Královská povinnost

Pozvání na večeři

Mířila jsem si to s Penelope k zámku. Jakmile jsme dorazily k hlavnímu vchodu, čekal tam na nás jeden poměrně mladý muž s asi tak stejně starou ženou.
„Vítejte princezno Katherine, jsem velice poctěn, že vás tu mohu přivítat," řekl, uklonil se a pak mi věnoval úsměv.
„Děkuji," odpověděla jsem a oplatila mu úsměv.
„Dovolte mi, abych se představil. Jmenuji se James. Jsem jako pravá ruka prince Christiana a strážcem jeho komnat, stejně tak i správcem paláce. Pokud si budete cokoliv přát, můžete se na mě hned obrátit," pravil na úvod a já se pousmála.
„Toto je Rose. Bude jednou z vašich pomocnic. Rose může být zase vaší pravou rukou, pokud si nebudete přát jinak," představil i Rose a ta se hned uklonila. James jí pak věnoval takový pěkný úsměv.
Pousmála jsem se. Tihle dva spolu jistě něco mají. A pokud ještě nemají, tak rozhodně k sobě navzájem něco cítí. Je to z nich dost poznat.
„Moc mě těší, Rose a Jamesi," odvětila jsem s věnovala jim další úsměv.
„Máte nějaké přání, výsosti?" optala se hned Rose.
„Klidně mi říkej Katherine i Penelope mi tak někdy říká," řekla jsem směrem k Rose a ona se na mě překvapeně podívala.
„Omlouvám se, výsosti, ale princ si takové oslovování nepřeje," odpověděla mi, podívala se někam za mě a pak sklopila pohled k zemi. Vím, že jsem princezna, ale nemusí mi to každý připomínat tím neustálým oslovováním „princezno".
Otočila jsem se a viděla, že k nám právě míří Christian.
„Vítej Christiane," řekl James, když k nám Christian došel a já se na něj podívala. Princ věnoval Jamesovi malý úsměv se slovem děkuji.
„Proč by mě Rose nemohla oslovovat jménem, zatímco James vás oslovovat jménem může?" zeptala jsem se jeho směrem.
„Kdo je Rose?" zeptal se a já se na něj udiveně podívala.
„Vážený princi Christiane, představuji vám Rose, která má nařízeno, aby mi neříkala jménem," řekla jsem a postavila se vedle Rose.
„Drahá Rose, představuji ti tohoto arogantního prince, jemuž tady jistě již dlouhou dobu sloužíš a jež ani nezná tvé jméno," pravila jsem zase směrem k Rose. Podívala jsem se na ni a ve tváři jí bylo vidět, že se chce pousmát, avšak ovládla se a jen sklopila pohled, ať to není vidět.
„Má drahá manželko, nejsem povinnen znát její jméno. A James mi může říkat, jak chce, protože je jako můj vlastní bratr."
„Proč ho tedy necháváte, ať vám slouží, můj drahý manželi?"
„Rosalind, buď tak hodná a ukaž princezně její komnatu," řekl Christian na místo odpovědi a já ho po rameni bouchla knihou, kterou jsem měla v ruce.
„Jmenuje se Rose," opravila jsem ho naštvaně.
„Jistě, princi," pravila hned Rose, uklonila se a hned pak mířila k zámku.
„Udělejte to ještě jednou a..." začal pak, ale já ho přerušila.
„A co? Zavřete mě snad do sklepení? Nechce si takové výhružky pro někoho jiného," odpověděla jsem mu.
„Jamesi, je mi vás upřímně moc líto. Snad vás alespoň dobře platí, i když nevím, jestli to za to stojí," pravila jsem směrem k Jamesovi a uslyšela posměšné uchechtnutí od Christiana.
Pak jsem se otočila a vydala se spolu s Penelope za Rose, která čekala v hlavní chodbě.

Christian
„Už mě opravdu začíná přivádět k šílenství," řekl jsem Jamesovi, zatímco jsme oba pozorovali vzdalující se princeznu.
„Má šmrnc," prohodil James pobaveně a já se zamračil.
„Celkem jsem si myslel, jak to bude s princeznou lehké, ale když to tak pozoruji, tak nejspíš ne."
„Myslím si, že to je to, co přesně potřebuješ."
„Každá mi padne k nohám, jakmile se na ni podívám, tak proč ona ne?"
„Zřejmě je odolná vůči tvému šarmu."
„Něco je na ní zvláštního a tolik odlišného od všech ostatních žen, jaké jsem kdy viděl. Něčím mě zkrátka přitahuje."
„Že by se nám princ Christian zamiloval?"
„Větší nesmysl jsem ještě neslyšel, Jamesi. Je krásná, to ano. Přiznávám, líbí se mi, protože si myslím, že má v sobě něco, co jiné nemají. To je ale celé a víc v tom nehledej."
„Mně se líbilo, jak tě praštila tou knihou. Když už jsme u toho, jméno Rose si pamatuješ ne?"
„To víš, že si ho pamatuji. Rosalind jsem řekl schválně.
Moc by mě zajímalo, co jí o mě kdo napovídal, že je taková. Vždyť já přece nejsem k zahození ne?
Je pravda, že jsem rád, když je po mém, to je přirozené pro každého. Ale vždyť já bych přece vlastní ženu nezavřel někam do kopky. To je tak naštvaná, že jsme se vzali, a tak si o mě začala myslet tohle? Ani já z tohohle nejsem nadšený a také jsem si o ní nezačal myslet, že je šílená."
„Jsou tu dvě možnosti."
„A jaké?"
„První možností je, že je opravdu tolik naštvaná z vaší svatby, že si o tobě začala malovat ten nejhorší obrázek."
„A ta druhá?"
„Jaká je pravděpodobnost, že by si spletla to, co se povídá o Sebastianovi, s tebou?"
„Myslíš, že by se to k ní mohlo donést?"
„Nevím. Mezi lidmi vládl strach, a tak se jistě povídalo mnoho věcí. A jestliže se k ní opravdu takové věci donesly, tak nemusely zmiňovat jméno, tím pádem by si to mohla myslet o tobě, za předpokladu, že neví o Sebastianovi."
„A jak to mám zjistit, jestli něco takového slyšela? To za ní mám přijít a položit jí otázku typu: slyšela jste o tom krutém tyranovi, co zabil své tři ženy? Tak to nejsem já."
„Tak tomu dej čas a uvidíme, třeba ti řekne něco, co by nás navedlo na odpověď."
„Myslíš, až se mnou začne pořádně mluvit a nebude po mně bude házet věci?"
„Ona po tobě něco hodila?"
„Kámen. Tedy kámen to nebyl, byl to spíš takový kamínek," řekl jsem a James se začal smát. Podíval jsem se na něj naštvaným pohledem, ale on s tím smíchem stejně nepřestal.
„Líbí se mi. Má opravdu kuráž. Kdyby ji tvůj otec mohl vidět, jistě by se mu také líbila. A jsem si jistý, že by řekl, že to je ta pravá, která tě zkrotí," odpověděl, když se konečně přestal smát.
„Moc vtipné, Jamesi. V tomhle ale pravdu nemáš, není totiž žádná, která by to dokázala. Ta neexistuje. Tohle je jen taková neřízená střela, která za chvíli doletí."
„Neřízená střela?" zeptal se pobaveně James.
„Takhle ji nazval jeden ze strážných. Kolikrát jim totiž utekla, aby mohla jezdit na koni, střílet z luku nebo i šermovat. Královský protokol obsahuje mnoho postupů, jak se má jednat a podobně. Většinou ale udělala přesně pravý opak toho než co tam bylo napsáno. Neměla se stát královnou, a tak se chovala, jak se chovala. Když ji tak pozoruji, řekl bych, že bys tak chovala i kdyby tou královnou být měla. Ona se zkrátka žádným pravidlům podřizovat nechce."
„Vždyť ty bys taky nejradši zahodil korunu a odjel pryč. Dál od všech těch pravidel a všeho, tak proč u ní by to měl být problém?"
„Já neřekl, že to je problém. Spíš se mi to celkem líbí. No nic, nechme těch hloupostí. Jaké státní záležitosti jsou potřeba k řešení?"
„Ukážu ti to."
„Dobře," pravil jsem a vydali jsme se s Jamesem do mého pokoje, kde mám odložené všechny dokumenty.

Katherine
„Toto je váš pokoj, výsosti," řekla Rose, když vešla do jednoho z pokojů a já hned za ní.
Pokoj byl moc hezký, skoro jako ten můj u otce a matky. Podstatné bylo slovo „skoro". Jako doma jsem se necítila. Zlatá nebesa postele mě akorát přiměla k myšlence, že jsem jako slavík ve zlaté kleci. Alespoň jsem měla balkon, když už jsem nemohla odtud opravdu odletět.
„Moc pěkný, děkuji. A když tu není ten barbar, tak mi říkej Kate nebo Katherine, je to jedno," pověděla jsem jí a pousmála se na ni.
„Princ není takový, princez..." začala a já jí přerušila.
„Kate," opravila jsem ji.
„Kate," zopakovala po mně a já jí věnovala lehký úsměv.
„A o princi teď prosím nechci nic slyšet. Pomoz mi se dostat z těhle příšerných šatů," dodala jsem, když jsem si všimla, jak chce prince začít bránit.
„Samozřejmě. Hned to bude," odpověděla mi a šla mi rozepnout šaty.
Pak mi z truhly kousek ode dveří vyndala lehké vínové šaty a pomohla mi je i následně zapnout.
„Děkuji," řekla jsem a věnovala jí úsměv.
Podívala jsem se z okna s viděla akorát tmu.
Cesta byla opravdu dlouhá a když jsme dorazili, tak se stmívalo, není divu, že už je tma.
Rose se před chviličkou šla podívat, jestli je v jídelním sále vše přichystané na večeři. Vzala s sebou Penelope, aby ji pořádně provedla zámkem. Já tu tak zůstala sama.
Pomalu jsem se procházela po pokoji, když v tom jsem uslyšela otevření dveří. Otočila jsem se tím směrem a uviděla prince, který mi právě vešel do pokoje bez zaklepání.
„To neumíte klepat?" zeptala jsem se ho trochu naštvaně a udělala pár kroků jeho směrem, přestože jsem od něj moc daleko nebyla.
„Šel jsem si jen pro jedny papíry, které jsem tu ráno nechal. Navíc jsem nevěděl, že tu jste, viděl jsem totiž vaše služebné jít k jídelnímu sálu, a tak jsem si myslel, že už jste tam."
„A to vás snad omlouvá od toho neslušného příchodu? Mohl jste zkusit alespoň zaklepat."
„Donedávna to byl můj zámek, kde jsem v životě neklepal. Teď je sice i váš, ale já s tím nehodlám začínat."
„A co kdybych se třeba převlékala? To je velice neslušné," řekla jsem mu a vzápětí toho zalitovala, protože on se ušklíbl a udělal jeden krok mým směrem. O krok jsem ustoupila a on zase udělal další krok ke mně.
„Milá manželko," oslovil mě a udělal dalších pár kroků ke mně, přičemž já ustupovala a ustupovala, až jsem narazila na chladnou zeď.
„Kdyby tu místo vás byla úplně jiná žena, řekněme nějaký vzácný host, tak jedině poté by to byl vrchol neslušnosti.
Jenže vy jste nyní má oficiální manželka, takže si všichni myslí, že dnešní noc budeme trávit spolu. Nikomu by toto pak nepřišlo neslušné, kdybyste si na to náhodou chtěla někde stěžovat," pronesl s klidem a pousmál se.
Pokud by udělal ještě jeden krok, tak už by se mezi nás nevešly ani ty papíry, jež svíral v ruce.
„Můžete laskavě jít na stranu?" zeptala jsem se ho, když mi už to přišlo opravdu nepříjemné.
„Ale copak? Bojíte se snad něčeho?" pravil a usmál se tak, že mu až v očích zajiskřilo. Neustoupil však ani o centimetr.
„A čeho přesně bych se měla bát? Vás snad?" odpověděla jsem a zamračila se.
„Třeba toho, že nedodržíte svá slova, jež jste mi dnes tak odhodlaně říkala a že byste se do mě zamilovala?"
„Můžete si být stoprocentně jistý, že tohle se nestane," odpověděla jsem a podívala se mu do očí.
„Když myslíte," odvětil a pak o dva kroky konečně ustoupil.
„Za chvíli bude večeře, a tak budu velice poctěn, pokud se dostavíte," řekl, pak se otočil a šel ke dveřím.
„Nechci s vámi večeřet u jednoho stolu," odpověděla jsem mu. On se zastavil u dveří a ohlédl se na mě přes rameno.
„Tím byste mi akorát potvrdila, že se přede mnou chcete co nejvíce schovávat, abyste mi nakonec přeci jen nepodlehla," řekl, usmál se a pak odešel.
„Co si to o sobě myslí, náfuka jeden?" pronesla jsem rozhořčeně a pak se za ním vydala do jídelního sálu.
Já se tě nebojím Christiane a rozhodně se do tebe nezamiluji.