Konec Richieho Wagnera

Pátek 16.11. (5)

„Nevíš? Jak nevíš? Víš, jak jsi mě vyděsil?" zařval na něj bratr. Trhl sebou a podíval se na něj se slzami v očích. Co si to Thomas vůbec dovoluje?

Chvíli se přemáhal, aby Thomase neuhodil, ale tenhle boj prohrál, jako většinu ostatních. Ruka mu vyletěla rychleji, než si stačil uvědomit, co dělá. Jeden moment byla položená na zemi a druhý už cítil mírnou bolest, jak narazila do čelisti muže sedícího naproti němu. 

Thomas se okamžitě chytnul za tvář a nevěřícně na něj koukal. Chtěl něco říct, ale Richie mu skočil do řeči: „Ty se mě ptáš, co se děje? Ty?" hlava mu tepala a srdce cítil až v krku. „Koukni se kurva kolem sebe! Ty si neuvědomuješ cos udělal? Ty nevíš, do jaký situace si mě dostal? Zničil si mi život! A teď ho ničíš i lidem kolem mě. Možná je ti to jedno, ale věř, že mě na lidech, co jsou ochotni se mnou trávit čas záleží."

„Co na to mám říct..." řekl opatrně jeho bratr. „Jestli si myslíš, že je lepší, že půjdu do vězení, tak mě nahlas! Jenom si vzpomeň, kdo s tebou trávil všechny ty noci, kdy ses bál spát sám. Komus brečel na rameni kvůli naprostejm hovadinám." Potom se zvednul a odešel. Nechal Richieho sedět zmateně na zemi. 

Co se to právě stalo? Jako by všechno byl jenom špatný sen. Nemohl uvěřit, že dal Tomovi pěstí. Cítil, jak mu po tváři stéká nová horká slza, když mu hlavou znovu projelo to, co mu bratr řekl. Klidně mě nahlas, ale vzpomeň si, kdo s tebou trávil všechny ty noci... psychický vydírání? Až takhle hluboko Thomas klesl. Tak hluboko, že se Richiemu snažil zkazit vzpomínky... nebo to myslel vážně? Opravdu si myslel, že to, co Richieho trápí jsou jen hovadiny? Ne! To ne! Thomas by si nikdy nic takového nemyslel. Vždycky ho chápal, vždycky mu poradil a nezlehčoval jeho problémy. Nebo ano?

„Richarde! Slyšíš?" Richie se rychle ohlédl za hlasem, co ho rozpačitě volal. Otřel si zpocené ruce do kalhot a rychle se podíval znovu do země, když slyšel, jak se k němu blíží kroky. 

„Jenom jsem chtěl..." 

„Promiň! Omlouvám se! Nechtěl jsem tě praštit. Nevím, co to do mě vlezlo. Já jsem teď v těžký situaci, ale musíš pochopit, že...já nevím... prostě to teď není dobrý. Ale už nikdy se s tebou nechci hádat. Prosím řekni mi, že to nebyly hovadiny, a že si se mnou chtěl ten čas trávit. Já..." 

Dvě horké dlaně ho chytily za tváře. Thomas mu hlavu pomalu otočil k sobě a usmál se. „Neboj se." Zašeptal a objal ho. „Už se hádat nebudeme. Taky se omlouvám." Pohladil Richieho po vlasech. „Volal jsem tě, protože volali rodiče. Teta upadla ze schodů a je v nemocnici," když se Richie trhaně nadechl, rychle dodal: „Ale neboj! Je v pořádku. Prý má jen zlomenou nohu. Na pár dní u ní zůstanou. Budeme tu sami." 

„Sami?" zopakoval po něm. To se mu vůbec nelíbilo. Sám s bratrem se mu teď být nechtělo. Co když ještě něco vyvede? Ale ne... měl by se naučit mu věřit!