Kaori Kuina, dívka, jejíž existence přinese válku, se setkává s Uchihou Itachim, mužem, který bude zabíjet pro mír. Už předtím si vzal tolik životů, tak proč by nemohl vzít i její?
[obsahuje sexuální obsah, přečtěte si podle vlastního uvážení]
うちはイ...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Od té doby, co Itachi zachránil Fragrance z Orochimarova zajetí, rozptyloval svou pozornost shromažďováním informací o Danzových motivech a Sasukeho blahu. Byly to nejlepší způsoby, jak odvrátit jeho pozornost od té nepříjemné maličkosti.
Ale marně, netrvalo dlouho, když byl nucen opustit svůj pokoj kvůli přitěžujícímu rozruchu v obývacím pokoji. Když se tam dostal, všiml si, že je přítomen každý člen Akatsuki, včetně Fragrance.
Všichni stáli v kruhu a bránili mu ve sledování toho, co je šokovalo. Zvláště Fragrance se třásla od hlavy až k patě, její tvář byla zcela rozrušená a její dech byl drsný.
Když se Itachi chystal přejít, Fragrance se odvrátila od davu a na tváři se jí vyryl zkroucený výraz. Protlačila se kolem všech a dokonce i kolem něj, aniž by na něj mávala, jako to dělávala normálně.
Itachi mírně zvedl obočí, když klidně přešel k davu. Přímo uprostřed vřavy byl Deidara, který byl úplně zbitý. Jedna z jeho rukou byla useknuta a krev kapala na voskovanou dřevěnou podlahu.
Hned vedle Deidary byl Sasori, až na to, že to byla jen jeho vnější loutka.
Deidara měl v očích vrstvu slz, ale svraštil obočí, aby zůstal bez emocí.
Itachi ještě jednou pohlédl na rozbitou loutku a pak na místnost Fragrance na konci chodby. Dveře byly dokořán, jako by se tam vřítila s bezohledným spěchem.
Povzdechl si, když se téměř instinktivně vytrhl z davu a zamířil k ní. Věděl, že citlivá žena jako ona se pravděpodobně nedokáže smířit se smrtí ani známého, kterého sotva znala. Proto se rozhodl, že ji zkontroluje, aby se ujistil, že neudělala žádnou hloupost.
Vešel do jejího otevřeného pokoje a uviděl ji, jak sedí za postelí a objímá se na kolenou.
Přikrčil se na její úroveň a cítil se naprosto nepohodlně, když ji viděl takhle zlomenou. "Fragrance," zavolal. "Sotva jsi znala Sasoriho, proč jsi smutná?"
Zvedla k němu hlavu a k jeho překvapení neplakala. V očích jí zůstala jen vrstva slz.
Když odtrhla pohled od něj, svraštila obočí bolestí. "Nejsem smutná. Jsem jen frustrovaná," řekla a její hlas zněl jako tiché zakňučení.
"Frustrovaná?"
Dlaněmi svižně setřela jakékoli známky slz. "Vždycky jsem si myslela, že dokážu vzdorovat osudu. Ale pravdou je, že nemůžu nic dělat. Jeho smrt mi jen plácne do obličeje, že opravdu nemůžu nic dělat. I když vím, jak všichni zemřou, můžu se jen dívat, jak kráčí přímo ke smrti." Zafuněla a zaklonila hlavu dozadu. "Jen mám pocit, že je to všechno moje chyba."
Itachi nechal její slova ponořit do ticha, když se snažil vymyslet něco, co by řekl. Něco, co by situaci nezhoršilo tak, jak by tomu bylo normálně. Byl v pokušení dát jí nějakou filozofickou přednášku, ale okamžitě tu myšlenku vytěsnil z hlavy.
A jak se na ni díval, připomnělo mu to sebe, své pošetilé minulé já. Kdysi byl jako ona, kolísal v emocích, když byl ve čtyřech svědkem války z první ruky a viděl, jak padali jeho blízcí k zemi. Ale v průběhu let otupěl k smrti.
Ale pokud jde o ni? Byla ještě nezkušená se světem. Mělo teprve přijít, aby přijala, že čas se nezastaví, i kdyby všichni na světě zahynuli. Se skutečnou bolestivou a světskou povahou života ještě nedosáhla zenu.
Sledoval, jak si objala kolena a její oči se naplnily čistým smutkem. Zdálo se, že se těžce snaží nerozbrečet. Do očí se jí nahrnula vrstva slz, a jakmile zamrkala, slzy jí spadly po tvářích až z jeho rtů odešel ostrý dech.
"Neplač." Jeho slova zazněla, něžná a vřelá, překvapila i jeho samotného.
Otřela si oči do kolen. "Nejde to."
Svraštil obočí a nenáviděl, jak byla v slzách pokaždé, když ji viděl. A přál si, aby se víc usmívala. Věděl, že jí kdysi řekl, že se mu nelíbí její úsměv, ale aby řekl pravdu, nebylo to daleko od lži. Líbil se mu její úsměv. Bylo to sladké a nevinné.
Když odtrhl pohled, ztišil hlas. "Budeš v pořádku?"
Vzhlédla a v očích se jí zachvěly slzy. Zabořila zuby do chvějících se rtů a přikývla.
Tiše vydechl a vstal. "Dobře. Nechám tě, abys měla čas pro sebe," řekl jí, když unaveně pohlédl ke stropu. "Nezastavuj se příliš ve věcech, které nemůžeš změnit. Nebylo by ti k ničemu, kdybys ses někdy obviňovala," promluvil a naposledy se pokusil najít slova útěchy. A s tím se otočil, aby ji opustil.
Ale než se mohl dostat ven, okamžitě vystřelila z místa, kde seděla, a chytila ho za okraj rukávu. Přitáhla si ho zpátky a její pohled zamířil k zemi.
Vydechl. "Co je?"
Zaťala pěsti na jeho rukávu. "Můžeš. . ." Hlas se jí vytratil, obočí se stáhlo. "Jen na vteřinku. Prosím..." zamumlala.
A ačkoli neřekla, co chtěla, Itachi to z výrazu jejích očí pochopil. Sklopil pohled a čelist se mu sevřela váháním. Ale když se podíval do jejích očí, zjistil, že se vzdává, když po ní sáhl. Položil jí ruku na zátylek a strnule si ji přitáhl k sobě. "Jen jednou, rozumíš?" vydechl, když ji nemotorně držel.
Popotáhla, položila čelo na jeho hruď a zamrkala, aby zahnala slzy. Přikývla a tiše vzlykala, její teplý dech se zalil do jeho hrudi a její slzy mu potřísnily košili. Ticho je pohltilo, když ji hladil po zádech, aby utišil její slabý pláč.
Nelíbil se mu ten pocit intimity s ní, ale zjistil, že se uvolňuje, čím víc zůstávala v jeho objetí. Byl to jen neškodný akt útěchy a ani jeden z nich by o tom neměl moc přemýšlet.
Fragrance zavětřila, když zabořila tvář do jeho hrudi. „Nakonec, stejně jako Sasori, odejdeš i ty," ztlumila se téměř neslyšně.
Jeho oči pochmurněly, když se na ni podíval. "Já jsem pořád tady, ne?"
Zavřela oči. "Jen nechci, aby ten den přišel."
"Já vím," zavrčel, když ji pohladil po vlasech. "Ale chápeš, že je to prostě nevyhnutelné, že? Já a dokonce i ty, oba odejdeme; život není věčný."
Z hrdla jí vyšel bolestivý smích. "Přesně to mi řekl Sasori."
Zavrtěla hlavou.
"Vzpomínky," zamumlal, když jeho tvář změkla. "Vždy budou s tebou."
Při jeho slovech se jí zatajil dech, když na něj zvedla hlavu. Její kulaté oči zakolísaly, než se proměnily v přijetí. Stiskla rty do smutného zamračení, když zavřela oči. Oba upadli do ticha a bylo slyšet jen tichý zvuk jejich dechu.
A když zůstala v jeho náručí, z neospravedlnitelného důvodu zjistil, že se o ni opravdu bojí. Nebyla o moc mladší než on, ale ještě se musela hodně učit. Nebude tu vždy, aby jí poskytoval emocionální podporu, ani aby ji chránil. Nakonec nastane den, kdy bude čelit stejnému osudu jako Sasori.
Bylo zvláštní cítit příval bolesti, když pomyslel na to, jak by reagovala, kdyby tady už nebyl. A ještě víc ho bolelo pomyšlení, že si nemůže – a nikdy nebyl na místě – vážit jejího štěstí.
Jeho tvář potemněla, když ze sebe setřásl prchavý pocit, který ho přemohl.
Na tom nezáleželo. Nakonec se bude muset naučit přijmout krutost tohoto světa.
