Královská povinnost

Den před dnem D

Katherine
Probudilo mě světlo, jež prosvítalo rudými nebesy mého lože.
Vstala jsem z postele a uvědomila si, že zítra se budu vdávat. Ihned se mě chopil vztek a měla jsem chuť něčím hodit proti zdi.
Jako kdybych najednou nemohla dýchat. Všechno se to uvnitř mě tak hrozně svíralo. Šla jsem tedy trochu pootevřít dveře na balkon.
„Dobré ráno, výsosti," oslovila mě Penelope, která právě vstoupila do místnosti.
V ruce nesla několikery šaty a za ní do pokoje vešlo tak dalších 10 děvčat s plnými náručemi látek, nití, klonflíčků a všeho možného.
„Musíme vám ušít šaty na zítřejší den, výsosti," řekla ta nejstarší z nich a pak začaly rozbalovat látky všude možně.
Vzápětí přišla do pokoje i matka, za kterou se dveře zaklaply a mně bylo jasné, že se už nikam nebudu moci schovat.
„Dobré ráno, Katherine," řekla matka a hned na úvod mi věnovala káravý pohled. To asi proto, že jsem se nedostavila na onu slavnou večeři.
„Dobré moc není," utrousila jsem směrem k ní a ona mě obdařila naštvaným výrazem.
„Vyber si látky, které se ti líbí, Katherine. Švadleny ti z nich ušijí nějaké nové šaty," přikročila k tématu matka a já jen protočila oči.
„Na co nové šaty? Mám jich spoustu," odvětila jsem a podívala se na matku, která byla momentálně zabraná do zkoumání třpytivě zlaté krajkové látky.
„Jedny šaty budou samozřejmě svatební. Čas je sice omezený, ale nemusíš se obávat. Šaty budou takové, jaké si je budeš přát a jistě do zítřejšího dne hotové. Také potřebuješ nové šaty, abys mohla zapůsobit na svého chotě."
„To myslíte vážně, matko? Nemělo by to být obráceně? Neměla bych nejdříve spíše zapůsobovat na mého budoucího manžela při námluvách a až teprve potom by měla být svatba? Nicméně jste toho názoru, že chci a že mám v plánu na něj nějak zapůsobovat?"
„Ten kámen na něj musel jistě zapůsobit," dodala jsem pro sebe a uchechtla se.
„Co si říkala?" zeptala se mě matka, protože mou poslední větu neslyšela.
„Jenom to, že na něj nehodlám nějak zapůsobovat," řekla jsem matce a ona si v klidu dál prohlížela ostatní látky.
„Takže které chceš?" otázala se a já na ni upřela svůj pohled.
„Nějaké si musíš vybrat," dodala matka, když vytušila moji odpověď.
„Dobrá," odvětila jsem pobouřeně.
„Třeba tyhle tři. Je mi to jedno," dodala jsem a ukázala na první tři látky, jež byly rozprostřeny na mé posteli a byly ke mně zrovna nejblíž.
„To bylo opravdu pečlivé vybírání," pravila matka, načež já jen protočila oči.
„Nuže dobrá. Vezměte ještě tuto látku, tuhle a taky tuhle," dodala, ukazovala na látky, přičemž já si jen povzdechla.
„Je to úplně zbytečné, matko," řekla jsem a podívala se na ni.
Ona byla však moc zabraná do zkoumání oné zlaté látky.
„Tato bude na svatební šaty, ale ne moc, stále by šaty měly být bílé," odpověděla matka na místo odpovědi.
Pak začalo měření. Nechápu k čemu to bylo dobré. Mé míry musí mít jistě už dávno naučené nazpaměť. Už dlouho jsem se totiž nijak výrazně nezměnila.
Celý den tak ubíhal a ubíhal neskutečně pomalým tempem. Během času oběda, mě matka opustila i spolu se služebnými. Já si tak konečně na chvilku mohla oddechnout. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení, takže jsem nic k jídlu nechtěla.
Netrvalo to však ale moc dlouho a do mé komnaty se opět přiřítil dav služebných s matkou v čele.
A když se pak blížil čas večeře, nechaly mě už být úplně. Konečně.
Matka ovšem nezapomněla naléhat, abych se dostavila na večeři, nicméně mé rozhodnutí bylo celkem jasné. Nikam jsem nešla a za svitu svíce jsem si četla knihu o lásce mezi Julií a Romeem. To byla opravdová láska, která by si zasloužila takovou svatbu. Oni se milovali a zemřeli. Já nemiluji, tak nač ta svatba?
Ach.
Podívala jsem se z okna a zadívala se na pár hvězd, které se na obloze začaly třpytit.
Z pomyšlení, že zítra touhle dobou již nebudu ve své komnatě, ale budu v jiné komnatě a v neznámém prostředí, se mi svíralo hrdlo. A co víc, jestli budu muset být v jedné komnatě s ním, tak to rovnou můžou začít šít i rubáš. A je jen otázkou čí bude, zdali můj nebo mého chotě.
Pokud si ještě k tomu myslí, že s ním budu trávit svatební noc, tak na to může rovnou zapomenout.
Hlavní a nejdůležitější věc princezny, stejně tak i jakékoliv svobodné dívky - počestnost. Je to ostudou muže, jestliže vstoupí do manželství s nepočestnou dívkou.
V tomto má náš velectěný princ smůlu. Svou počestnost jsem ztratila už dávno, kvůli někomu, kdo toho vůbec nebyl hoden, avšak čas už zpátky nevrátím. Nikdo o tom naštěstí neví, až na lékařku, která mi slíbila mlčenlivost. To, že to nikdo neví je možná k mé smůle, tak bych se třeba svatbě vyhnula. Ovšem matka by začala pátrat a chtěla by vědět, kdo to byl. Otec by ho zase chtěl potrestat. Já se však už nechci vracet k minulosti, a tak bude lepší, když to nikdo další vědět nebude.
Problém je v tom, že tam budu úplně sama, což mi v tuto chvíli na náladě nepřidává. Penelope a Bernard musí jet se mnou, ať tam nejsem tak sama. Za měsíc sice přijede matka s otcem na korunovaci, ale ti se tam zdrží tak dva dny a pak zase odjedou.
Znovu jsem si povzdechla a šla na chviličku na balkon.
Jak tohle jen může dopadnout? Jak můžou zavřít kůzle a vlka do jednoho zámku? Hrozné.
Slyšela jsem již mnoho zvěstí o princi a žádná z nich mě rozhodně nenechává klidnou. Jak mě otec může provdat za prince, který je tyranem pro své poddané a vrahem svých manželek? Pokud i já tak dopadnu, tak jistě ne jeho přičiněním, spíše jeho rozkazem. Jeho přičiněním by to bylo, ale mým vlastním rozhodnutím. K tomu ale doufám nebude muset dojít. Nenechám se jím jen tak zastrašit a lehké mu to neudělám. A v žádném případě se do něj nesmím zamilovat. O tom sice silně pochybuji s jeho povahou již zmíněnou, ale pro všechny případy, nikdy mu nepodlehnu. Nikdy.