Konec Richieho Wagnera

Sobota 10.11 (5)

Došli k domu a dovnitř se museli dostat oknem. Richie byl hubený a vyšplhat se do pokoje mu nedělalo sebemenší problém. Jenomže Thomas byl neskutečně neohrabaný a oknem se nemohl zaboha provlíknout. Oba začínali být dost nervózní, protože u toho dělal docela hluk. Když se konečně vyšplhali do Richieova pokoje, bratr si dost nahlas oddechl a prohrábl si svoje medově blonďaté vlasy. Thomas vždy vypadal, jako z jiné rodiny. Zatímco většina příbuzných včetně Richieho měla oříškově hnědé vlasy a pomněnkově modré oči, a to jak z matčiny, tak i z otcovi strany,( což byla opravdu divná náhoda), on měl medové vlasy a hodně tmavě hnědé oči. Jeho teta Rose o tomhle opravdu ráda vtipkovala a Richie si nikdy nebyl jistý, co je na tom vtipného, ale smál se, aby jí udělal radost. Spousta lidí si myslelo, že máma tátu podvedla, nebo je Thomas adoptovaný.

Celou noc strávil Thomas s Richiem u něho v pokoji. Když Richie ulehl do své postele, jakoby to byl spouštěč, okamžitě začal potichu brečet do polštáře a začal se nekontrolovatelně třást. „To bude v pohodě." utěšoval ho bratr. Potom si uvědomil, co za blbost to řekl a sednul si radši na zem vedle jeho postele. Richie se ho nejdřív chtěl zeptat, jestli nepotřebuje třeba deku, nebo polštář, jenomže nohy se mu třásly tak, že by pro to stejně nedošel a nechtěl, aby se mu bratr hrabal ve věcech. 

Asi hodinu mlčky ležel a už se rozednívalo. Kouknul se na hodiny, bylo půl sedmé. Jeho bratr zatím usnul. Jak to dokázal, to Richie nedovedl pochopit. Nechtěl ho budit. Když se chce vyspat, ať se teda vyspí. Nevěděl proč, ale nejspíš se v něm za tu noc něco změnilo, jelikož u žk němu necítil ten hrozný odpor, jako včera večer. Převalil se, aby koukal do zdi. Chtěl zkusit taky usnout, ale kdykoliv zavřel oči, znovu se mu vracel ten obraz. Tělo dívky, co padá k zemi a Thomasův nepřítomný výraz. Cítil, jak mu po tváři teče další slza. Nechal ji téct. Pomalu mu skápla po tváři až na polštář, kde udělala mokrou skvrnu. Povzdechl si a vstal.       

Nandal si bačkory a potichu, ale rychle vyšel ze svého pokoje. Došel před dům, kde si sednul na schod, který měli před dveřmi. Koukal do jejich poměrně veliké zahrady. Byla mlha a dost chladno. Trochu se bál, že nastydne, ale to nebyl nejspíš teď jeho největší problém.

 „Jak se vede?" někdo mu zaklepal na rameno. „Trochu hloupá otázka, nemyslíš, Tome?" odpověděl. Trochu moc nahlas. Thomas se pousmál, ale vypadalo to spíš zoufale. Sednul si vedle něho. Blíž, než by si Richie přál, jenomže odsunout se neodvážil. Thomas se nadechl a začal vyprávět: „Když jsem se od vás odstěhoval do Londýna, měl jsem od mamky všechno připravený. Byt, peníze, dokonce mi domluvila i práci. Jenomže já byl dost blbej, na to, abych si to udržel. Jediný co mi v hlavě běželo, bylo, že už jsem samostatnej a nikdo mi nebude říkat, kam můžu kam ne nebo comůžu a nemůžu dělat. Do práce jsem samozřejmě nechodil. Celý dny jsem byl doma. Oni mě za pár týdnů vyhodili. A já si najednou uvědomil, že jsem se choval jak...ty víš co, a že nemám co jíst a za co si platit nájem. Našel jsem si spolubydlícího s tím, že ten nájem zaplatí celý a já mu to vrátím příští měsíc. Najít práci zas tak těžký nebylo, jenomže s mojí povahou bylo těžký si ji udržet. Pracoval jsem jako barista v nějaký kavárně. A potom ten spolubydlící jednou přišel domů a v peněžence balík peněz. Ptal jsem se odkud to má a jakou práci to dělá a on mi odpověděl, že zná jednoho chlapa,  u kterýho si můžeš za noc vydělat majlant. Tak jsem samozřejmě hned chtěl jméno a adresu a on mi ji dal. Někdy si přeju, aby byl v tu chvíli raději zticha a radši mě těma penězma udusil. Když jsem k tomu chlapovi zašel, nabídl mi pět stovek za to, když předám jeden balíček na určitou adresu. Bylo mi jedno, co v tom je. Těch peněz bylo hrozně moc, věděl jsem, že když s ním budu spolupracovat, tak už nebudu muset chodit do mojí práce. Pracoval jsem u něj asi dva roky a jen doručoval balíčky. To mi nevadilo a nikdy se nestala žádná komplikace. Jenomže jednou si mě zavolal a řekl mi, že je tu holka, která mu dluží nějaký prachy, pochopil jsem, že hodně. A chtěl po mně, abych sem zajel a dostal z ní ty peníze."   

„Ty si fakt idiot." zařval Richie a stoupnul si. „Víš vůbec aspoň, jak se jmenovala?"                            „No...ehm, říkala, že se jmenuje Elizabeth Smith."                                                                                          „To zní skoro až vymyšleně."                                                                                                                                        Thomas se usmál. „To je vymyšlený. Já jim taky neřekl, že jsem Thomas Wagner, ale Jack McDonald."      

To byla opravdu hloupá přezdívka. Richie nevěděl co říct. Jeho bratr byl zjevně součástí nějakého gangu, nebo něčeho podobného. Jak to mohl udělat? Prostě odešel a nechal tam Thomase být. Neměl chuť ani sílu se sním dál bavit. Ve dveřích se srazil s matkou. Divně se na něj koukla. „Ty jsi byl venku? Co si tam proboha dělal?" Richie pokrčil rameny a potom dovnitř vešel i Thomas. „Kluci? Já myslela, že nesnášíte procházky? Když jste si v nich našli takovou oblibu, nevezmete na procházku psa? Naposledy byl včera po obědě, chudák." Bratr okamžitě přikývl a vyrazil ven. „Tome?" volala za ním máma, „Zapomněl si psa!"