah, bratr je vrah, vždyť i já jsem vrah...” uslyšela jsem za dveřmi, když už jsem natahovala ruku připravena zaklepat.
V ten okamžik jsem přestala vnímat jeho další slova. Celá ta věta mi zněla v hlavě dokola. Nemůžu uvěřit svým uším. Vzápětí jsem nesouhlasně zakroutila hlavou.
„Ne. To jsem se přeslechla. Nic takového,” pověděla jsem si tiše pro sebe a na nějaký čas se tím uchlácholila.
„Jsem z toho unavený, vážně,” promluvil znovu Christian zřejmě po nějaké chvilce mého nevnímání.
„Chrisi, co je ti?” uslyšela jsem najednou Jamesův starostlivý hlas a zpozorněla.
Christian se s mírně skloněnou hlavou opíral rukama o stůl.
„Jen se mi to tam trošku motá,” odpověděl a zhluboka se nadechl.
James ho chytil jednou rukou za zády a odvedl k posteli.
„Proč taky nemůžeš poslouchat, co ti říkáme? Až se Katherine dozví, že jsi...” začal James, když si Christian s jeho pomocí sedl na postel.
„Katherine se to nedozví,” přerušil ho Christian a já vstoupila do pokoje.
„Co jsi?” zeptala jsem se a oba se na mě podívali.
„Než začneš, jsem v pořádku. Nic mi není,” pravil Christian a James ustoupil stranou, protože jsem k nim právě přišla.
„To vidím,” pronesla jsem s naštvaným úsměvem.
„Je mi jasné, žes někde s nějakým strážným bojoval s mečem. Vždyť se na sebe podívej. Sotva se držíš na nohou, tvé rány ti opět krvácejí a jsi celý uřícený,” pověděla jsem a rozzlobeně si založila ruce na hrudi.
„Jamesi, nejdřív bys mu měl pomoci s umytím a až teprve potom ho ulož do postele. Já zatím dojdu pro večeři, jež si tak chytře vynechal, Christiane,” pravila jsem, otočila se na patě a rozešla si to směrem do kuchyně.
„Já už jsem z tebe taky unavená,” pověděla jsem si tiše pro sebe, jakmile jsem vyšla ze dveří.
S povzdechnutím jsem zamířila do kuchyně.

Kuchaři nezabralo moc času, aby Christianovi večeři připravil, nicméně to já se udržela při cestě zpět. Nebyla to však má chyba a ani můj záměr.
Jedna osoba mi totiž šla naproti a zatarasila mi cestu. A kdo to byl?
Christianova matka...