ROSIE

22.Co si myslet?

6.prosince 2011
----------------------
~ROSIE~
Nesl mě v náručí .Nevěděla jsem, kam,ale věřila jsem mu.Bože,znám ho asi půl hodiny.V jeho náruči mi bylo teplo.Cítila jsem se v bezpečí.

Nemluvili jsme.Poprvé jsem měla šanci si prohlédnout své okolí.Byla jsem ve čtvrti velkých,nových domů s perfektními trávníky.Na příjezdových cestách často stála drahá auta.Vypadalo to tu jako z amerického seriálu o dokonalé rodině.O rodině, která spolu ráno snídá tousty s Nutellou,všichni mají bílé župan a bačkory,které vypadají jako hlavy roztomilých zajíčků.
Bože,co to melu.Zpět k okolí.
Pravděpodobně čtvrť pro zazobance.Nesnáším snoby.Vyrůstala jsem v rodině,které nikdy nic nechybělo,ale neměli jsme potřebu se vychloubat drahými auty,sluhy nebo něčím takovým.
Snídali jsme každý jindy,obvykle cereálie s mlékem a nikdo neměl ty de*ilní bačkory se zajíčky.
Bože,už zase.Musí být dost pozdě.Potřebuju se vyspat.
Potřepala jsem hlavou,abych si ji trochu pročistila.

~CAMERON~
Celou cestu mlčela a koukala se okolo.Asi si až teď uvědomila,kde je.Zabočil jsem na příjezdovou cestu svého domu.Budu ji muset položit,abych našel klíče.
"Už jsme tady" usmál jsem se na ni.Nuceně mi úsměv oplatila.Něco se jí nelíbí.Pomalu jsem jí postavil na nohy.Šel jsem ke dveřím a hledal v kapsách od kalhot klíče.

~ROSIE~
Najednou zabočil na příjezdovou cestu jednoho z největších domů tady.To jako tady bydlí?
"Už jsme tady" usmál se na mě.
Jo,hadám,že tady bydlí.Pomyslela jsem si ironicky.Proti své vůli jsem se taky usmála.Pomalu mě postavil na nohy,což mě vytrhlo z přemýšlení o něm,snažila jsem si o něm udělat nějaký obrázek v hlavě.Kdo to vlastně je.
Vydal se ke dveřím domu.Byly vysoké,z tmavého dřeva.Začal rukama šmátrat po kapsách svých kalhot.Hledá klíče,pochopila jsem.Uvědomila jsem si,že mám na sobě jeho kabát.Sáhla jsem do pravé kapsy a vytáhla klíče.Byl tam i klíč od auta.Otočila jsem ho,abych viděla značku.Porche.Nadzvedla jsem jedno obočí.Nesnáším snoby.Zvedla jsem klíče mezi dvěma prsty do výšky svých očí a zacinkala s nimi.Rychle se otočil a když uviděl klíče,usmál se.
Natruc jsem zůstala stát a nechala ho dojít až k sobě.Usmál se.Jeho úsměv byl okouzlující,to se mu musí nechat.jemně mi klíče vzal z ruky a znovu šel ke dveřím.
-Rose,chováš se jako k*áva.
Řeklo mi svědomí najednou.
-Vždyť ho ani neznáš,neodsuzuj ho.
-Zrovna ti pomáhá.Jak by mohl být zlý, sobecký?
Teď jsem se cítila provinile.Zklonila jsem hlavu k zemi a vydala se za ním.