Kaori Kuina, dívka, jejíž existence přinese válku, se setkává s Uchihou Itachim, mužem, který bude zabíjet pro mír. Už předtím si vzal tolik životů, tak proč by nemohl vzít i její?
[obsahuje sexuální obsah, přečtěte si podle vlastního uvážení]
うちはイ...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Kuina nikdy nevěřila, že by se mohla na někoho naštvat, zvláště ne na Uchihu Itachiho. Viděla jeho zranitelnou minulost a on byl někdo, kdo si zasloužil svět plný lásky. Ale když řekl, že nestojí za nic víc než za nástroj, roztříštilo se jí srdce.
Spíš než naštvaná byla smutná. Věděla, že má pravdu; vždy byla příliš sentimentální a vždy se příliš starala o nesprávné lidi. Ale nechápal, že její empatie je mimo její kontrolu. Poté, co použila svou sílu Fragrance, byla prokleta, aby se propletla s jeho životem.
A tak se po zbytek týdne snažila ze všech sil vyhýbat Itachimu – i když to nebylo tak těžké, protože byl většinu času mimo úkryt.
Pokaždé, když ho nepozdravila, vypadal nešťastně a ona se posléze se cítila provinile. Přesto se zařekla, že jen kvůli tomu nezakolísá.
Od té bouřlivé noci uplynul asi týden a Kuina se v úkrytu začínala dusit. Takže toho dne, když Itachi opustil úkryt kvůli své důvěrné záležitosti, rozhodla se požádat Kisameho, jestli by se nemohla poflakovat v zadní části úkrytu a nadýchat se čerstvého vzduchu.
Zadní část úkrytu tvořila odlehlá oblast s pěknou scenérií a slepou uličkou u útesu, která znemožňovala jakémukoli nepříteli přijít kolem nebo jí uniknout. Kisame s tím tedy souhlasil, protože věděl, že je to bezpečné.
Celý den strávila Kuina v klidu, seděla u útesu a dívala se na obzor. Zvuk klapajícího listí a melodické cvrlikání ptáků jí připomnělo, že je stále naživu. Orobinec, který pokrýval půdu, se tiše houpal spolu s jemným vánkem a uklidňoval její mysl.
Za útesem zamaskovaly zemi akry lesů a prchavé potoky se plazily do dálky. Na vzdáleném okraji obzoru, který byl zakrytý sametově bílými mraky, viděla Kuina svůj domov: ibiškové pole, které však ztratilo svou barvu.
Oči ji začaly štípat při pomyšlení na to, jak by mohl vypadat její život, kdyby její klan nebyl zničen. V tak hořkosladkém světě jí opravdu nezbyl nikdo. Chyběl jí domov a přála si, aby tam venku stále byl někdo, na koho by se mohla spolehnout.
Tiše popotáhla a nechala slzy stékat po tvářích. Než však stihla ze sebe vytrysknout všechny emoce, uslyšela za sebou rachocení kroků.
Trhla sebou a ohlédla se, aby spatřila muže, kterého nechtěla vidět: Itachiho. Okamžitě se na něj zamračila, než odvrátila tvář a zoufale si otřela oči dlaněmi.
„Sedíš příliš blízko okraje útesu," poznamenal, když k ní postupoval.
"Nech mě být," její slova se vyškrábala z hrdla, hořká a chladná.
Tiše si povzdechl a zastavil se hned za ní. "Kdo ti sem dovolil jít?"
Přimhouřila oči, které byly oteklé pláčem, a věnovala mu vzteklý pohled. "Kisame."
"Chápu. Tak neseď tak blízko u útesu, je to nebezpečné," řekl jí a pokynul jí k sobě. "Pojď sem."
Její rty se našpulily do tvrdého zamračení, když zavrtěla hlavou. "Ne. Chci sedět tady."
Vydal další povzdech. "Nebuď tvrdohlavá."
Při jeho slovech v ní vřelo. Jak mohl říct, že byla tvrdohlavá, když on byl zjevně tvrdohlavý. Zkřížila ruce s nasupeným obličejem. V očích se jí nahromadila voda, ale rychle ji zamrkala. "Jdi pryč," zamumlala hrubě.
"Fragrance," zavolal na ni a jeho hlas zněl unaveně. "Tu noc, já-"
"Nemusíš nic říkat," rychle ho přerušila, když sklopila pohled. "Měl jsi pravdu a teď tě naprosto chápu. Neměla jsem se o tebe starat. Už se o tebe nebudu starat."
Itachi svraštil obočí a přikrčil se vedle ní. Lehce ucukla, když odvrátila hlavu a zůstala stoická. "Pokud rozumíš, tak proč se na mě pořád zlobíš?" zeptal se.
Zaťala pěsti a zavrtěla hlavou. "Nezlobím se," procedila skrz zaťaté zuby. "J-Jen jdi pryč. Nechci mluvit se zlými lidmi, jako jsi ty," řekla a hlas se jí třásl a okamžitě se cítila špatně, že ho urazila. Zhluboka se nadechla, udržela si tvrdý výraz a věnovala mu vzteklý pohled.
Itachi mírně zvedl obočí, ani trochu se jí nezalekl. Krátce pozoroval její výraz, než zavrtěl hlavou. "Být naštvaná ti opravdu nesluší," zamumlal.
Nafoukla tváře a zkřížila ruce. "Proč ne?"
"Jsi příliš měkká," odpověděl tiše.
Kuina při jeho slovech zamrkala, ale pak její tvář zrudla, když okamžitě vystřelila na nohy. Položila si pěsti na pas a zamračila se na něj. "Nejsem měkká. Zase na mě shlížíš svrchu, že?"
Naklonil hlavu nahoru. "Mluvím pravdu. Jsi příliš roztomilá," posmíval se.
Po tváři se jí zalilo teplo, když jí začalo bušit srdce. Aby přestala být zmatená jeho slovy, rychle zamaskovala svůj výraz vztekem. "D-Díváš se na mě svrchu ve všech směrech. Shlížel jsi na mou péči a teď shlížíš na můj hněv. Jestli to není proto, že jsem viděla tvoji minulost, přísahám, že..."
Itachi si rukou sčesal vlasy dozadu, když vstal. "Že co?" Naklonil hlavu na stranu, jeho výška se tyčila, takže se znovu cítila méněcenná.
Ustoupila a oči se jí zachvěly. "Zapomeň na to," zamumlala, když od něj odvrátila pohled. "Prostě mě nech na pokoji. Řekl jsi mi, abych se ti nepletla do života, takže se od tebe držím dál, nejsi klidnější?"
"Nejsem klidnější," odpověděl chladně. "Ne, dokud si věci nevyjasníme. Svou nezralostí se stáváš mým osobním rozptýlením. Soustředíš se jen na triviální věci a lpíš na svých emocích, když..."
Přiložila si ruce na uši, blokovala jeho slova a zavřela oči.
"V-Vždycky mi nadáváš a všechno vyčítáš," blábolila přes popotahování. "Nezáleží na tom, co říkám, nikdy to nepochopíš. Řekneš mi, že jsem příliš citlivá a emotivní. Ale věděl jsi, že jsem nikdy nebyla emotivní, dokud jsem nebyla s tebou? Tak mě nech na pokoji, už s tebou nechci mít nic společného-" Přerušila se, když udělala další krok zpět, a její podrážka sklouzla po měkké špíně na okraji útesu.
Oči se jí rozšířily, když padala dozadu. Ze rtů se jí vydral výkřik, ale než mohla upadnout, Itachi ji objal kolem pasu a přitáhl si ji k sobě. Její čelo se dostalo do kontaktu s jeho hrudí, oči se jí rozšířily a její hněv ztuhl. Zůstala nehybná a těžce dýchala, když cítila, jak ji jeho silná paže pevně přitiskla k němu. Jeho brada spočívala na její hlavě, jeho měkký dech se přes ni linul a bylo to skoro, jako by ji objímal.
Srdce se jí rozbušilo, příjemná mužská vůně jí naplnila nos a omámila její mozek. Podlomila se jí kolena, a než si dovolila ponořit se do jeho tepla, zavřela oči a rychle se od něj odstrčila. Její dech zaskřípal, když se zapotácela zpět. "C-Co to děláš?"
Když si upravoval svůj pomačkaný plášť, na jeho tváři nebyla ani stopa emocí. "Zachraňuju tě před pádem z útesu?"
"O-Oh, samozřejmě," zamumlala a cítila se poněkud zklamaná. Zhluboka se nadechla, setřásla ze sebe ten zvláštní pocit a sklopila zrak. "No, už je pozdě. Udělám, jak si přeješ, a hned se vrátím dovnitř. Tak mě odteď nech na pokoji," zamumlala a s tím se protlačila kolem něj.
Zahlédla, jak otevírá ústa, aby něco řekl, ale než mohl, rychle se rozběhla ke skrýši, protože už o tomto nebezpečném muži nechtěla nic slyšet.
