Kaori Kuina, dívka, jejíž existence přinese válku, se setkává s Uchihou Itachim, mužem, který bude zabíjet pro mír. Už předtím si vzal tolik životů, tak proč by nemohl vzít i její?
[obsahuje sexuální obsah, přečtěte si podle vlastního uvážení]
うちはイ...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Itachi zamrkal, když se podíval dolů na bento box a pak na Kuinu.
Když si sčesal mokré vlasy dozadu a přešel k ní, z úst mu vyšel tichý povzdech. "Posaď se," přikázal.
Polkla a odmítla vyhovět, i když z něčeho, v jeho klidném tónu hlasu, ji přeběhl mráz po zádech.
Stál nad ní, nabíral rýži a lehce na ni foukal, aby pára stoupala do vzduchu. Podíval se na ni. "Posaď se, Fragrance."
Kuině se zrychlil dech až nějakého důvodu zjistila, že na jeho příkaz najednou sedí. Kousla se do rtu, když se opřela zády o zeď a odmítala se mu podívat do očí.
Přikrčil se a natáhl k ní lžíci. "Jez."
Sklopila pohled a pohrávala si s palci. "Nechci."
Naklonil hlavu na stranu. "Proč?"
Spolkla knedlík v krku a nehty se jí zaryly do vlastní kůže. "Musím zemřít. Všichni členové mého klanu jsou mrtví a já bych měla být také mrtvá."
Poslouchal a jeho pohled ztvrdl, i když jeho tvář zůstala bezvýrazná. "Takhle život nefunguje."
Zaťala pěsti a s každou špetkou energie se odvážila na něj pohlédnout. Ale když se jejich pohledy na nejkratší okamžik nenápadně setkaly, okamžitě odvrátila zrak, úplně zmatená.
Polkla a snažila se najít svůj hlas. "M-Můžeš mě nechat umřít?" Hlas se jí zlomil, když svinula přikrývku v dlaních.
Unaveně se na ni podíval, než si povzdechl. "Možná je mi to jedno, jestli zemřeš, ale mým úkolem je dopravit tě živou do úkrytu."
Ostře se nadechla a oči ji začaly štípat. "Vím, že je to váš vůdce, kdo chce mou moc, ale vidíte, vždy jsem byla ve svém klanu slabá a k ničemu. Nemůžu vám pomoci. Tak mě nechte, ano?"
Sklopila pohled a stáhla obočí k sobě, když se jí z hrdla vyškrábal tichý šepot: "Vím, že jsi dobrý člověk, viděla jsem tvou minulost i budoucnost. Víš, jaké to je chtít zemřít.." Odmlčela se, když zachytila jeho pohled, který byl chladný a ponurý jako zima.
Mírně zvedl bradu a podíval se na ni přes své husté řasy lemující jeho oči, které byly tak komplikované a tmavé jako samotná propast. "Pak se mýlíš. Nikdy jsem nebyl dobrý člověk. Cokoli jsi viděla s tou svou silou Fragrance, je pouhý podvod," promluvil a jeho hlas byl hluboký a děsivý. "Nech si svou ubohou prosbu o milost pro někoho jiného, tohle mě odpuzuje."
Při jeho neomalených slovech se jí zadrhl dech v krku. Okamžitě se scvrkla, příliš se bála ho prosit o smrt. Něco na tom muži bylo tak zastrašující, že i když viděla jeho život, cítila se naprosto vyděšená. Když se ve vzduchu vznášelo napětí, zaťala pěsti.
Itachi ji krátce pozoroval, než konečně odvrátil svůj pronikavý pohled. "Celý život jsi nikdy neopustila pole s ibišky, nemám pravdu?" Najednou se zeptal a změnil téma.
Zmačkala přikrývku, příliš se bála na něj vzhlédnout nebo s ním mluvit. Polkla. "Hm?" lehce přikývla.
"Nechceš tedy někdy zjistit, co je tam venku?"
Kuina zamrkala, nebyla si zcela jistá, na co naráží. Jeho tvář byla úplně zkamenělá, takže ho nemohla přečíst. Když přikývla, svraštila obočí. "Ano, ale všichni mi říkali, že je to nebezpečné."
"Pokud ano, pak je tohle tvá šance," řekl a jeho tmavé oči byly zcela chladné, kontrastující s tím, jak manipulativní a přesvědčivá jeho slova zněla. Podal jí lžíci. "Sníst."
Kuina hleděla dolů na chutně vypadající kuře a ve vzduchu se rozlila lahodná vůně. Zaťala pěsti a zavrtěla hlavou. "Nemám hlad. Nechci, nemůžeš mě přesvědčit-" zastavila, když jí náhle zakručelo v břiše. Oči se jí rozšířily v rozpacích, když se držela za žaludek, který hlásil hlad.
Itachiho tvář zůstala neochvějná, ale oči mu vyplnily jemné posměšky. Pomalu přikývl. "Tak dobře. Jestli nemáš hlad, dám to pryč."
Když na něj vzhlédla, zatajil se jí dech. Projel jí nával paniky, hladu a pudu přežití a v tu chvíli ji úplně opustila každá racionální myšlenka. Než mohl jídlo odložit, rychle ho popadla za ruku a zoufale si strčila lžíci do úst.
Jazyk jí naplnila výbušná chuť. Dech se jí zrychlil a srdce jí silně bušilo do hrudi. Hladově žvýkala a z nějakého důvodu se jí do očí začaly hromadit slzy.
Chutnalo to jako život.
Popotáhla, všechny její smysly byly ztraceny, když mu vytrhla bento box a lžičku.
Aniž by se starala o svět, začala nabírat rýži a hltat ji jako hladové zvíře. Po tvářích se jí koulely slzy, a i když si to nechtěla přiznat, tohle jídlo jí připadalo jako nejchutnější v jejím životě.
Itachi ji pozoroval a obočí se mu stáhlo odporem. "Pomalu," zamumlal, než vstal a udělal krok od ní.
Podíval se na ni skrz své prameny tmavých vlasů, které mu vrhaly děsivý stín na tvář, a zašklebil se. "Nejsem optimistický člověk a nemám rád tahle slova. Nikdy nebudeš v bezpečí na tomto světě. Když ti neublížím já, udělají to ostatní," promluvil drsně a neplodně. "Ale život ti dal druhou šanci, nezahazuj ji. Najdi iniciativu a žij."
Přičichla k jeho slovům, když se dusila rýží a slzami. Otřela si své oči paží a přikývla.
Z nějakého důvodu po jídle prostě nechtěla zemřít. A z nějakého důvodu ji jeho naprosto chladná a hořká slova přiměla žít.
I když nevěděla, jaký bude její účel žít v tak krutém světě, v tu chvíli si jen myslela, že dokud bude každý den jíst takhle chutné jídlo, stálo to za to.
