Kaori Kuina, dívka, jejíž existence přinese válku, se setkává s Uchihou Itachim, mužem, který bude zabíjet pro mír. Už předtím si vzal tolik životů, tak proč by nemohl vzít i její?
[obsahuje sexuální obsah, přečtěte si podle vlastního uvážení]
うちはイ...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ode dne, kdy byla Kuina představena čtyřem členům Akatsuki, se zamkla ve svém pokoji a snažila se vyhnout co největšímu počtu lidí.
Všichni členové ji přinutili prozkoumat jejich životy a k jejímu nesouhlasu neměla jinou možnost, než vyhovět. Takže po tom dni její srdce chřadlo a její energie byla vyčerpaná.
Naštěstí, možná proto, že většina členů měla nemorální minulost, dokázala přijmout jejich konce; necítila se tak smutně, jako když viděla Itachiho život. S Itachim, který byl vždy čestný, ale svět ho označil za zlého, chtěla udělat cokoli, aby dostal spravedlnost, jakou si zasloužil.
Musela před členy skrývat svou tvář asi týden a během toho týdne Itachiho ani jednou neviděla. Zahlédla ho jen velmi krátce, jak odcházel z úkrytu brzy za úsvitu a vrátil se, když už tvrdě spala.
Když se Kisameho zeptala, kam Itachi šel, řekl jí: 'Ach, pravděpodobně se šel starat o obchody ohledně svého malého bratra,' nebo ,v poslední době se potýkal s mnoha recidivami nemocí, takže pravděpodobně šel koupit nějaké léky proti bolesti." A s těmi slovy ji naplnily starosti.
Té noci přemítala o starých myšlenkách svých věznitelů, když ležela ve své posteli a nemohla spát. Obloha byla zalitá bouří, když déšť silně pršel na střechu. Prudký vítr u okenních parapetů se na něj hnal a snažil se ho strhnout.
Kuina se schoulila do postele a přetáhla si přes hlavu přikrývku. Nikdy se nijak zvlášť nebála bouřlivých nocí, ale nikdy se jí nepodařilo usnout, když jí nad hlavou zuřivě dunělo. A právě teď taktéž nemohla usnout, i když byla strašně vyčerpaná. Pokaždé, když zavřela oči a chystala se zabrat, zahřměl hrom a znovu ji úplně probudil.
Přitulila se k polštáři, když se jí v mysli promítly vzpomínky na bouřlivé noci, jako je tato, a cítila, jak ji v očích začínají štípat slzy. Najednou si vzpomněla, jak jí matka vždy v takové noci připravovala k pití šálek teplého mléka s medem. Vzpomněla si také na to, jak vřelé bylo matčino objetí a jak něžná byla její slova. Ale především si dobře uvědomovala, že se její matka už nikdy nevrátí.
Do očí se jí hrnuly slzy, rychle si je otřela o polštář a posadila se na postel. Věděla, že se potřebuje dát dohromady. Nemělo smysl plakat nad minulostí, která se nedala změnit. Koneckonců byla Fragrance a nejlépe věděla, že nakonec všichni zemřou. Šlo jen o to, jak brzy nebo jak pozdě.
Promnula si oči, setřásla depresivní myšlenku a rozhodla se, že si místo toho udělá šálek teplého mléka s medem, aby mohla spát a zbavit se všech smutných myšlenek.
Unaveně zívla a vydala se ze svého pokoje na chodbu. Když se blížila ke kuchyni, uvědomila si, že tam někdo je. Zapálila se velmi tlumená svíčka, blikala o stěnu a slabě svítila proti tmavé siluetě.
Znovu si protřela oči a uvědomila si, že ta postava je Itachi.
Měl na sobě svůj Akatsuki plášť, který byl promočený, jako by se právě vrátil zvenčí. Voda mu stékala po vlasech a tváři, když stál v kuchyni se sklenicí vody v jedné ruce a druhou položil na kuchyňskou linku, aby se podepřel. Ztěžka dýchal, ohnul se přes pult a začal kašlat.
Kuina ztuhla a její dech se zrychlil. Podívala se na něj a pak na chodbu, věděla, že by se měla vyškrábat zpět do svého pokoje a předstírat, že nic nevidí. Přesto měla nohy přilepené na místě. Srdce jí bušilo, když na něj zírala ze stínu bezměsíčné noci.
Itachi sevřel ruce kolem sklenice s vodou a se skloněným pohledem vydal tiché zamručení. "Budeš tam stát navždy?" zeptal se.
Kuina málem vyskočila a z tváře jí zmizela barva. Nepříjemně se pohnula a cítila se strašně trapně a chystala se spěchat zpátky chodbou do svého pokoje. Možná, kdyby to udělala dostatečně rychle, jen by si myslel, že si spletl, že tam je.
Ale než cokoliv stihla, slyšela ho ještě jednou zakašlat a tentokrát mu krev zabarvila ruku do karmínové barvy. Oči se jí rozšířily hrůzou a instinktivně se k němu rychle vrhla.
Itachi k ní vzhlédl a jeho mokré vlasy mu splývaly přes obličej. "Neměla bys sem chodit..."
Právě když dokončil svou větu, ucítila, jak se jí do chodidel zabodlo něco ostrého a prudce ji to rozpoutalo bolest do nohou. Zmateně zakňučela, ale pak se podívala dolů a uviděla několik kousků rozbitého skla, které jí trčí z choditel.
Itachi se na ni podíval se zaťatými čelistmi. "Říkal jsem ti, že bys sem neměla chodit."
Oči se jí rozšířily, když jí nohy začaly krvácet a kolem nohou se jí vytvořila velká kaluž rudé. Vydala malé zapištění a kvůli panice přejela další sklo, dokud nebyla přímo u Itachiho.
Spadla na podlahu, nohy měla příliš rozklepané, aby se udržela nahoře. Když se podívala na své roztrhané nohy, z nichž trčelo několik kousků skla, zachvělo se jí na tváři.
Pokusila se přinutit vstát, ale roztříštěná sklenice se jí kvůli tomu zaryla hlouběji do kůže.
Nakonec padla zpátky dolů s větší bolestí než předtím. Zaťala zuby a třesoucí se rukou popadla jeden z kousků skla a prudce si ho vytrhla z masa. Oči se jí naplnily slzami, když jí z rány vytryskla krev. Popadla další kousek a vytáhla ho. Vyteklo více krve a tím více bolesti.
Itachi se na ni s úšklebkem podíval. Ale pak zabručel, jako by se už nemohl dívat na její hloupé počínání. Nakonec k ní přešel a přikrčil se na její úroveň. "Snažíš se vykrvácet k smrti?" zamumlal.
Vzhlédla k němu a svraštila obočí. "T-To je v pořádku," řekla skrz zaťaté zuby, když se snažila schovat nohy, aby neviděl jejich otlučený stav.
Vydechl. "Ukaž," požádal, a když odmítla vyhovět, chytil ji silně za nohy, takže celé její tělo ztuhlo. Přejel rukama po kuchyňských zásuvkách a popadl roli obvazu. "Jsi problémová, víš to?"
Podívala se dolů, když jí odebral sklo z nohou s tak překvapivou mírou něhy ve srovnání s jeho osobou, a bylo to téměř bezbolestné.
Sledovala ho a její rty se zamračily. "Promiň," zafuněla a její pohled zakolísal nad tím, jak jí ošetřoval rány. "To je v pořádku. Zvládnu to sama," řekla mu, když se pokusila oddálit nohy, ale on ji nepustil.
"Jsem ten, kdo rozbil tohle sklo," zamumlal, když začal otírat krev. "A nemusíš se omlouvat, když jsi neudělala nic implicitně špatného."
Podívala se na jeho ruku a odvrátila pohled, její tvář se mírně zahřála. "Jen nechci, abys byl na mě naštvaný, to je vše."
Mírně pozvedl obočí. "Jak hloupé," zamumlal, když jí začal obvazovat nohy čistými obvazy. "Proč si myslíš, že bych se na tebe zlobil?"
"No, vždycky se na mě díváš temně, jako bys mě chtěl zabít nebo tak něco," zamumlala a její slova vyzněla upřímněji, než zamýšlela.
"Nezlobil jsem se, Fragrance. Jen mě rozzuřilo, že jsi sem slepě vběhla a přes mé varování se zranila," promluvil, když na ni vzhlédl svýma chladnýma tmavýma očima. "A kdo myslíš, že se musí vypořádat s problémy, které přinášíš?"
Kuina jeho pohled opětovala, ale nemohla ho udržet, rychle odvrátila zrak. Otevřela ústa, aby se omluvila, ale pak je zavřela a sklopila pohled. "Já vím. Jen jsem zpanikařila."
"Jsi jen nemotorná," poznamenal Itachi, než si oprášil ruce a přinutil se vstát. Opřel se o kuchyňskou linku, naklonil hlavu na stranu a zíral na ni. "Tak mi řekni. Proč jsi vzhůru v tuhle hodinu?"
