Konec Richieho Wagnera

Pátek 16.11.

Škola probíhala pořád stejně. Skoro se neučili, jelikož se nikdo nedokázal plně soustředit. Ne, že by to Richiemu vadilo. On sám v sobě cítil hrdost jen za to, že dokázal každý den vstát a dostavitse do třídy.

Ryan sedával úplně v zadu v lavici, která byla vždycky předtím volná. Richie si tam už několikrát snažil zalézt přihodinách, které neměl rád, ale učitelé ho vždy rychle poslali zpět na jeho místo se slovy, že na něj tak v zadu nevidí. Teď však nikomu nevadilo, že je obsazená. Nikdo se tam ani neohlédl, aby se náhodou nesetkal pohledem s tím unaveným a zoufalým klukem, který se tam smutně schovával.

Nejhorší na tom všem bylo, že se Ryan stále pokoušel s Richiem navázat konverzaci. Jenomže to nešlo. Nedokázal se mu podívat do očí. Věděl, že to, co se mu děje, je jeho chyba. Nemohl jen tak vést konverzaci s někým, komu nejspíš zničil život, jako by se nic nedělo. „Ty se mi vyhýbáš?" zeptal se ho naštvaně Ryan. Richie okamžitě zavrtěl hlavou tak, že se mu rozčileně zvedly vlasy do vzduchu.

„Ale ano! Vyhýbáš. Myslíš, že jsem si nevšiml, jak vždycky přidáš do kroku, když se tě snažím dohnat? A když už se na mě omylem podíváš v momentu, kdy se na tebe dívám taky, tudíž není úniku, tak vždycky ukončíš jakýkoliv pokus o konverzaci. Ty se mě normálně bojíš!" zakřičel Ryan. 

„Ne! Ne, tak to není." Cítil, jak se mu zrychluje dech a jak od svého kamaráda pomalu ustupuje. „Já bych nikdy..." větu už nedokončil. Zakopl o nohu židle, co stála za ním, a s překvapeným výkřikem se skácel k zemi. Celá třída se na ně otočila.