Královská povinnost

Jednání

„Skutečnost, že nejste schopný mi říct pravdu, nás akorát neustále točí v jednom kruhu, copak to nevidíte?” zeptala jsem se a povzdechla si.
Celá naše situace byla neskutečně unavující. Když už by se mohlo zdát, že jsme pokročili někam dále, tak bum a jsme opět na začátku.
Při jeho mlčení jsem se rozhodla odejít. Prošla jsem okolo něj a on mě bez jakéhokoliv slova nechal odejít. Když jsem se na vteřinu ohlédla u dveří, tak jsem mohla vidět prince sedícího u stolu na svém místě.
„Marnost nad marnost,” pronesla jsem zachmuřeně, když jsem odcházela z jídelního sálu.
Rose byla tak hodná a šla mi pro jídlo do kuchyně, že mi ho poté přinese do pokoje. Přinese i sobě a sníme ho společně.
Jakmile jsem dorazila do komnaty, zamířila jsem na balkon. Vzala jsem si tam z pokoje dva velké polštáře z rohu místnosti a na jeden si sedla. Zády jsem se pak opřela o chladnou mramorovou balustrádu. Zavřela jsem na chvilku oči a to první, co se mi vybavilo, byla princova tvář.
Mám dojem, že se v sobě nevyzná ani on sám, co mám dělat teprve potom já?
Za několik dní bude ještě ke všemu oficiální korunovace. Šlechta se opět sejde a bude nás pozorovat jako kdybychom snad byli cvičená zvířata.
„Kate, přinesla jsem ti jídlo,” pravila Rose ani nevím po jak dlouhé době.
Otevřela jsem oči a vydala se do pokoje, odkud hlas přicházel.
„Děkuji ti, Rose,” pravila jsem s úsměvem, zatímco jsem se posadila ke stolu.
Rose se posadila naproti mně a obě jsme se s přáním dobré chuti daly do jídla.
„Sebastian mi řekl jednu věc,” začala jsem a podívala se na Rose.
„A jakou?” zeptala se zvědavě a podívala se na mě též.
„Když jsem mu pověděla, že s ním, jakožto s vrahem, nebudu sedět za jedním stolem, řekl, že i Christian je vrah,” řekla jsem, zatímco ona začala kašlat.
„Jsi v pořádku?” zeptala jsem se jí s obavami a ona po chvilce přikývla.
„Opravdu?” optala jsem se, když jsem viděla výraz v její tváři.
„Princ Christian udělal ve svém životě nějaké ne přímo dobré věci, ale rozhodně to není vrah. Jak se říká, podle sebe, soudím tebe. Sebastian se pomalu a jistě potápí v té své bažině špatných věcí, že jediné, co mu zbylo je kopat kolem sebe v naději, že ho to nějak zachrání,” pověděla Rose a mně se její odpověď opravdu nezamlouvala.
Je dobré, že princ má okolo sebe několik věrných osob. Pro mě to však v tuto chvíli nijak dobré není. Všichni se svými odpověďmi jen chodí okolo čehosi, co se odehrálo v princově minulosti. Tito lidé jsou nepochybně spolehlivými osobami, jež je skvělé mít ve své blízkosti.
Jak se mám ale k princi nějak přiblížit, když nevím jak? Jak ho mohu dokázat pochopit, když neznám příčiny jeho proměnlivého chování?
„Ach, Rose. Nikdo mi nedá odpověď. Všichni se tu točíme v kruzích, ze kterých není možné vyváznout, pokud už mi někdo nepoví pravdu. Snažím se prince nějak pochopit, ale jak to mám udělat, když je tak matoucí a uzavřený?”
„Třeba ti to sám poví, když se ho zeptáš.”
„To už jsem zkoušela kolikrát. Převážně jen mlčení mi bylo odpovědí. Je neskutečně tvrdohlavý. Rozhodl se, že mi to neřekne. Kdybych se ho dále vyptávala, tak to je jako kdybych se rozběhla proti zdi. Narazím. S každou další otázkou, jež mu položím, si připadám jakoby se pomyslné hradby, které si sami tvoříme, akorát mnohonásobně zvětšily.”
„Kdyby to bylo na mě a Jamesovi, už dávno bychom ti to pověděli,” řekla Rose a lítostivě se na mě podívala.
„Přestože bych ráda znala všechny odpovědi na mé otázky, tak vás velice obdivuji a cením si vás za to, jak jste mu věrní. Oddaní celou duší. Takové přátelství je vzácné.”
„Až doobědváme, tak si s ním půjdu zkusit promluvit,” dodala jsem a pak jsme se obě dále v tichosti věnovaly jídlu.
Jakmile jsme dojedly, já se zvedla od stolu, poděkovala za jídlo a vydala se s  hlubokým nádechem za princem.
Princ již nebyl v jídelním sále, tak jsem šla k němu do pokoje. I tam nebyl. Strážní mě však nasměrovali do jeho dílny.
Když mi byly otevřeny dveře a já vstoupila do místnosti, princ se okamžitě podíval mým směrem.
„Neruším?” zeptala jsem se, než jsem za sebou nechala zavřít dveře.
„Ovšem, že ne,” odvětil a položil náčiní na stůl před sebou.
Já tedy udělala několik kroků do místnosti, přičemž se za mnou zavřely dveře.
„Co potřebujete?” zeptal se, zatímco si utíral ruce do kusu bílé látky.
Já k němu mezitím došla a postavila se kousek od něj. On se během toho narovnal a sepnul si ruce za zády, což působilo nejen dominantně, ale i neskutečně přitažlivě.
Zároveň se snažil o projev jakéhosi nezájmu. Můj pocit mi ale říkal, že nic z toho, co se mezi námi děje, mu není lhostejné na tolik, na kolik ukazuje.
„Co tvoříte?” zeptala jsem se a přerušila ticho.
„Měl by to být náhrdelník,” odpověděl prostě a já si prohlédla stůl.
Na něm leželo několik pergamenů s nákresy, jak by měl šperk vypadat. Opravdu povedené nákresy. Princ mě neustále překvapuje, jak všestranný umí být.
„Máte opravdu talent,” pravila jsem obdivně, když jsem si prohlédla i samotný základ onoho šperku.
„Jste nadaný a všestranný. Nedivím se, že jste pro ženy tak přitažlivý,” dodala jsem, jakmile jsem pohled obrátila znovu k jeho tváři.
„Pro jak které. Zatím jsem nepoznal žádnou, která by to obdivovala. Tedy až dodnes. Protože, jak jste mi již jednou řekla, kdybych neměl drahé kameny a všechno to bohatství, nikdo by se mnou nezůstal,” řekl a já přemýšlela o tom, jak moc mohou má slova ranit.
„Promiňte ale je pro mě těžké se ve vás vyznat. Neulehčujete mi to nijak,” namítla jsem.
„Tak se ve mně nepokoušejte vyznat. Bude to pro vás lepší,” odpověděl a odvrátil pohled.
„Když mě teď omluvíte, rád bych pokračoval,” řekl snažíc se mě od sebe odehnat.
„Pamatujete si, jak jste mi řekl, že propadnu vašemu kouzlu a zamiluji se do vás?”
„Co to má s tím společného?” zeptal se nechápavě.
„Mám takový pocit, že to vy se tak hrozně bojíte, že propadnete mému kouzlu, přičemž se do mě zamilujete, a proto se mě vehementně snažíte zbavit,” pověděla jsem a ušklíbla se.
„Nic takového,” odvětil s klidem a podíval se mi do očí, zatímco udělal dva kroky ke mně. Tím se dostal do mé těsné blízkosti. Jednou rukou se během toho opřel o stůl.
„Já vašemu kouzlu propadl už při prvním pohledu na vás. To ale nemá se zamilovaností nic společného,” zašeptal, když se sklonil k mému uchu a mně se na chviličku zatajil dech.
„A teď už mě omluvíte?” zeptal se, jakmile se odtáhl a znovu si sepnul ruce za zády.
„Ne. Ráda bych viděla, jak se to dělá,” řekla jsem a o krok nepatrně ustoupila.
Princ se trochu pousmál a pak si vzal do ruky náčiní s nímž mi ukázal, jak se do šperku vsazuje daný kámen. Ten, který jsme měli právě my, byl smaragd, zbroušený do tvaru maličké kapky.
„Zřejmě to dělám špatně,” pravila jsem, když jsem se daný kamínek snažila do náhrdelníku vložit.
„Trochu,” odvětil s uchechtnutím princ.
Stoupl si hned vedle mě, skoro až za mě a obě ruce nepatrně ovinul okolo mého těla, aby mohl chytit ty mé.
„Jemně, s citem. Jako kdyby to byl papír,” řekl tiše a pomalu mě naváděl.
O malou chvilku později se mi to s jeho pomocí opravdu podařilo.
Usmála jsem se a pak pootočila hlavu jeho směrem. Christian odvrátil pohled od našich spojených rukou a podíval se do mých očí.
Mě v tu chvíli úsměv pomalu přešel. Cítila jsem, že se mi hrne krev do tváří. Nejenže mi přišlo, že mi rychleji bije srdce, ale snad se mi i maličko klepaly ruce.
„Na tyhle věci jsem moc nešikovná. Proč vám to jde?” zeptala jsem se trochu pobaveně, abych trochu uklidnila svůj zrychlený dech.
O vteřinku později jsme se oba navzájem pomalu pustili.
„Nikdy mě neuvidíte s hudebním nástrojem v ruce. Tuto disciplínu opravdu neovládám,” odpověděl se smíchem, zatímco přerovnal několik nástrojů na stole jakoby nic.
„To je naopak má disciplína. Když budete chtít, mohu vám dát několik lekcí, kupříkladu hry na housle nebo na klavír,” navrhla jsem a pousmála se.
„Bude mi potěšením, ale nebudete to se mnou mít vůbec lehké,” odvětil a oba jsme se zasmáli.
„Váš bratr už odjel?” zeptala jsem se a jeho obličej potemněl.
„Ano,” řekl prostě.
„Proto jste takový? Netrvalo dlouho a usmívate se. Jakmile se objeví váš bratr, jakobyste najednou byl někdo úplně jiný. Začnete se chovat hrubě a jsme opět tam, kde jsme byli. Nepopírám, že na tom nemám i svůj podíl, jen nevím, proč se ke mně najednou chováte tak odtažitě. Je to jako kdyby zmáčkl nějaký knoflík, kterým vás vrátil do původního rozpoložení,” pověděla jsem klidným hlasem a doufala, že by mi mohl říct alespoň kus pravdy.
„Před mnoha lety jsem...” začal po chvíli ticha a já jsem si už myslela, že ta chvíle konečně nastala, když v tom se rozletěly dveře a v nich stál James.
„Co se děje?” zeptal se Christian a podíval se na něj.
„Promiňte mi, já vás nechtěl vyrušit. Myslel jsem, že tu jsi sám,” dostal ze sebe James, na němž bylo vidět, jak moc se v duchu obviňuje za to, že nás přerušil.
On a Rose totiž doufají v to, že si k sobě najdeme cestu. Ani jeden mi to nemusel říkat. Je to zcela očividné.
„Všichni už přišli?” zeptal se Christian jako kdyby věděl, o co se jedná.
„Ano, už na tebe čekají v knihovně,” odvětil pohotově James.
„Kdo přišel?” zeptala jsem se pro změnu já Christiana, přičemž on se na mě podíval.
„Přišlo několik vysoce postavených hodnostářů, s nimiž budu probírat jisté státní záležitosti. Nedělejte si s tím hlavu. V našem rozhovoru budeme pokračovat potom,” pravil tónem, jakýmsi se mě snažil uchlácholit, že o nic nejde.
Jemně mi poté rukou přejel po rameni a pak odešel.
Copak si myslí, že tu budu jen tak stát a nezajímat se o naše království? To jistě ne.
Dala jsem mu proto menší náskok, a pak se vydala za ním.
Když jsem došla do chodby, v níž se nacházela knihovna, chvílí jsem byla schovaná za rohem a pak se vydala za nimi. Maličko jsem pootevřela dveře a sledovala.
Uprostřed místnosti byl veliký stůl, zřejmě s mapou, do níž teď právě všichni přítomní muži hleděli.
„Omlouváme se, že jsme vás vytrhli z vašeho soukromého pobytu s vaší ctěnou manželkou mimo zámek, princi,” začal jeden z nich Christianovým směrem a ten se na něj podíval výrazem, z nějž se nedalo vůbec nic vyčíst.
„Nedá se nic dělat. Královské povinnosti někdy nečekají. Katherine to jistě pochopí,” odvětil mu Christian.
„Podejte zprávu,” pobídl je vzápětí.
„Na severovýchodě našeho území probíhají již po delší čas jisté spory. Belgičané se roztahují na naše území. Tyto spory jsou však daleko krvavější a silnější, než kdy dříve. Několik z nich jich bylo úspěšně potlačeno, avšak stále vznikají nové a daleko větší. Naším cílem by tedy mělo být obsazení pohraničního území Belgie,” ozval se muž, který už jednou promluvil.
Chtějí snad jít do války?
„Vzpoura u hranic měla být už dávno potlačena generálem s dvěma tisíci vojáky,” odpověděl Christian a zamračil se.
„To ano, princi. Jenže za vlády vašeho bratra byly tyto vzpoury akorát více a více rozdmýchány, a tak při jejich potlačení došlo k velikým ztrátám.”
„Co navrhujete?” zeptal se Christian, na kterém bylo vidět, že i malá zmínka o Sebastianovi ho rozčiluje.
„Já bych navrhoval zaútočit na hlavní město. Ukázali bychom tak Belgii, kdo je v tomto sporu mocnější zemí. Belgie by se tak jistojistě do několika málo dnů či měsíců rozpadla a spadala by pod vaši korunu.”
„Dobrá. Tuto variantu si promyslím. Ještě něco dalšího? A co ti Benátčané?”
„Benátčané nehodlají platit daně, přestože jsou stejně vysoké jako pro náš lid. Vyslali jsme posla se vzkazem, tudíž by každým dnem měla přijít odpověď.”
„A co říkají lidé? Byli jste ve městě na trhu? Už pominul ten chaos a strach?”
„Strach pomalu a jistě mizí, princi. Lidem je jasné, že nejste jako váš bratr a jsou vám příznivě nakloněni. Někteří však stále teskní po vašem otci. Netvrdí, že budete špatný král, to nikoliv. Avšak jsou názoru, že jste ještě příliš mladý na to, abyste vládl tak veliké zemi sám, zatímco se musíte vypořádávat s vaším bratrem.”
„Tato otázka by ještě měla být dořešena. Jakožto následník trůnu dle posledního přání a nařízení vašeho otce jste povinen rozhodnout o vašem bratrovi. Co doporučuje královský protokol jistě víte nejlépe sám.”
Nechá snad Christian Sebastiana popravit, aby mu neohrožoval trůn? Celou dobu jsem přeskakovala očima od jednoho hovořícího muže k druhému. Teď jsem se však pohledem zastavila na Christianovi a čekala na jeho odpověď.
„Ačkoliv mě nijak netěší ho nazývat svým bratrem, rozhodl jsem se, že svého bratra nedám popravit.
Pokud mi to bude dopřáno a budu mít v budoucnu děti, nechci jim předurčit jejich osud. Ať by už na trůn nastoupilo jakékoliv z mých dětí, bude mít vzor toho, že má ušetřit životy svým sourozencům,” pravil Christian rozhodně, čemuž jsem se musela pousmát.
„Vraťme se k jiným záležitostem. Co dalšího lidé říkali? Trápí je ještě něco?” zeptal se Christian, přičemž já začala obdivovat to, jakým způsobem teď jedná.
Ano, jistě. Je trochu arogantní v jiném směru, na to jsem již pomyslela několikrát, ale on se pro trůn opravdu narodil. Nepochybuji o tom, že bude spravedlivý a starostlivý král.
„Náš lid není spokojen s cenami benátského zboží, které se prodává více. V porovnání s placením daní, jim daně přijdou vysoké, protože nemají takové tržby.”
„Benátčané budou odteď mít daně dvojnásobně vyšší než náš lid. Pakliže by se situace nezlepšila, našemu lidu o třetinu daně snížíme a Benátčanům ještě naopak zvýšíme,” odpověděl Christian a pak se porozhlédl po všech přítomných.
„Víme, že rozhodnout o problému s Belgií není snadné, avšak situace začíná být opravdu vážná. Jaký na to máte názor, princi?” ozval se jeden muž.
Odpověď na tuto otázku jsem se však už nedozvěděla.
Ve své blízkosti jsem uslyšela kroky, do nichž jsem se zaposlouchala více než do odpovědi. Trochu polekaně jsem se otočila a uviděla...