Královská povinnost

Dohoda

Christian
Vydat se na lov byl dobrý nápad. Klíčové je slovo byl. Vůbec se nám nedařilo. Možná to bylo i tím, jak jsem se opět ráno naštval, a tak jsem si potom připadal úplně nemožný.
Rozhodli jsme se tedy s Jamesem, že se už vrátíme.
Co se princezny týče, za těch pár dní našeho manželství mi je naprosto jasné, že princezna by se sama dokázala bránit. O tom nepochybuji. Na jednu stranu se mi ji tam nechtělo nechávat relativně samotnou. Na tu druhou, je to jistá zkouška pro strážné.
Tito strážní jsou mí nejbližší a pokud některý z nich slouží Sebastianovi, musím to nějak zjistit. Tohle bylo možné řešení.
Když už jsme se blížili k zámečku, nemohl jsem si nevšimnout strážných pobíhajících sem a tam.
„Co se děje?” zeptal jsem se, jakmile jsme zastavili a já seskočil z koně.
„Princezna zmizela,” odvětil pohotově jeden a já měl dojem, že jsem špatně rozuměl.
„A jak vám mohla zmizet?” zeptal jsem se naštvaně.
„Ani její kůň zde není,” dodal.
Je mi to jasné. Zkrátka musela udělat přesný opak toho, co jsem jí říkal.
„Proč tady tedy jen stojíte a nehledáte ji?!” optal jsem a rozhlédl se po nich.
V tu ránu se rozutekli různými směry.
„Jedu ji hledat, zůstaň tady, kdyby se náhodou vrátila,” řekl jsem Jamesovi.
„Ale kde chceš začít? Mohla jet kamkoliv,” namítl a já si povzdechl.
„Nevím. Někde začít musím. Mohlo by se jí něco stát, což bych nechtěl, ačkoliv to tak z jejího pohledu možná nevypadá,” odvětil jsem a najednou zaslechl nějaký zvuk.
Nastražil jsem uši rozhlížel se do všech stran. O chvilku později jsem spatřil Corinne cválající naším směrem. Byla ovšem bez sedla a bez své majitelky.
Zastavila se, chvíli hleděla naším směrem, pak se otočila a cválala zase pryč.
„Honem, Jamesi,” řekl jsem a naskočil na koně. Pobídl jsem svého koně a klusem vyrazil za Corinne. James následně za mnou.
Zřejmě nám chce něco ukázat. Je působivé, jak zvířata dokáží vycítit, co se děje a jaké pouto si mohou vytvořit s lidmi, aby jim v případě nebezpečí poskytli pomoc.
Následovali jsme ji jakou dobu, než jsme zastavili poblíž mýtiny. Na kraji cesty, která vedla přes mýtinu a les, leželo trochu zaprášené sedlo. Rozhlížel jsem se pečlivě kolem sebe, ale zatím nebylo po Katherine ani vidu ani slechu.
„Katherine!” zavolal jsem a nic se neozvalo.
Cesta se na jednom konci, na němž i leželo sedlo, svažovala k velké stráni. Nebyla ale nijak závratně svažitá a strnitá.
James šel zkoumat sedlo. Zamířil jsem k němu.
„Chrisi, je to...” začal, ale já v tu chvíli shlédl dolů ze straně a v tom ji uviděl.
„Později,” řekl jsem jeho směrem a běžel k ní.

Katherine
Otevřela jsem oči a rozhlédla se kolem sebe. Vzápětí jsem si vybavila, co se stalo. Opřela jsem se pravým loktem o zem, abych se posadila. Když jsem seděla, tak jsem se tou samou rukou chtěla opřít o zem. Nešlo to tak, jak bych si představovala. Ruka mě bolela, ale nebylo to nic závažného.
Mám spíše pocit, že jsem si něco udělala s levou nohou. Jakmile jsem nohou pohnula, byť jen o kousek, kotníkem mi projela ostrá bolest.
„Ach, Corinne, ach,” zanaříkala jsem si pro sebe.
Trochu jsem se otočila a po zemi se posunula k nejbližšímu stromu, o který jsem se chtěla opřít a následně se pokusit zvednout.
„Katherine!” uslyšela jsem najednou volání mužského hlasu, až jsem se trochu lekla.
V jednu chvíli jsem měla pocit, jestli mi jen nezvoní v uších. Podívala jsem se však trochu nahoru a uviděla prince. Když mě zahlédl, okamžitě se rozběhl mým směrem.
„Jste v pořádku?” zeptal se s ustaraným pohledem hned, jakmile ke mně dorazil.
„Asi ano, jen mě trochu bolí kotník a ruka,” odpověděla jsem.
„Můžete mi vysvětlit, proč nemůžete poslouchat, co vám říkám? Mohla jste si ublížit ještě více,” začal naštvaným tónem.
„Buďte tak hodný a nezačínejte zase,” odvětila jsem a s rukou opřenou o strom jsem se pomalu zvedla.
„Mohla jste si ublížit, copak to nechápete?”
„Nehrajte si na starostlivého. A teď s vaším dovolením, ráda bych se vrátila zpět,” namítla jsem a snažila se ho obejít.
„Ukažte, pomůžu vám,” nabídl se hned a já se na něj podívala.
„Děkuji pěkně, ale nepotřebuji vaši pomoc. Můžete zase jít nevím kam a nechat mě tady, já se o sebe postarám.”
„Jak myslíte,” odvětil a otočil se k odchodu.
Když udělal několik kroků vzhůru, tak se na mě otočil a naštvaně mě sledoval.
„Proč nemůžete přiznat, že vás to bolí a nechat si ode mne pomoci?”
„Protože mě to nebo...” začala jsem.
„To byla řečnická otázka. Já vím proč. Protože jste na to zkrátka moc hrdá a protože si nechcete připustit, že byste mohla potřebovat pomoc zrovna ode mne,” namítl a sešel několik kroků zpátky ke mně.
„Je očividné, že pomoc potřebujete, a tady není nikdo jiný kromě mě, kdo by vám ji poskytl, takže máte smůlu,” dodal.
„Támhle je James kupříkladu, takže když ho zavoláte, tak mi pomůže,” odpověděla jsem a ukázala Jamesovým směrem.
„Ne, já nechci. Pusťte mě,” řekla jsem, když mě zničehonic vzal do náruče.
„Namáháte se zbytečně. Já vás nepustím. A pokud se budete snažit, abych vás pustil, tak akorát skončíme oba na zemi, a to chcete? Já myslím, že ne, té už jste si jistě užila až dost,” pravil a já si povzdechla. Jen jsem se ho tedy levou rukou chytila kolem krku a nechala se nést až na cestu.
Na cestě mě pomalu a opatrně postavil na zem.
„Můžu jet i bez sedla,” řekla jsem a ukázala na Corinne.
„Ne, pojedete na mém koni,” odpověděl a pak mi pomohl nasednou na jeho koně.
Sám si pak naskočil na mého koně. Obvykle Corinne nikoho jiného neposlouchá kromě mě a Bernarda. Prince zřejmě také od teď. Neměla jsem pak už žádnou poznámku o tom, že to není bezpečné. Navíc jsem se už vůbec neměla sílu hádat, a tak jsem na to nic neřekla. Vyjeli jsme tedy směrem k zámečku.
Cestou jsme se asi třikrát zastavili a já nevím proč. Princ někam na chvíli odešel a když se vrátil, nesl si něco s sebou v zavázaném kapesníku.
Za nedlouho jsme měli zámeček na dohled. Jakmile jsme zastavili, princ seskočil z koně a šel mi pomoci.
„Zvládnu to,” namítla jsem, když mi nabízel ruku.
Přehodila jsem nohu přes, a pak se skoro svezla k zemi, kdyby mě princ pohotově nezachytil.
„To vidím,” pronesl a věnoval mi úšklebek.
„Mám takový pocit, že jste si to celé naplánoval, buď abyste se mě zbavil a nebo abyste mě hrdinsky zachraňoval, přičemž bych vám byla opět dlužná,” pravila jsem a změřila ho pohledem.
„Ale prosím vás...” začal, zatímco mě opět bez varování vzal do náruče.
„Kdybych plánoval, jak se vás zbavit, tak bych vymyslel daleko zajímavější způsob,” dodal a věnoval mi další z jeho úšklebků.
„A vděčná už mi přece jste nebo ne? Za tu záchranu v tom lese po našem prvním setkání. Jak je vidět, ani jedno nezabralo, takže vaše zajímavé teorie nejsou správné,” dořekl a pak mě v tichu donesl až do mého pokoje.
„Rose vám pomůže s umytím a převléknutím. Já přijdu potom,” pravil, když mě posadil na křeslo, a pak se vydal zase pryč.
„Páni, vy si pamatujete její jméno,” pověděla jsem, přičemž on se zastavil a otočil se na mě. Já mu pak věnovala jeden úšklebek.
„Až se vrátím, tak mi řeknete, jak jste spadla, že Kataríno?” zeptal se a pak odešel.
„Velice vtipné,” pronesla jsem spíše pro sebe a povzdechla si.
„Kate, jak se ti to stalo?” ozvala se Rose, která právě vešla do místnosti.
„Všechno ti povím,” odpověděla jsem a pak jsem se šla za pomoci Rose umýt.

Christian
Neuvěřitelné, jak moc je tato žena tvrdohlavá. A to já si myslel, že jsem tvrdohlavý.
Byl jsem právě ve svém pokoji a připravoval bylinný obklad a něco jako mastičku.
Cestou zpět jsme se třikrát zastavili, protože jsem tyto bylinky potřeboval nasbírat.
Asi je to zajímavé, že zrovna někdo jako já, má ponětí o tom, jak se tyto věci dělají. Popravdě řečeno, ani bych neměl, kdyby mě to Claris všechno nenaučila. Byli jsme velmi dobří přátelé. Já miloval ji a ona zase mého...
O čem to tu zase přemýšlím, nemá cenu se zaobírat minulostí.
Najednou mě vyrušilo zaklepání.
„Dále,” řekl jsem a pohlédl ke dveřím.
„Chrisi,” začal James, když vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře.
„Ano?”
„Měl bych něco k tomu sedlu,” odpověděl a já si až teď všiml, že ho nese s sebou.
„Povídej,” řekl jsem, odložil náčiní a obešel stůl.
„Tem popruh se jen tak neutrhl. Podívej, je naříznutý,” pravil a danou část popruhu mi ukazoval.
„Měl jsem to předvídat. Bylo jasné, že by jí neublížili přímo. Udělali to nenápadně,” odvětil jsem naštvaně a bouchl do stolu.
„Víš co to ale znamená?” zeptal jsem se.
„Nevíme, kdo to je a jsme tam kde jsme byli, s tím rozdílem, že princezna už zraněná je,” odpověděl mi a já se zamračil.
„No dobrá. Vymyslíme něco jiného. Prozatím řekni Frederickovi a Gerardovi, že jí budou hlídat. Jestli někomu z přítomných strážných věřím, tak právě jim,” pravil jsem, James přikývl a pak se vydal ke dveřím.
„A Jamesi,” oslovil jsem ho.
„Ano?”
„Nikomu to o tom sedle neříkej. Frederickovi a Gerardovi také ne, ne protože bych jim nevěřil. To proto, aby byli schopní Katherine bez jakéhokoliv podezření říct, že neví, proč jsem jim to nařídil.”
„Dobře,” odpověděl a pak odešel.
Já se tedy opět pustil do práce.
A když už jsem to měl hotové, tak jsem zamířil za princeznou.

Katherine
Seděla jsem na posteli a byla jsem opřená o její pelest. Očima jsem zkoumala celou místnost, až mi pohled stanul na princově knize ležící na stole.
Pomalu jsem se zvedla z postele a po malých krůčcích šla ke stolu. Když jsem byla v půli cesty, která opravdu nebyla nijak dlouhá, tak se ozvalo zaklepání.
„Pojď dál, Rose,” odpověděla jsem a pokračovala ve své cestě, aniž bych se ohlédla.
„Neměla byste spíše ležet?” ozval se mužský hlas za mnou a já se polekaně otočila.
„Myslela jsem, že bych si jen podala knihu,” odvětila jsem a on se vydal mým směrem. Obešel mě, cosi položil na stůl a vrátil se zpět ke mně.
Jeho pravá ruka se ovinula okolo mého pasu a než jsem se nadála, ocitla jsem se v jeho náruči.
„Kolikrát vám mám říkat, že to zvládnu sama?” zeptala jsem se, což on úplně ignoroval a za malou chvíli mě posadil na postel.
„A kolikrát mám říkat já vám, že je zbytečné odmlouvat? Jsem tvrdohlavý tak jako vy, takže mi to určitě nerozumluvíte,” odpověděl a pak se nahnul přes mne na druhou stranu postele, aby z ní vzal polštář.
Na ten mi pak opatrně položil mou levou nohu.
Poté přešel ke stolu, z něhož vzal knihu a věci, jež přinesl. Následně se vydal opět ke mně.
Své věci odložil na stolek vedle postele a pak mi podal knihu, kterou jsem odložila vedle sebe.
Ze stolku si věci znovu vzal a sedl si ke mně na postel.
„Co to je?” zeptala jsem se zvědavě.
„Bylinný obklad a mast. Měla by vám ulevit od bolesti,” odpověděl a já se na něj překvapeně podívala.
On však soustředěně sledoval můj kotník, na který právě přikládal obklad.
„To vy sám?”
„Nevypadám na to, že?” odvětil a trochu se zasmál.
„To vskutku ne. Kde jste se to naučil?”
„Ani bych to neuměl, kdyby mě to nenaučila...” začal a pak se zarazil.
„Kdo?” zeptala jsem se doufajíc, že mi to prozradí.
„Ale nikdo. Je to už dávno. Zapomeňte na to,” odvětil a zamyšleně mi teď přikládal obinadlo na samotný obklad.
Poposedl si kousek blíž a tím samým způsobem ošetřil i mou ruku.
Když už to měl hotové, tak se na mě podíval.
„Hotovo,” řekl.
„Mohl byste mi prosím podat ten polštář?” zeptala jsem se a ukázala na polštář na kraji postele.
„Ovšem,” odpověděl a přes mě se opět nahnul pro polštář.
V ten moment jsem mu věnovala jeden rychlý polibek na tvář.
„Dohoda je splněna a ten polštář tam můžete nechat,” řekla jsem a on se na mě překvapeně a trochu pobaveně podíval.
„Chytré,” odvětil pobaveně a pak se zvedl z postele.
„Teď se prospěte. Dobrou noc,” pravil a otočil se, že půjde ke dveřím.
„Christiane,” oslovila jsem ho a on se na mě obrátil.
„Ano?”
„Děkuji a dobrou noc i vám.”
„Rádo se stalo,” odvětil a pousmál se.
Potom odešel.
Začínám se do toho nějak zamotávat...