ROSIE

19. Je mi s ním dobře

6.prosince 2011

1:35

------------------------

Šla jsem pořád dál a dál.Při ohlédnutí už jsem neviděla oskarův dům.Byla mi zima.Necítila jsem uši,ani prsty na nohou.Najednou jsem zatoužila po klidném,teplém domově.Opustit Oskara byla dobrá volba,to jsem si jistá.Ale kam ted' půjdu ? Bezmyšlenkovitě jsem šla.Hlavně pryč.Po nějaké půlhodině pomalé chůze jsem začala zvažovat své možnosti. Za prvé: Jet k sobě domů.To by vyžadovalo dlouhou cestu autobusy a dalšími prostředky MHD. A i kdybych se dostala k sobě..Pořád jsem se tak nějak bála,že si pro mě přijede.Přecijenom,najít mě u mě doma,to by asi nebylo moc těžký. Za druhé: Zavolat někomu a poprosit o pomoc.Nabízela se Ronnie.Ale pak jsem si uvědomila,co všechno bych musela vysvětlovat.Oskar mě bil,utekla jsem,možná po mně půjde...
Ne,nemůžu ji do toho tahat. Za třetí: žádné "za třetí" neexistovalo. Sakra.
Bolely mě nohy.Nemám ponětí,kde jsem. Už neudělám ani krok.Sedla jsem si na obrubník vedle silnice,po které jsem šla.Objala jsem svá kolena,abych si udržela poslední zbytky tepla.Co se mnou bude? Opřela jsem se čelem o kolena.Do háje.

Stratila jsem pojem o čase.Mé tělo bylo ztuhlé.Měla jsem zavřené oči.Má mysl byla zamlžená a zpomalená zimou,nesnesitelnou zimou.
Najednou mě něco zastudělo za krkem.Neřešila jsem to.Za chvíli zase a znovu a znovu.Pokaždé na jiném místě.Vzhlédla jsem a zjistila,že sněží.Mohutné chuchvalce vloček líně dopadaly na zem.Všude tma,jen pouliční osvětlení vrhalo na svět nažloutlé světlo.Všude ticho,jen moje spodní čelist vytrvale drkotala o tu horní.Z toho pohledu se mi nahrnuly slzy do očí.Bylo toho moc.Všechny moje emoce se draly na povrch.Musela jsem to pustit ven.Celá jsem se roztřášla.Nešlo to zastavit.Založila jsem si obličej do dlaní.Byly ledové.

Vůbec nevím,jak dlouho to trvalo,pravděpodobně pěkně dlouho.Sedím tady,sama,promrzlá na kost. Najednou jsem zaslechla kroky.Z prava ke mně někdo šel.Jeho boty se při každém kroku propadly dvěmi čísly čerstvého sněhu.To vyvolalo křupnutí ,následované dalším a dalším. Mohl ode mě být takových 50 metrů.Ale nebyla jsem si jistá.Oskar.Napadlo mě.To ne.Ne.Ne.Ne. Moje srdce se najednou probudilo a začalo tlouci,jako o život.Nezmohla jsem se na to,abych vzhlédla.Co udělá?Bude na mě řvát?Nebo si bude hrát na hodného? A co mám dělat já ? Utéct? Tak to určitě ne.Mám pocit,že ani nevstanu.Sakra.
Kroky byly pomalé.Křup , křup , křup. Teď byly takových 15 metrů ode mě.Uvědomila jsem si,že jsem přestala brečet a moje čelist se zastavila. Pořád jsem nevzhlížela. Jeho kroky se zastavily. Slyšela jsem jeho dech.Pomalý,klidný.
"Není trochu zima?" Uslyšela jsem cizí hlas.Není to Oskar.Hlas patřil nějakému klukovi.Hluboký,uklidňující.Neznám ho,to vím jistě.
Vzhlédla jsem,abych se na něj podívala.Příšerně mě bolelo za krkem.Vzhlédla jsem jen o kousek,takže on mohl vidět jen mé oči.Asi 3 metry ode mě stál vysoký,hnědovlasý kluk.Usmíval se na mě,ale jeho úsměv hned zmizel,když viděl moje zčervemalé oči pláčem.Měl na sobě černý kabát a tmavé džíny.Jeho tmavě hnědé vlasy byly vyčesané nahoru.Nevnímala jsem jeho otázku.
"Jdi pryč." Zakňourala jsem unaveným hlasem "Prosím.". Levou rukou jsem si utřela slzy. Nechci aby mě takhle kdokoliv viděl.
Znovu jsem se od něj odvrátila koukala jsem přesně na druhou stranu od něj.Aby mi neviděl do tváře.Čekala jsem na jeho kroky.Až se začnou oddalovat.Ale nic.
"Jsi v pořádku?" Slyšela jsem znova jeho hlas.Tentokrát starostlivý,rozrušený. Jo,tybrďo,jsem uplně v pohodě. Pomyslela jsem si ironicky. Chci jen,aby odešel.Achjo.Začaly mi znovu drkotat zuby.
"Jo.Pros-s-ím jd-di." Řekla jsem výraznějším hlasem. Znovu jsem čekala na vzdalující-se kroky,ale nic.Místo toho se přiblížovaly.svráštila jsem obočí a otočila se k němu,abych se podívala,co dělá.Stál teď přímo u mě.Vzhlédla jsem,abych viděla jeho tvář.Zrovna si sundaval kabát.Pod ním měl tmavě modrý svetr bez zapínání.Kolem krku kostkovanou šálu,modrozelenou.
"C-c-co to d-děláš?" Zeptala jsem se se zadrháváním.Než jsem se stihla vzpamatovat, dával mi kabát kolem ramen.Sedl si vedle mě na obrubník.Jeho kabát byl hřejivý,příjemný.Co to ale dělá?A proč to dělá? Nerovnala jsem se a dala jsem si ruce na ramena,že si kabát zase sundám.
"Ne ne, nech si ho.Musí ti být strašná zima" Zarazil mě.Měl starostlivý hlas,jako bysme se už znali.Chvilku jsem na něj nechápavě koukala a pak jsem své ruce vrátila do klína.Bylo mi už o něco líp,ale zuby mi o sebe pořád drkotaly.Nastala chvíle ticha.
"Smím se zeptat..Proč tady dobrovolně umrzáš?" Zeptal se a trošku se usmál.Teď z blízka byl ještě hezčí,než se mi zdál předtím.Plné rty,tmavé,upřímné oči.Zjistila jsem,že se na něj taky trochu usmívám.Z nějakého zvláštního důvodu jsem měla pocit,že mu můžu věřit.A bylo mi příjemné,že jsem tu už nebyla sama.Můj úsměv zmizel.Jemně jsem poťrepala hlavou ze strany na stranu.Pořád mě bolelo za krkem.
"To je na dlouho." Odpověděla jsem tiše.Koukala jsem se na svoje boty.
Kývnul hlavou "Aha" Odpověděl.Nedivím se mu,nezná mě,nemáme si o čem povídat.
"No..A..Ty tu chceš dobrovolně umrzat ještě dlouho?" Zeptal se. Musela jsem se usmát.Otočila jsem se zpět k němu.Taky se usmíval.Byl zvědavý.
"No,já nevím.Proč?" Zvedla jsem jedno obočí. Chvíli přemýšlel.
"No já taky nevím.Proč nejdeš domů?" Au.On se na mě zase usmíval.Ale tahle otázka byla pro mě, jako nůž do srdce.Neodpovídala jsem.Má tvář musela být uplně bezvýrazná.Možná v ní byla trocha strachu.Pohled jsem vrátila zpět k mým botám.Au.Asi to pochopil.Přestal se usmívat a jeho výraz se přeměnil na omluvný.
"Promiň.Chápu,to je na dlouho."
Naklonil se,aby mi znovu viděl do tváře.Podivala jsem se na něj očima.
"Tak se nezlob" dodal a šťouchl mě do ramene.
"Já se nezlobím." Zvedla jsem jeden koutek.Tenhle kluk byl zvláštní.Jediným gestem mi dokázal změnit náladu.