ROSIE

18.

5.července 2015

neděle

---------------------

Nádech,výdech.Dala jsem si pravou ruku na čelo.

"Tak pojď dál." Řekla jsem proti své vůli.Jeho výraz se změnil na děkovný.Přistoupil ke mně blíž.Zase ta jeho vůně.

"Ty jsou pro tebe" řekl a podal mi kytici růží.

Podívala jsem se na růže a pak znovu jemu do očí.natáhla jsem pro ně ruku,třásla se mi.Vzala jsem si je.

"Děku"zlomil se mi hlas "ju"

Ustoupila jsem od dveří.

Vešel do mého domu.Nádech,výdech.

~~~~

Ty růže byly naprosto nádherné.Moc dobře ví,že je miluji.

S úsměvem na rtech prošel předsíní a šel do kuchyně.Já zůstala ještě chvíli stát u dveří.Nemohla jsem uvěřit,že je tady.Pomalu jsem zavřela dveře.Přešla jsem k zrdcadlu a znovu jsem se pokusila o úpravu svého unaveného obličeje.Nemělo to ale cenu.Měla jsem na sobě dlouhé černé triko,které mi bylo až do poloviny stehen a třičtvrteční legíny.Bačkory taky nevypadaly nijak atraktivně.
Vydala jsem se do kuchyně.Seděl na jedné z barových židlí.Počítal s tím,že budu dávat růže do vázy.
Přesně to jsem plánovala udělat.Přešla jsem ke dřezu.Naproti sobě jsem měla okno.Na parapetu stála váza s umělou kytkou.Kytku jsem vyndala a nalila do vázy vodu.
"Co je nového?" Slyšela jsem za sebou.
To mě zarazilo.Jak se mohl zeptat na tak obyčejnou otázku?
-No od té doby,co jsem tě viděla u Paula ,na tebe nemůžu přestat myslet.Dokonce jsem z toho měla i depresi.Nic jiného teď ve svém životě nevnímám.- To jsem mu snad měla říct?
"No..Tak třeba..Rodiče se přestěhovali do Kanady."
Řekla jsem prostě.Nic normálního mě nenapadalo.
Uvědomila jsem si,že křečovitě svírám růže v levé a vázu v pravé ruce.
"Aha,tak to je supér.Byl to jejich sen..Tam bydlet,že?"
Trošku jsem se uvolnila a konečně dala řůže do vody.Tahle připomínka ,že tu byl a že mě zná,mě zabolela u srdce.Položila jsem růže na parapet.Na původní místo umělé kytky.
"Ano" odpověděla jsem a přikyvla.
Otočila jsem se k němu čelem a rukama se opřela o linku za sebou.
Seděl tam ,dokonalý.Alespoň pro mě vždycky byl.Podpíral si bradu levou dlaní a loket měl položený na lince barového pultu.vlasy rozcuchané,tak se mi to líbilo nejvíc .Koukal se přímo do mých očí. Už se ale neusmíval.Jeho tvář ukazovala strašně moc pocitů.
Chtěla jsem ho obejmout,políbit,chytit a už nikdy nepustit.Ale zároveň jsem chtěla,aby odešel a já mohla v klidu žít svůj život.To ale byl spíše vtip,než realita.Bez něj žádný "můj život" nebyl. A navíc ta část ve mě,která chtěla jeho odchod,byla teď tak hrozně malá,že neměla šanci.
Jeho obličej byl najednou tak vážný.
Jeho oči byly utrápené.Poznala jsem v nich ty své.Unavené..I když spíte 12 hodin denně.
"Chyběla jsi mi.Rosie" skoro zašeptal.
Tohle bylo jako sen.Nebyla jsem si jistá,jestli zlý nebo hezký.Zatajil se mi dech.Zase to oslovení.Co mu na to mám říct?
- Ty mně taky.Stokrát denně jsem myslela na to,že tě obejmu.Že se ke mně vrátíš.Že tu se mnou zůstaneš.Budeš po mém boku.- Ne,to asi ne. Sklopila jsem pohled.
"Nemusíš tohle dělat."zašeptala jsem taky.znovu jsem k němu vzhlédla.Teď měl svraštělé obočí,jako by nechápal.
"Co tím myslíš?" Vyslovil trosku víc nahlas.
"No nemusel jsi sem chodit.Nosit mi kytky.A ani teď nemusíš dělat,že tě zajímám.Nic mi nedlužíš." Také jsem zvýšila hlas.Koukala jsem se mu do očí.Byla to pravda z části.Byla pravda,že nemusel chodit.Ale něco mi dlužil.Ten kus srdce,který si vzal kdysi s sebou....