ROSIE

23. "ROSIE" (comeback)

Rosie~
6.prosince 2011
---

-Rose,chováš se jako k*áva.

Řeklo mi svědomí najednou.

-Vždyť ho ani neznáš,neodsuzuj ho.

-Zrovna ti pomáhá.Jak by mohl být zlý, sobecký?

Teď jsem se cítila provinile.Zklonila jsem hlavu k zemi a vydala se za ním.

---

Vešla jsem do jeho přdsíně, ve které se rozsvítilo po tom,co dvakrát tleskl.Byly tu ohromně vysoké stropy.Hned mě napadlo,jak asi mění žárovky..? Vzpomněla jsem si na tento problém u Oskara,bylo to vždy strašné.Hrozně se kvůli tomu vztekal.Zatřásla jsem hlavou,abych se vrátila zpět do reality.Stál naproti mě a usmíval se.Nejspíš se mě na něco ptal,ale já byla myšlenkami jinde.

"promiň,říkal jsi něco?" nuceně jsem se usmála. "ano,ptal jsem se,jestli si dáš čaj." normální lidé by po tom,co je neposloucháte,když na vás mluví,byli uražení,ale On byl naprosto v klidu a hrozně mile se usmíval. " Ano, prosím.Ale tohle nemusíš.. " nenechal mě tu větu dokončit. "Ovocný,černý nebo zelený? Mám jednu soukromou značku ovocných čajů,kterou jsem si přivezl osobně z Japonska..Jsou výborné." mrkl na mě a prakticky za mě vybral. Okouzlena tím mrknutím jsem jen s úsměvem,tentokrát tak pravým,jak jen v té situaci mohl být, přikývla.

"Dobře" usmál se znovu tím medovým úsměvem a čiperně se otočil a vyrazil dělat čaj. Rozhlédla jsem se kolem sebe víc a uviděla jsem obrovský botník po své pravici. Vypadal trochu, jako prádelník.Byl široký asi dva metry a vysoký k mé bradě.Měl čtyři široké zásuvky.Vedle každé zásuvky byl podsvícený čudlík.Tak se asi jednotlivé šuplíky otevírají,srovnala jsem si v hlavě.Bože,nikdy jsem nic takového neviděla.Celá předsíň byla velmi moderně zařízená.Nad nadčasovým botníkem a na jemu protější stěně byly velké černobílé fotoobrazy. Nad botníkem visela moc krásná žena,asi kolem třiceti let. V černobílém podání to vypadalo,že má uhlově černé vlasy a světlé oči,které jen doplňovaly její jemné a přitom výrazné rysy. Z nějakého důvodu mi připomínala toho kluka,který mi šel udělat čaj.Bože,vdyť ani neznám jeho jméno. Podívala jsem se na své tenisky a konečně mi došlo,že bych se měla zout. Špičkou jedné nohy jsem si sundala botu z druhé a obráceně. Položila jsem je vedle toho nadčasového botníku protože jsem z něj měla respekt a vydala jsem se obrovským obloukovým průchodem z předsíně.Tam,kam šel i kluk s čajem.Naskytl se mi pohled na obrovskou bílou koženou pohovku v "L" tvaru,která stála asi 4 metry před největší televizí,kterou jsem kdy viděla.Spíše bych to nazvala domácím kinem.Po obou stranách "televize" byly vysoké a stejně tak široké reproduktory.Na gauči byla bílá chlupatá deka,která vypadala na první pohled strašně hebce.Celkově místnost působila spíše jako letiště.Kromě domácího kina a pohovky tu ale nic nebylo. Zdi byly holé a obrovské nevyužité plochy v pokoji vypadaly nedokončeně. Dala jsem se do leva protože tím směrem pronikalo do pokoje světlo dalším obrovským obloukovým průchodem. Kluk s čajem stál za kuchyňskou linkou,která tvořila kuchyňský "ostrůvek" naproti mně.Mohutný lustr na stropě ale místnost neosvětloval.To ten ostrůvek.Byl podsvícený čiře bílým světlem.Vypadalo to božsky.

"za chvilku to bude,můžeš se jít zatím posadit na gauč" úsměv.

"dobře" přikývla jsem a vrátila se do obýváku.Musela jsem udělat asi patnáct kroků,než jsem vůbec k pohovce došla.Posadila jsem se na ni a najednou jsem si proti ní připadala strašně malinká. Na té pohovce by mohlo ležet tak deset lidí naráz.sedla jsem si do tureckého sedu.Bylo tu krásné teplo.Začala jsem být strašně ospalá.Z kuchyně se vynořil kluk (teď už doslova..) s čajem na podnosu z čirého skla.Usmíval se. Přišel až ke mně a začal se rozhlížet,kam by podnos položil.

"Musíš mě omluvit,nemám to tu ještě pořádně vybavené" omluvný výraz.Mezitím položil podnos na samotný gauč, protože tam nic jiného nebylo.
"To je v pořádku" usmála jsem se protože jsem chtěla ,aby se znovu usmál taky a podařilo se.
"Takže.." Chtěl začít konverzaci,ale místo toho vzniklo trapné ticho. Oba jsme koukali do podnosu s čaji.
"Takže.." Zopakovala jsem. Rychleji ,než stihlo nastat další trapně ticho,mě přerušil.
" Já jsem Cameron" podal mi ruku. Podívala jsem se na ní. Bože,on se klepe.To je tak roztomilé. Určitě jsem právě byla rudá,jako rajče.Ponořená do myšlenek -o tom,jestli se vůbec někdo,jako já.. Může líbit někomu,jako je Cameron-jsem mu podala ruku "Rose" usmála jsem se,jak už to u představení bývá zvykem. "To je krásné jméno" říkal,když mou rukou lehce potřásl.Jeho ruka byla jemná,hřejivá a mně se nechtěla pouštět. Bože,něco na tomto klukovi mi dává takový pocit bezpečí a klidu.
"No ,nemyslím si,ale děkuju" odpovídala jsem na lichotku.Koukal na mě s nechápavým výrazem ve tváři. "Víš, je hrozné mít takové jméno,kvůli kterému si tě všichni pamatují.Kdykoliv se v mém okolí řekne jméno -Rose- ,všichni vědí ,o koho jde. Nikdo ti nic neodpustí. Prostě jsi Rose a všichni to vědí.Je to divný"
Zhluboka jsem se nadechla.
"Jo,uznávám,kdybych byl já Rose, bylo by to hodně divný." Začal se smát a já taky.
"Mně se ale tvé jméno opravdu líbí." Řekl nakonec. " Na druhou stranu...jsi přeci originál. Všichni vědí,kdo je Rose ,protože ten člověk je výjimečný a to jméno k tomu pouze pasuje." Přesvědčoval mě.
"Když mně už se ani nelíbí,jak to jméno zní." Stála jsem si za svým ,jako malé dítě. "Dobře,budu ti říkat Rosie. Souhlasíš?" Usmál se a já jsem zase musela být naprosto rudá.
Způsob,jakým to řekl,byl okouzlující. Nebo možná byl okouzlující jenom on . Bože ,mozku vzpamatuj se.