Královská povinnost

Sladká návštěva tržnice

Štvalo mě, jakým tónem teď se mnou Christian před nimi mluvil.
„Tak se tam třeba navzájem povražděte,” pronesla jsem, otočila se na podpatku a odešla.
Nechala jsem ale trochu pootevřené dveře, za nimiž jsem chvilku postávala.
„Pakliže bude má otázka nevhodná, tak se omlouvám. Je však ale na místě,” ozval se jeden z davu.
„No tak prosím,” vybídl ho Christian.
„Vzhledem k tomu, že se chystáme na tažení, by bylo opravdu příhodné, kdyby jste měl následníka trůnu pro všechny případy. Není tedy princezna již v očekávání?” vypadlo z něj a já se teď opravdu naštvala.
Jako kdybych nemohla snad vládnout sama. Nechtěla bych, aby tam Christian přišel o život. Kdyby se to ale opravdu stalo, tak já potřebuji dědice, jinak vládnout nemohu? Směšné.
„Bohužel, není. Snad brzy ano,” odpověděl princ jakoby nic.
Je mi jasné, že jim tam nebude povídat o tom, že jsme spolu i po necelém měsíci od svatby stále nic neměli.
Na druhou stranu, s tím ať nepočítá. Neumíme spolu ani pořádně komunikovat a teď bychom měli ještě vychovávat dítě? To sotva.
Navíc jsem pořád toho názoru, že je jeho koníčkem lámání srdcí. Jak už jsme jednou řekla, to své mu na zlomení nenechám.
Už jsem to nemohla dál poslouchat. Vydala jsem se do svého pokoje a tam se zavřela. Nechci dnes už s nikým mluvit.
V pokoji jsem si sedla na postel a civěla před sebe jako omámená. Snažila jsem se nemyslet na nic. V jeden okamžik jsem si to opravdu myslela, že mám hlavu úplně prázdnou.
„Katherine,” ozval se po velice dlouhé dobře za dveřmi mužský hlas.
Rozpoznala jsem ten Christianův.
Vzal za kliku a snažil se otevřít. Smůla. Mám zamčeno.
„Buďte tak hodný a jděte pryč. Nechci s vámi mluvit, vidět vás a mít s vámi cokoliv společného,” zvolala jsem ke dveřím.
„Já s vámi ale chci mluvit,” řekl zpoza dveří a já protočila očima.
„Nemyslím si, že je vhodné, abyste zpochybňoval mé momentální rozhodnutí,” zopakovala jsem jeho větu.
„Vážně? Obrátíte to teď proti mě?”
„Já už jsem se rozhodla, Christiane. Teď s vámi prostě nechci mluvit. Přeji vám pěkný zbytek dne,” odvětila jsem a uslyšela jeho povzdechnutí. Poté zřejmě odešel.
Povzdechla jsem si a padla zády do peřin. Tohle mě opravdu nebaví. Jeho to snad baví? Užívá si, že je tak proměnlivý jako počasí v dubnu?
Nechápu to. Dnes je takový a zítra zase jiný.
Já tu přemýšlím o hloupostech a co asi dělá Eleanor? Kde se asi nachází? Jak se mají?
Ach. Kdybych ji tak mohla vidět, cítila bych se o něco lépe.
Zavřela jsem oči a vybavila si její tvář. Musela jsem se pousmát, protože první na co jsem si vzpomněla bylo, jak jsme si jako malé hrály ve sněhu. Jak já miluji sníh. Až nějaký v zimě napadne, Christiana bych měla shodit do pořádně velké hromady.
Jsem názoru, že by si to rozhodně zasloužil za jeho chladné chování.
Nějakou dobu jsem se ještě tak probírala myšlenkami na Eleanor, až jsem se nakonec propadla do říše snů.

K mému velkému údivu jsem se probudila až další den ráno. Přestože jsem spala tak hrozně dlouho, připadala jsem si unavená.
V mém naštvaní na Christiana se nic nezměnilo. Když jsem si na něj jen vzpomněla, byla jsem snad ještě rozlobenější než včera.
Převlékla jsem se do světle modrých šatů s perlami, rozčesala si vlasy, přezula střevíčky a vyšla z komnaty.
Na snídani bylo stejně ještě trochu brzy, a tak jsem se jakou dobu procházela zahradami.
Během toho se mi několikrát vybavilo, jak jsme se potkali poprvé s Christianem, ač to bylo v otcových zahradách. Má zloba tak začala pomalu a jistě polevovat. Celá však úplně nezmizela.
„Kde se touláš, Kate?” oslovila mě najednou Rose a já se na ni polekaně podívala.
Vyrušila mě totiž z mého zamyšlení.
„Šla jsem na ranní procházku,” odvětila jsem a pousmála se.
„Snídaně je již připravena,” pověděla a já přikývla.
„Tak tedy jdeme,” odpověděla jsem a společně jsme zamířily do jídelního sálu.
Tam jsme se obě usadily ke stolu, u něhož už seděl Christian.
„Dobré ráno,” pověděl a pousmál se.
„Dobré,” odvětila jsem ledabyle.
Všichni jsme se poté pustili od jídla s přáním dobré chuti.
Zarážející bylo, že tu není James.
V tom se rázem otevřely dveře jídelního sálu. V nich se objevil James.
„Přijel váš otec s matkou, princezno," oznámil mi James najednou.
„A proč?" zeptala jsem se udiveně a letmo se podívala na Christiana přes celý stůl.
Christian byl však stejně překvapený jako já.
„Za týden je vaše korunovace. Vše se zde bude připravovat," odvětil a já si povzdechla.
Už v živých barvách vidím matku, za jejíž zády se krčí horda krejčích, kteří mi budou šít šaty. Při pomyšlení, že se nevyhnu jejím spárům mě braly mdloby.
Najednou se rozletěly dveře jídelního sálu a v nich stál otec a za ním matka.
„Katherine!" pověděl nadšeně a s úsměvem si to mířil mým směrem.
„Otče, ráda vás vidím," odvětila jsem a šla se s ním a matkou přivítat.
To samé vzápětí udělal i Christian.
„Nevěděla jsem, že přijedete, jinak bych vás přišla přivítat už před zámek," pověděla jsem, když otec pustil Christiana z objetí.
Musím přiznat, takhle veselého jsem otce snad ještě ani neviděla. Zjevně si tu korunovaci a její přípravy bude dosti užívat.
A co se Christiana týče, myslím si, že ho otec má hodně rád.
„Prosím," pověděl Christian a poukázal rukou ke stolu.
„Děkujeme, ale v klidu se najezte spolu. My jsme již snídali v našem zámku. Zatímco budete pokračovat ve snídani, my se s matkou projdeme v zahradách.
Poté se opět sejdeme a přípravy mohou započít,” odvětil otec a vesele se usmál.
Poté nabídl matce rámě a společně se vydali pryč.
My jsme si opět sedli na svá místa a já se s povzdechnutím opřela do židle.
„Vždyť to nemůže být tak hrozné,” prohodil Christian, když si všiml mého otráveného výrazu tváře.
„To si povíme za týden,” odvětila jsem a pustila se tedy znovu do jídla.
Po snídani jsem se chtěla někam vypařit, ale nepovedlo se mi to. Dostala jsem se hned pod dozor matky a měla tak o zábavu postaráno.
                           ***
Právě jsem procházela chodbou. Spíše jsem poněkud chvátala. Utekla jsem totiž matce a jejím neskutečně dlouhým řečem o nutnosti nádherných honosných šatů.
Už jsem zacházela za roh a s mým zvykem ohlédnout se přes rameno, jsem do někoho narazila.
„Pane bože, Christiane, lekla jsem se," pověděla jsem, když mě jeho ruce nad zemí pohotově zachytily.
Tentokrát se polepšil. Nespadli jsme.
„A kdo bych měl být, že jste se tak lekla?" zeptal se pobaveně, zatímco mě pustil.
„Kupříkladu matka, jíž jsem právě utekla," odvětila jsem a ohlédla se přes rameno.
„A kam vy jste měl namířeno?" zeptala jsem se.
Popravdě řečeno, za tento týden bylo opravdu zázrakem, že jsem Christiana teď viděla o samotě. On byl skoro pořád ve společnosti otce a já zase naopak ve spárech matky.
Asi čtyřikrát během týdne jsme se potkali na chodbě jako teď. Oba jsme však byli v obležení několika lidí, a tak jsme si ani pořádně nemohli promluvit. Vždy jsme si jen tak vyměnili menší úsměv a vydali se svým směrem. Oběma nám bylo jasné, že se svým povinnostem a těmto přípravám nemůžeme vyhýbat.
„Věřte nebo ne. Já právě utekl před vaším otcem. Jeho společnost mě těší, avšak, už jsem to déle nemohl vydržet. Neustále se řeší jen korunovace a já si už připadám jako slavík v kleci," oznámil a já se musela zasmát, ačkoliv to moc vtipné nebylo.
Jak moc jsem mu v tuto chvíli rozuměla.
„Ani nevíte, jak vám rozumím. Teď jste mi přímo četl z duše," odvětila jsem a on mi věnoval menší úšklebek.
„Tak na chvíli utečeme," navrhl a já mu věnovala spokojený úšklebek.
„Jak ráda," řekla jsem a společně jsme zamířili do stájí.
„Bernarde, kdyby se tě ptali, tak si nás neviděl," pověděla jsem mu, když už jsme oba seděli na připravených osedlaných koních.
„Je to ale rozumné jet bez strážných?" zeptal se starostlivě.
„Neměj strach. Budeme v pořádku," odvětila jsem a pak jsme klusali pryč.
Strážným u bran nějakou chvíli trvalo, než jim došlo, co se děje.
Tomu jsme se jen pobaveně zasmáli a dál už je neřešili.
Jeli jsme ani ne tak dlouho. Zastavili jsme poblíž tržiště, na které jsme se vydali.
Hodnou chvíli jsme se tam procházeli mezi lidmi. Nikomu jsme nepřišli zvláštní. Všichni si hleděli svého.
Procházeli jsme okolo různých stánků s všelijakými věcmi, od ručně vyrobených šperků až po stánky s cukrovinkami.
Bývala bych si myslela, že jsme zastavili čas a nebo, že jsme se dostali z té zlaté klece a už se do ní nemuseli vrátit.
Prohlížela jsem si zrovna jeden maličký dřevěný domeček, když v tom mě Christian nepatrně zatahal za rukáv mých šatů.
Pootočila jsem hlavu jeho směrem.
„To je strážný z paláce," zašeptal mi u ucha a já se podívala směrem, kterým se díval on.
„Je to moc pěkné, ale my už musíme jít,” pověděla jsem směrem ke kupci s úsměvem a odložila onen dřevěný domeček na stůl.
„Rychle pryč," řekla jsem trochu pobaveně Christianovi a chytila ho za ruku.
Společně jsme pak běželi pryč. Strážný si nás bohužel všiml ještě před tím, než jsme se dali na útěk, a tak vyběhl za námi.
Řekla bych, že jsme převrátili tak půlku tržiště vzhůru nohama. Během našeho útěku totiž dost věcí popadalo na zem. Některé omylem a některé schválně, aby zatarasily cestu.
Schovali jsme se v jedné postranní uličce. Oba jsme chviličku rozdýchávali situaci a pak se začali celému našemu výstupu smát.
Každý jsme se u toho pak rozhlédli do opačných stran uličky.
Jakmile se naše pohledy znovu setkaly, smích trochu zeslábl.
Na okamžik jsem pohledem sklouzla k jeho rtům. Když jsem se mu opět podívala do očí, tak udělal jeden rychlý krok ke mně. S rukou omotanou okolo mého pasu mě pak políbil.
Celým mým tělem se rozlil opravdu příjemný pocit. Pocit, o němž bych si bývala byla přála, aby snad nikdy neskončil.
Všechny myšlenky, které mi celou dobu kolovaly hlavou, jakoby rázem utichly.
Vzápětí jsem si ale vzpomněla na to, jak jsem se před ním obhajovala v den naší svatby i po ní, tudíž mě ten krásný pocit hned přešel.
Tohle se opravdu vymyká mé kontrole. Ano, chtěla jsem se k němu trochu přiblížit, ale nevím jestli až tak. Já už opravdu nevím. Teď jsem byla ještě více zmatenější, než kdy dříve.
A co bylo snad ještě horší, nevěděla jsem, jak je na tom on a co pro něj tohle všechno znamená.
„Omlouvám se, já jsem... Vlastně nevím, co bych měl říct," pověděl tiše, když mě pak pomalu pustil.
Já jsem byla jen trochu zaskočená, a tak jsem se ani na nic nezmohla.
Když už jsem se pak konečně nadechovala, že mu něco odpovím, tak mě něco přerušilo. Spíše někdo.
„Princi, princezno, byl bych opravdu rád, kdybyste se se mnou vrátili do zámku. Váš otec na vás již čeká," ozvalo se najednou a my se podívali tím směrem, odkud hlas přicházel. Strážný.
„Už jdeme," řekli jsme odevzdaně a vydali se za ním.
Jakmile jsme vyšli z uličky, rázem tam bylo strážných tak tucet. Zřejmě, abychom znovu neutekli.
„Myslíte, že nás viděl?" zašeptala jsem Christianovým směrem, zatímco jsme si to mířili k našim koním.
„Myslím, že ne. A i kdyby ano, tak nám to určitě nepoví," odvětil a oba jsme se trochu nervózně zasmáli.
Ten smích, leč byl dosti nervózní, mi maličko pomohl. Uvolnil alespoň o píď to napětí, které teď ovládalo celé mé tělo.
„Mám pocit, že máme průšvih," pověděl tiše Christian, přičemž jsem si nemohla nevšimnout jeho pobaveného tónu hlasu.
„Tím si buďte jistý," odvětila jsem a snažila se nezačít smát.
Jakmile jsme došli ke koním, velice neochotně jsme oba nasedli a vyjeli zpět k zámku.

A než jsme se oba nadáli, už jsme stáli před poněkud naštvaným otcem v přijímacím sále.
„Chovali jste se opravdu neuvážlivě," začal s káráním otec.
My jsme v tichosti stáli vedle sebe, zatímco otec seděl na jednom z trůnů.
S Christianem jsme si vyměnili trochu pobavené úsměvy. Já si vzápětí musela maličko odkaškat, abych se nezačala smát.
Nutné bylo i odvrátit pohled od Christiana, protože jinak bych se snad opravdu smát začala.
„Takhle se snad chová budoucí král s královnou?" zeptal se otec a významným pohledem si nás oba přeměřil od hlavy až k patě.
„Navíc jste jeli úplně sami bez strážných," dodal a zamračil se.
„Od Katherine bych něco takového čekal. Jsem na to zvyklý," začal nanovo.
„No prosím, otče?" optala jsem se jakoby nic a tvářila se úplně nevinně. Otec mě v tu ránu obdařil tázavým pohledem, jestli to opravdu myslím vážně.
„Měl jsem ale za to, že ty budeš rozumnější, Christiane," pokračoval otec a zpražil ho pohledem.
Christian už se nadechoval, že poví něco na svou obranu, ale otec ho přerušil.
„Ale abych ti nekřivdil, jsem přesvědčen, že bys ji chránil, kdyby bylo třeba. Nic to však nemění na situaci, že vaše jednání bylo neuvážené."
„Nemůžete se dobrovolně ohrožovat. Teď ještě více, když zatím nemáte následníka trůnu."
Když otec začal s tímto tématem, zajímavé je, že si nikdo, dokonce ani matka, nevšiml, že nesdílíme jeden pokoj.
„Doufám, že se to již nebude opakovat,” pověděl a já doufala, že se svým kázáním skončil. 
„Jistě,” odvětil Christian o chviličku později.
„Katherine?” oslovil mě otec a já přeskočila pohledem od Christiana k němu.
„Nerada bych vám slibovala něco, co zřejmě nedodržím,” odvětila jsem hned a nevinně se pousmála.
Otec už mi chtěl něčím oponovat, ale byl přerušen matkou, která právě přišla.
„Pro pána boha, Katherine, takto se chová budoucí královna? A ty Christiane, proč ji podporuješ v takových nápadech?” začala zase matka.
„No dovolte, matko. Výjimečně to nebyl můj nápad,” pověděla jsem na svou obranu a nemohla si nevšimnout Christianova pobaveného výrazu.
„To je pravda. Byl to můj nápad. Už se to však více nebude opakovat,” pravil, přičemž se snažil tvářit co nejvážněji.
„Teď pojď, Katherine. Máme ještě spoustu práce,” pověděla matka a už si to mířila pryč.
„To jste byla až tak neposlušná dcera?” zeptal se tiše očividně pobavený Christian mým směrem a já ho probodla pohledem.
Jemně jsem ho pak loktem štouchla do boku.
„Vtipné. Vsadím se, že vy jste v tomhle byl stejný. O tom si povíme později, teď mě omluvte, musím se vrátit do klece,” zašeptala jsem nazpátek a věnovala mu letmý pohled do očí.
Pak jsem se velice neochotně vydala za matkou.
Otce jsem obdařila jedním nevinným úsměvem, když jsem okolo něj procházela. Celou dobu nás teď totiž pozoroval.
U dveří jsem se na Christiana ještě otočila a on mi věnoval jeden úšklebek, nad čímž jsem já jen protočila očima.
Celou cestu a pak celý zbytek dne jsem však nemohla přestat myslet na jednu věc. Na jeden jediný krátký okamžik dne, a to na náš polibek.
Mám takový pocit, že čím více se snažím k princi o něco přiblížit, lépe ho poznat, tím více se akorát propadám do jakési propasti. A co s tím hodlám dělat, zatím ještě netuším...