Královská povinnost

Setkání

Eleanor jen tak utekla bez rozloučení. Pochopit její důvody jsem dokázala, akceptovat ale ne. Jenže s tím nic nezmůžu. Kdybych ji měla hledat sama, tak ji nenajdu ani za tisíc let.
Se vzkazem jsem se vydala zpátky do jídelního sálu za rodiči. Vzkaz jsem si během cesty nenápadně složila a schovala za pásek mých šatů.
Když jsem do sálu dorazila, rodiče seděli u stolu a dělali jakoby se ani nic tak důležitého nestalo.
„Když už jsi zase dorazila, Katherine, tak bych ti rád oznámil, že za prince provdám tebe," pověděl otec klidně a já pootevřela ústa údivem.
„To vám přijde jako to momentálně nejdůležitější, otče? Vždyť má sestra právě utekla. Utekla! A vy tady řešíte nějaký sňatek jako kdyby se nechumelilo?” pověděla jsem rozrušeně a nevěřícně zakroutila hlavou.
„Budete Eleanor alespoň hledat? Zatím vypadáte, že vám to je jedno, a tak tu druhou postavíte před oltář jako náhradu za tu první? To je opravdu nanejvýš ohavné. A Eleanor se opravdu nedivím, že utekla, po všech těch zvěstech o chování onoho slavného princátka,” dodala jsem rozhořčeně a založila si ruce na hrudi.
„Svatba by se měla konat za týden, nejlépe ještě během tohoto týdne. Už jsem řekl,” odpověděl prostě otec a dál se klidně věnoval svému jídlu.
Otočila jsem se na podpatku a rázným krokem si to mířila do zahrad. Za mnou se najednou objevili čtyři strážní.
„Můžete si jít po svých?” otočila jsem se naštvaně na jednoho z nich a on jen zakroutil hlavou.
„Máme vás všude doprovázet na přání vašeho otce,” odpověděl a já protočila oči.
Otočila jsem se a pokračovala v cestě.
„Ovšemže je to přání otce. Má strach, že bych utekla i já,” zamumlala jsem si pro sebe a sevřela pěsti naštváním.
Zašla jsem do stájí, odkud jsem si vzala luk a šípy a šla si zastřílet.
Šípy létaly tam a sem a skončily každý v jiném stromě. Pár jsem jich i naštváním rozlomila na dvě části a zahodila je do dálky. Strážní před mými střelami museli chvílemi i uskakovat.
Ani bych se snad do komnat nevrátila, kdyby za mnou nepřišla matčina služebná.
„Vaše matka by s vámi ráda mluvila, výsosti. Čeká na vás ve vašich komnatách,” řekla matčina služebná a já ještě vystřelila poslední šíp. Šíp se zabodl přesně tam, kam měl, přičemž u toho ze stromu odlétaly malinké kusy kůry. Podala jsem pak luk jednomu strážnému a vydala se za matčinou služebnou pomalým krokem směrem k paláci.
Když jsem došla do svého pokoje, mohla jsem spatřit matku zamýšleně hledící z okna. Otevření a zavření dveří však neuniklo její pozornosti, a tak na mě hned upřela svůj pohled.
„Kate,” oslovila mě tichým hlasem a já udělala pak kroků jejím směrem.
„Co byste mi chtěla povědět, matko? Chcete mi snad říct, že jste otvoco rozhodnutí nemohla změnit a že to zkrátka je, tak jak to je? A já se s tím mám smířit?”
„Kate, otec dělá to nejlepší, co může. Princ Christian je opravdu slušně vychovaný mladý muž. Jeho otec již bohužel zesnul, avšak byl to dobrý člověk a svého syna jistě vychoval, jak nejlépe uměl,” odvětila matka a mě na chvíli ovládla jakási lítost.
Když jsem se chtěla zeptat, jak zemřel, tak do pokoje vstoupil otec.
„Princ Christian před malou chvílí dorazil a šel se ubytovat do východního křídla.
Při našem rozhovoru jsme se domluvili na tom, že svatba bude již za dva dny. Byl bych velice rád, kdyby ses zúčastnila společné večeře,” pravil otec a mě opět ovládl vztek.
„Po svatbě odjedete do princova zámku a za měsíc proběhne vaše oficiální korunovace.”
„To jsem vám tu tolik na obtíž, otče? Že mě už za dva dny chcete poslat do cizího království a k někomu, koho ani pořádně neznáte? Ty zvěsti o tom, jak jeho ženy záhadně umírají, vám jsou jedno, otče? Mám být snad další jen pro blaho naší země?” odvětila jsem a pohlédla otci do očí.
V jeho medových očích jsem zahlédla jakýsi záblesk obav, avšak vzápětí na mě opět pohlédl káravým pohledem.
„Jak už jsem řekl, svatba bude za dva dny. O šaty a podobné věci si nemusíš dělat starosti. Sluhové už na tom usilovně pracují,” odpověděl mi. Pak se otočil na patě a odešel.
„Přijď na tu společnou večeři, Kate. Moc tě prosím. Dej princi šanci, aby tě mohl poznat,” řekla matka a já na ni nesouhlasně pohlédla.
„Jak myslíš. Večeře bude jako obvykle, kdybys náhodou chtěla přijít," pravila a šla ke dveřím. U dveří se na mě ještě ohlédla a pak také odešla.
„Jak si mi tohle mohla udělat, Eleanor?!” zeptala jsem se naštvaně a sebrala svícen ze stolu. Chtěla jsem s ním naštvaně hodit, ale nakonec jsem ho zase položila na stůl.
Pak jsem se převlékla do šedivých šatů jako pro služebné. Nasadila jsem si vysoké boty a za opasek šatů si zastrčila dýku a pak ještě jednu. Ještě jsem přes sebe přehodila krátký plášť a vydala se na balkon.
Došla jsem na jeden okraj balkonu a přelezla balustrádu. Chytila jsem se římsy pod oknem kousek vedle a pomaličku dala nohu na větev stromu, který se tam nacházel. Když už jsem byla oběma nohama na větvi, tak jsem opatrně přešla až ke kmeni a pak sešplhala dolů. Dělala jsem to takhle už kolikrát.
O chviličku později už jsem stála na pevné zemi a rozhlédla se kolem. Měla jsem štěstí, že můj pokoj má výhled do zahrad a není ve východním křídle u vchodu.
Rozběhla jsem se tedy směrem ke stájím a za běhu se ohlížela, kdyby se tam náhodou někdo objevil. To byla právě ta chyba.
Zabíhala jsem právě za roh a u toho se ohlédla, když v tom jsem do někoho neomaleně vrazila. V té rychlosti jsem se snažila tomu ještě zabránit, a tak jsem o krok ustoupila. V tom jsem si šlápla na lem šatů a řítila se k zemi.
Když jsem čekala tvrdý dopad, tak se mi okolo pasu omotaly něčí dost svalnaté ruce. Jenže můj „zachránce” byl stejně tak nemotorný jako já. Šlápl mi na šaty stejně jako já před tím a řítili jsme se k zemi oba. Nějak jsme se ovšem přetočili, že na tvrdou zem dopadl on a já vzápětí na něj. Po další vteřině mě pomalu pouštěl a já se s rukama opřenýma o jeho hruď posadila.
Trochu jsem pohodila hlavou, aby mi vlasy nepadaly tolik do obličeje a pak se na něj podívala. Dívaly se na mě krásně modré oči, které byly olemovány celkem dlouhými řasami. Vlasy černé jako popel měl roztomile rozcuchané a právě mi věnoval jakýsi úšklebek.
Pak mi to došlo proč. Vždyť mu tady sedím na klíně celkem zadýchaná a opírám se mu o hruď. Doufám, že to nikdo neviděl. To by byl opravdu moc pěkný obrázek princezny, která se má každým dnem vdávat.
Hned jsem se zvedla a trochu si upravila šaty.
„Moc se omlouvám,” vyhrkla jsem a podívala se na něj.
„Nic se nestalo,” odpověděl mi a pousmál se. Ach ten úsměv. Myslím, že by se mi z něj i podlomila kolena.
Vzpamatovala jsem se a pak se otočila na patě a běžela do stájí.
„Kam ten spěch?” volal za mnou, avšak já to ignorovala.
„Už zase takhle tajně, Kate?” promluvil na mě tiše Bernard.
Bernard je naším štolbou, jinak řečeno podkoním.
„Potřebuji se projet, provětrat si hlavu,” odvětila jsem mu a povzdechla si.
„Corinne má teď něco s kopytem, musím ti osedlat jiného koně,” řekl a začal chystat jiného koně.
Corinne je má klisna. Mezi ostatními koni ve stáji vyniká stejně jako já v zámku. Má černou srst a krásně vlnitou hřívu. Málokdo se k ní odváží přiblížit, jelikož je opravdu divoká, ale my mezi sebou máme zvláštní vztah. Když ji sem dovezli jako malé hříbě, tak jí nikdo nedokázal zkrotit. Mně se to podařilo, a pak i Bernardovi. Utvořily jsme si pouto a od té doby je mým koněm. Od té doby mám blízký vztah i k Bernardovi, proto mě oslovuje jménem a vynechává to otravné „princezno”.
„Vše je připravené,” ozval se po nějaké době Bernard a tím mě vyrušil z mého zamyšlení.
„Děkuji,” odvětila jsem a trochu se pousmála. Pak jsem za uzdu vyvedla koně ven a venku na něj nasedla.
Rozjela jsem se směrem k hlavní bráně a vyjela jí dřív než si to strážní u ní stihli uvědomit.
Zamířila jsem do lesa. Znám to tu jako své boty. Ovšem je tu jedna část lesa, která je všemi lidmi obávaná a moc lidí do ní nechodí. Stalo se tam totiž dost vražd a přepadení.
Jela jsem úplně bezmyšlenkovitě kamsi, až jsem se opravdu ocitla v té děsivé části lesa a vůbec jsem nevěděla, jak se mám odsud dostat.
Na cestě před sebou jsem něco uviděla. Vypadalo to jako kdyby tam někdo ležel. Zastavila jsem a sesedla z koně, kterého jsem uvázala u jednoho stromu.
Pak jsem se vydala k tomu, co jsem viděla. Čím blíže jsem byla, tím jsem se utvrdila v tom, že to člověk opravdu je.
Sehla jsem se k němu a trochu ho pootočila. S hrůzou jsem ho pustila a udělala krok vzad. Byl to muž a měl podříznuté hrdlo.
Myslím, že jsem ve velkém průšvihu.
Najednou jsem uslyšela koňské zařehtání. Když jsem se otočila, tak jsem uviděla mého koně, jak splašeně poskakuje se zapíchnutou dýkou v boku. Zhrozila jsem se.
Netrvalo dlouho a kůň se složil k zemi a okolo mě se utvořil kruh o pěti mužích.
Ano, jsem v opravdovém průšvihu.
„Vrahové,” vykřikla jsem znechuceně a ještě věnovala jeden pohled koni, který teď ležel na zemi v kaluži krve.
Vytáhla jsem dýku z opasku, přičemž na to mi bylo odpovězeno odporným smíchem. Kde mám tu druhou? Musela jsme ji někde vytratit. To mé naděje na přežití akorát více snižovalo.
Tak jsem se rozběhla a proběhla mezi dvěma z nich, přičemž jsem jednoho dýkou škrábla do paže.
Běžela jsem cestou, kterou jsem asi přijela.
„Zastav ty jedna potvoro!” zakřičel za mnou jeden a já utíkala dál jako o život, doslova.
V dálce přede mnou jsem spatřila někoho na koni a říkala si, že teď je se mnou skutečně konec. Když ten muž zastavil přede mnou, seskočil z koně a vytasil meč. Prudce jsem zastavila a opravdu si myslela, že je se mnou amen.
Vzápětí jsem si uvědomila, že to je vlastně ten muž, do něž jsem v zahradě narazila.
„Naskoč na koně,” řekl mi, když mě rychlým krokem obešel a mířil si to k těm lupičům.
Otočila jsem se jeho směrem, což momentálně nebyl moc hezký pohled a za malou chvíli bylo po boji.
Nebylo jich ale pět?
Odpověď na moji nevyřčenou otázku přišla hned. Ucítila jsem zatahání za vlasy a pak na svém krku zacítila studenou čepel dýky.
„Radši ten meč zahoď, holomku. Jinak tu holubičku podříznu,” řekl muž za mnou a mně přejel mráz po zádech z jeho hlasu.
„Ty to taky zahoď, holubičko,” řekl mi u ucha a já se znechucením upustila na zem svou dýku.
Můj zachránce se trochu zadýchaně podíval naším směrem a s povzdechem upustil meč na zem. Pak trochu zvedl ruce na náznak, že nic dělat nebude a pak je zase spustil podél těla.
„Tak co chceš, abys ji nechal jít?” zeptal se a za mnou se ozval jen tichý smích.
„Myslím, že bys nás tady se slečnou měl nechat jít. Ona bude jistě poctěna mou přítomností a když mi k tomu přihodíš nějaké zlaťáky, tak jí třeba i nechám naživu,” odvětil a mně se z toho zvedl žaludek.
Všechno bylo najednou tak rychlé. Můj zachránce se najednou rozmáchl a něco po nás mrštil. O sekundu později jsem si uvědomila, co to je, a tak jsem s sebou trhla na stranu a do toho může za mnou se zabodla dýka. Přesněji řečeno moje dýka. Musela mi upadnout v zahradách, při tom našem prvním setkání.
„Jste v pořádku? A tu dýku asi už teď chtít nebudete, že?” zeptal se a já přikývla.
„Jedeme odsud,” řekl a chytil mě za ruku. Následně mě odvedl k jeho koni, naskočil si na něj a mně pak pomohl si nasednout před něj. Potom jsme se otočili a rychlým klusem se vydali zpátky do zámku.
Když jsme projeli branou zámku, tak jsme trochu zpomalili a dojeli do stájí. Tam jsme sesedli z koně a já se na něj mohla opět podívat.
„Děkuji vám mnohokrát, opět,” řekla jsem a vydechla si.
„Není vůbec zač,” odvětil a trochu se pousmál, aby mi zvedl náladu.
Ach ta večeře. Vzpomněla jsem si.
„Musím už jít! Omlouvám se za potíže, jež jsem vám způsobila a děkuji za záchranu,” pravila jsem a pak se rozběhla do zámku...