ROSIE

2. Ztracený dech

Došla jsem k Paulovi.Tady to mám nejradši.Mobil ukazoval 11:06 . Objednala jsem si obloženou housku a cappuccino.
"Bude to všechno?"zeptala se servírka
"Ano,děkuju." Odpověděla jsem stručně
"Máte zákaznickou kartu?"
"Nemám"řekla jsem popravdě a přesně jsem věděla,co bude následovat.Neměla jsem energii odmlouvat,tak jsem s jejím založením souhlasila.
~
Jméno:Rose Ackermanová
Datum narození: 1.5.1994
Bydliště:1st Avenue E88th st
Email:...
Telefonní číslo:...
~
Konečně jsem dovyplnila papír a vydala jsem se ke svému oblíbenému stolečku.Je to ten úplně nejvíc vzadu,kde mám klid a trochu soukromí.Sluníčko osvětlovalo celou kavárnu a hřálo mě na pravém rameni.Nebyla jsem tu sama,bylo obsazených asi 5 dalších stolů.Všichni si něco povídali a jejich rozhovor tvořil v kavárně menší ruch.Vytáhla jsem mobil a začala odepisovat na sms zprávy.Za chvílku mi servírka donesla kafe.Když odešla a já šáhla po hrnku,připomenula se mi má jizva na pravém předloktí.přejela jsem po ní palcem levé ruky a ucítila úzkost.Jako by mi někdo sevřel srdce v pěst a já nemohla dělat nic.Tyhle stavy nesnáším.Vzpomínky nejde pohřbít úplně.pocit za chvíli odezněl.
V klidu jsem si vychutnávala svoje ranní kafe,snídala housku a četla si články na internetu.
Ozvaly se dveře kavárny,někdo nový přišel.Ani jsem nevzhlédla od telefonu.
"No.. když já nevím,asi neb.."
Zbytek věty jsem už neslyšela.Moje uši najednou neslyšely vůbec nic.Přejel mi mráz po zádech.Tenhle hlas jsem okamžitě poznala.Úzkost byla hned zpět.Tentokrát se ale pěst snažila mé srdce rozdrtit.Pud
sebezáchovy mi radil,abych se na něj nepodívala,ale já ho potřebovala vidět.
Opatrně,pomalu jsem vzhlédla.Držel v ruce telefon a zíral na mě asi stejně,jako na něj teď koukám já.ruka,kterou měl u ucha mu teď spočívala podél těla.K úzkosti se přidalo i nesnesitelné pálení na plicích.Zapomněla jsem dýchat.Sluch se mi začínal vracet,takže jsem slyšela hlas z jeho telefonu,jak pořád mluví dál.stál ode mě tak na 10 kroků.
"Camerone" zašeptala jsem skoro neslyšně.
Když jsem dořekla jeho jméno začaly mě v očích štípat slzy.Tohle nezvládnu.Musím okamžitě pryč.Zvedla jsem se od stolu a rychlostí běhu prošla kolě něj.On pořád jen stál a koukal. Ucítila jsem tu vůni,tu,kterou voněl vždycky.Tohle už se nedalo vydržet.Vyšla jsem ze dveří kavárny a rozběhla se směrem domů.Přes slzy jsem skoro neviděla.Jen jsem za sebou zaslechla "Rosie!! Počkej!"