ROSIE

20.Přeci tě tu nenechám

6.prosince 2011
3:00
-----------------------
~CEMERON~
Konečně se mi podařilo ukončit Jamesovo povídání a rozloučit se s ním.Dlouho jsme se neviděli a on je tak upovídaný.Nastoupil jsem do svého auta a přibrzdil před Jamesovým domem, abych zatroubil na pozdrav.Z domu naproti Jamesovu baráku vykoukla nějaká babka a začala na mě něco křičet .Můj úsměv,který patřil Jamesovi, zmizel. lekl jsem se jí ,ale potom jsem dostal strašlivý záchvat smíchu.Podíval jsem se zpět na Jamese,který se taky strašně smál.Zvedl jsem naposledy pravou ruku z řadící páky na znak mávání a pak s úsměvem dupl nohou na plyn ,auto se silou odrazilo od silnice.Ve zpětném zrdcátku jsem viděl kouř z pneumatik a babku,jak znovu rudne vzteky.Opět jsem se zasmál a pak znovu přidal plyn.Auto naštvaně zavrčelo a vydalo se k mému domovu tak rychle,že se můj výhled z bočního okénka změnil na rozmazanou,černou šmouhu.

3:30
--------
Konečně doma.Pomalu jsem zajel na příjezdovou cestu svého domu a tlačítkem na klíčích otevřel garáž.
Zaparkoval jsem auto a při odchodu z garáže levou rukou přejel po matném,černém laku svého sporťáku.Znovu jsem stiskl tlačítko a garáž se zavřela.Celá ulice byla tichá.Všichni spí.Sněžilo.Hezký pohled.Miluju noci.
Ticho narušil něčí vzlyk.ozval se někde z ulice.Kdo je v tuhle hodinu venku? Kromě mě.Vyšel jsem na ulici a rozhlédl jsem se..Do prava,nic.Doleva...Asi 100 metrů ode mě seděla na odrubníků nějaká dívka.Zchoulená do klubíčka.Celá se třásla.To jsem viděl až sem.Co tam dělá? Svráštil jsem obočí.Normálně bych se asi otočil a dál se nezajímal,ale teď...Něco mě k ní přitahovalo..Měl bych jí pomoct.Vydal jsem se jejím směrem.Upřeně jsem na ni hleděl.Už jsem byl skoro u ní,když si mě asi i ona všimla.Ztuhla.Cítil jsem z ní nejistotu,strach.Zastavil jsem se asi 3 metry od ní. Měl bych něco říct.
"Není trochu zima?" Zeptal jsem se nakonec.Ježiši marja.Jasně,že je de*ile. Nastala chvíle ticha.
Potom se na mě podívala.Ale jen tak,že jsem viděl její oči.Modré,jasné,krásné.Měla je zčervenalé pláčem.Nějaké slzy se jí stále koulely po tvářích. Přestal jsem se přihlouple usmívat a můj výraz musel být ustaraný.Proč sakra? Jednou rukou si otřela slzy.
"Jdi pryč" řekla mi nakřáplým hlasem. "Prosím" dodala a odvrátila se ode mě. Další chvíle ticha. Nikam nejdu. "Jsi v pořádku?" Vypadlo ze mě. Dallasi,tyvole.Jasně, je strašně v pohodě.Určitě se chystá vstát a zapálit oheň,aby kolem něj mohla radostně poskakovat a smát se.De*ile. Tentokrát se na mě nepodívala. "Jo.P-pro-s-sím j-jd-di" řekla potichu.Změlo to opravdu jako zoufalá prosba.Ne,nikam nejdu.Přeci tě tu nenechám.Pomyslel jsem si.

\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\
Ahoj 😊. Mám více věcí,co chci říci...

1) Chtěla jsem vás pozdravit a poděkovat,že tuhle story čtete.Chtěla jsem vám už poděkovat dříve,ale čekala jsem,až vás tu bude víc. Dříve tu totiž byly jen moje 2 spolužačky a přišlo mi blbý , to se psát,když s nimi jsem 6 hodin denně ve třídě 😃 a můžu jim to říct tam. (Tím zdravím _infinityy_girl_ 💘 a @stepida ,která se nechce načíst.. Fáájn,rebel) .

2) Taky se chci omluvit,že nepřidávám části pravidelně 😖 .Ale já na to prostě potřebuju mít náladu a dostatek času.

3) Líbilo by se vám,kdybych občas psala i z pohledu Camerona?

4) Další omluva... Za krátké části. Ale myslím si,že je lepší,když je to krátký a obsáhlý..Než dlouhý ale naprosto o ničem. 😄 Tak snad chápete ❤️

🍀Děkuju🍀

~Willou~