Královská povinnost

Probuzení

Otevřela jsem oči a podívala se před sebe.
Christian mě pozoroval svýma modrýma očima a věnoval mi úsměv. Tentokrát byl jeho úsměv o něco lepší. Bylo na něm vidět, že si alespoň trochu odpočinul.
„Dobré ráno,” řekl a znovu se usmál.
„Dobré,” odpověděla jsem a pousmála se.
„To už je ráno?” zeptala jsem se najednou překvapeně.
„Řekl bych, že ano,” pověděl a já se posadila.
Promnula jsem si oči a podívala se ven z okna. Zdálo se, že je opravdu ráno.
Když jsem se otočila zpět na Christiana, musela jsem se trochu zamračit. Už by se býval zvedal z postele.
Než se stačil zvednout, tak jsem jej jemně objala okolo ramen.
„Ale, ale, kampak?” zeptala jsem se a nepouštěla ho.
„Přece nemůžu celý den ležet,” namítl celkem tiše.
Pomalu jsem ho pustila a přisedla si vedle něj. On pootočil hlavu mým směrem a já udělala totéž.
„Dobrá tedy. Půjdeme tedy na snídani do jídelního sálu,” navrhla jsem a postavila se.
Nastavila jsem ruce, aby se mě mohl chytit.
„Zvládl bych to i sám, ale když jinak nedáš,” prohlásil a chytil se mě.
„Hlavně poma...” začala jsem, ale už bylo pozdě.
Christian se prudce zvedl a hned na to zavrávoral.
Snad ve snaze udržet se na nohou, mě jednou rukou chytil za pas a tou druhou se snažil zapřít o sloupek postele, na němž se obyčejně vešela nebesa. Ta byla teď stažena zdobeným provázkem.
Já jsem také hmátla po sloupku, avšak neúspěšně. Akorát jsem ta nebesa právě ztrhla dolů a u toho shodila maličký stolek, který tam byl hned vedle.
Oba jsme spadli do peřin. Zvedla jsem maličko hlavu a podívala se na Christiana, jež trochu sykl bolestí.
„Neublížila jsem ti?” zeptala jsem se a starostlivě si prohlédla jeho tvář.
„Tím, jak jsem se prudce zvedl, jsem si ublížil sám. Ta rána na boku se jistě znovu rozkrvácela,” odpověděl, přičemž se na mě podíval a náš pohled se na chviličku střetl.
„Co se stalo?!” ozvalo se ode dveří, které se právě rozletěly dokořán.
Otočila jsem hlavou a podívala se na Jamese s Rose, kteří si právě vyměnili velice významné pohledy.
„Není to tak, jak to vypadá,” pronesla jsem, když jsem si uvědomila, jak to asi musí vypadat.
„My nic neříkáme,” odvětil James s potutelným úsměvem.
Christian pomalu sjel rukou z mého pasu a já se mohla zvednout. Cítila jsem, že se mi opět začínají červenat tváře.
„Pomalu,” řekla jsem mu vzápětí a pomohla mu se zvednout.
„Budeme snídat v jídelním sále, zařídíte to, že?” zeptal se Christian a trochu si odkašlal.
„Ovšem,” odpověděl mu James.
Já se na ně nepodívala, protože jsem jistě měla červené tváře.
Nemohla jsem však přeslechnout Jamesův poněkud veselý hlas.
Následně jsem uslyšela zavření dveří a Christianův pohled rázem přeskočil ke mně.
Christian pustil jednu mou ruku a pohladil mě po tváři.
„Že by se nám tu snad někdo červenal?” zeptal se a věnoval mi jeden z jeho sebevědomých úšklebků.
No podívejme se na něj, rázem nám tu úplně ožil.
„Tvá košile se začervenala,” pověděla jsem a on se pousmál.
„Vyhýbání se odpovědi beru také jako odpověď,” pověděl, aby mě poškádlil.
„Pořád ses mě nenaučil chytit pořádně, abychom nespadli,” pravila jsem a oplatila mu jeden úšklebek.
Ten mě vzápětí přešel, když mě rukama chytil kolem pasu a zničil tu malou mezeru, jež mezi námi byla.
„Lepší?” zeptal se a podíval se mi do očí.
Musím přiznat, že se mi trochu zatajil dech. A ten jeho pohled. Ach! Proč je tak moc pěkný? A proč na mě tak moc působí každý jeho dotek?
„Ale teď jsme se neřítili k zemi, takže to se nepočítá,” odvětila jsem a on se pobaveně pousmál.
„Bála jsem se,” pravila jsem, přičemž on mi věnoval trochu zmatený výraz.
„Čeho?”
„Že tě ztratím,” pověděla jsem skoro neslyšně a pohlédla mu do očí.
„To ses o mě bála až tak moc?” zeptal se a zvážněl, když si všiml mého výrazu.
„Ani nevíš jak,” odvětila jsem a on mě jednou rukou pohladil po tváři.
„Nebudu tvrdit, že mi nic není, abys mi opět nevynadala. Nicméně nemusíš se bát. Jsem tady a tyhle škrábance přežiji,” pravil a pak mě vtáhl do objetí.
Mým tělem se rozlil tak příjemný pocit, pocit bezpečí. A nejenom to, měla jsem dojem, že se snad zastavil čas.
Ovšem, vše jednou končí, a i naše objetí nebylo výjimkou. Pomalu mě pustil a s jedním jeho typickým úšklebkem si sepl ruce za zády.
Maličko pobaveně, ale nechápavě jsem zakroutila hlavou na znamení, že mě velice zajímá důvod jeho úšklebku.
„Takže ses o mě hodně bála?” zeptal se znovu a já hned pochopila.
Teď tu přede mnou stál sebejistý Christian, jež byl velice potěšen, pakliže o něj dámy jevily zájem.
I tato jeho stránka mě přitahovala, leč byla dosti arogantní.
„No samozřejmě! S kým bych se tu poté pořád jen dohadovala a pošťuchovala?” odpověděla jsem mu a také mu věnovala jeden úšklebek.
Christan se zasmál, přičemž se hned vzápětí chytil za bok a hned potom se zhluboka nadechl.
„Ošetřím ti to a pak půjdeme na tu snídani,” navrhla jsem a on přikývl.
Zvedla jsem ze země malý stoleček, jež jsem před tím shodila.
Znovu jsem se poté dala do ošetřování.
Jakmile jsem ránu vyčistila a zavázala, Christian si oblékl čistou košili. Mohli jsme tak zamířit na snídani.
Za dveřmi jsem pro tentokrát nabídla rámě já jemu. On jej s pobaveným výrazem přijal, a tak jsme se pomaličku vydali směrem k jídelnímu sálu.
Spolu s námi šli dva moji a dva jeho strážní, pro případ, že by opět upadl.
Cestu do jídelního sálu zvládl ale celkem dobře.
Posadil se na své místo a já pak naproti němu.
O malou chvilku později pak přišla Rose s Jamesem. Oba se na sebe úsměvně podívali, zatímco si každý sedl na své místo. James po Christianově pravici a Rose naopak po té mé.
Popřáli jsme si dobrou chuť a dali se do jídla.
Christian s Jamesem začali probírat státní záležitosti, které se během doby jejich nepřítomnosti udály. Ve všech těchto věcech jsem ho zastupovala a rozhodovala podle svého nejlepšího uvážení.
Nechtěla jsem, aby se teď nějak zatěžoval těmito záležitostmi. Nechala jsem to ale být. Za prvé, protože by na tom stejně tvrdohlavě nadále trval a udělala by pravý opak toho, co mu říkám. A za druhé, protože dokud sedí a nedělá fyzicky namáhavé aktivity, tak mi to stačí.

Po snídani jsem s Christianem opět mířila do pokoje.
Když už jsme měli v chodbě zahnout, tak zastavil, což mě přinutilo zastavit také.
„Motá se ti hlava?” zeptala jsem se starostlivě a prohlédla si jeho tvář.
Christian však jen trošku zakroutil hlavou.
„Jdeme,” pravil a rozešel se chodbou dál.
„A kam?” zeptala jsem se a udělala pár rychlých kroků za ním.
„Copak sis myslela, že zapomenu, jak moc marný byl tvůj pokus o zaučení se šperkařskému řemeslu?” zeptal se a věnoval mi jeden pobavený výraz.
„Lekce pokračují,” dodal a já se zasmála.
„Ale měl by sis odpočinout,” namítla jsem, když jsme mířili k dílně.
„A proč? Vždyť jsem snídal, co na tom bylo tak namáhavého, abych odpočíval?” opáčil se a já protočila očima.
To už jsme byli u dveří do dílny. Christian otevřel a nechal mě projít dveřmi. Já vešla a on hned za mnou, přičemž zavřel dveře.
„Ale Christiane, ty víš moc dobře, že...” začala jsem.
„Katherine,” oslovil mě a tím mě přerušil.
„Nezačínej s tím zase, prosím,” dodal a posadil se ke stolu na lavici.
Já si sedla hned vedle něj.
„Teď můžeme pokračovat v naší lekci. Kde jsme to skončili?” začal, a tak jsme se znovu pustili do díla.
Za tu dobu jsem to skoro všechno zapomněla. Christian mi to trpělivě vše znovu vysvětlil a ukázal.

Po jaké době sestavování náhrdelníku řekl, že můžeme přidat kameny.
„Odkud jsou tyto vzácné kameny?” zeptala jsem se zvědavě, když otevřel malou truhličku, jež měl na stole.
Všechny ty maličké kousky se tak nádherně třpytily. Úžasné!
„Dostal jsem je darem od jednoho rakouského arcivévody. Doslechli se, že vyrábím šperky, a tak mi je přivezli jako dar,” odpověděl mi a pousmál se.
„Jsou opravdu krásné,” pověděla jsem obdivně.
Christian si odfrkl a já se na něj podívala se zdviženým obočím.
„Krásné jsou, to ano. Může se ale některý z nich vyrovnat tobě?” pověděl, přičemž jsme si oba pohlédli do očí.
„Ty jsi ten nejkrásnější a nejcennější drahokam,” dodal a já se poněkud oněměle usmála.
„Zabírá to,” šeptla jsem okouzleně.
„A co?” zeptal se se zmateným úsměvem.
„Na tu, na kterou bych chtěl, aby zabíral, nezabírá,” zopakovala jsem jeho větu, jež mi na té korunovační hostině řekl.
Christianovi se rázem ve tváři objevil úsměv.
„Zabírá,” dodala jsem tiše a jemu zajiskřilo v očích.
Christian se ke mně maličko začal přibližovat. Tušila jsem proč. Nijak jsem se tomu však nebránila.
Spíš jsem tomu šla naproti, protože jsem udělala totéž.
Nechybělo málo a už by mě políbil. Najednou se však rozletěly dveře, my se od sebe odtáhli a polekaně se podívali tím směrem.
Ach můj bože. To nikdo neumí alespoň zaklepat? Možná je to však dobře, alespoň prozatím.
„Musím se naučit klepat,” pronesl tiše k sobě James a my se na sebe pobaveně podívali. Co jiného nám zbývalo? James a Rose si přejí, abychom se sblížili, přitom nás pokaždé vyruší. Nechtěně samozřejmě, ale to jejich načasování je teď už opravdu úsměvné.
„Že se ani nedivím. Už si na to začínám zvykat,” zašeptal Christian mým směrem a já se musela pousmát.
Věděla jsem, jak to myslel. Pokaždé, když se mezi námi schyluje k menšímu pokroku, tak se stane přesně toto. Ovšem s výjimkou toho polibku na tržnici, při něm nás nikdo nevyrušil. Vzápětí po něm však ano, takže jsme si o tom ani nepromluvili.
„Omlouvám se,” pověděl James a znovu ve tváři měl výraz mučedníka, kvůli tomu, jak nás vyrušil.
Vzápětí se jeho výraz změnil na takový dosti nervózní.
„Stalo se něco? Tváříš se tak prapodivně,” pověděl Christian a zkoumavě si ho prohlédl.
„Nebude se ti líbit, co ti řeknu,” odvětil James a Christian se vydal k němu.
„Přijela...” uslyšela jsem jen první slovo, protože James pak začal mluvil velmi tiše.
„Nejdřív jeden, teď druhá. Copak od nich nemůžu mít pokoj?” pronesl naštvaně Christian a vydal se kamsi pryč.
„Kam to jde?” zeptala jsem se a mířila za ním.
James mi však odpověděl povzdechnutím a pozvednutými rameny.
„Kdo přijel?” zeptala jsem se, jakmile jsem ho už téměř v chodbě dostihla.
„Nikdo, koho bys potřebovala znát,” odvětil prostě a šel dál.
„Já tomu nerozumím. Je to tak zlé?” zeptala jsem se, když jsem Christiana zatáhla za rukáv košile a tím ho donutila zastavit.
Otočil se na mě a já si mohla všimnout jeho naštvání v očích. Dalo by se téměř říci, že mu z očí sršely blesky.
Když se však podíval do mých očí, zdálo se mi, jakoby jeho naštvaní trochu opadlo.
V tom jsme zaslechli klapot podpatků na konci chodby a podívali se tím směrem.
„To tedy je,” odvětil, jakmile onu osobu spatřil.
Postarší plavovlasá žena si to rázným krokem mířila k nám. Prohlédla jsem si zamyšleně její tvář.
Rozpoznala jsem rysy obličeje shodné s těmi Sebastianovými.
„Vždyť to je...” začala jsem během svého uvědomění.
„Má matka.”