Potřebuji tě✔

31. Čaj

Čítal/a si:

*Prečo sa s ním objímam keď sme si dali navždy pá pá a on povedal niečo, čo vlastne povedať nemal. Mohol si to nechať pre seba a obaja by sme boli šťastnejší. S námahou a postavenie sa na pevnú zem som spustila svoje nohy. On ma pustil. Pozerali sme sa na seba. Zabudol na to? Dúfam že ... ani neviem. Asi by bolo lepšie keby na to zabudol ale ... na druhú stranu keby na to nezabudol, chodilo by mu hlavou toľko isto otázok ako mne. Pozeráme sa navzájom do očí. Pohľad mi skĺzne na jeho pery. Po asi dvoch sekundách sa pozriem späť na jeho oči. Celé zle, celé zle. Jeho oči sledujú moje pery tiež. Nezabudol.*

Zobudím sa na zvonenie. Kto mi asi môže volať v takú nekresťanskú hodinu? Agáta? Šak je ani nie desať krokov odo mňa. Z námahou zdvihnem telefonát "Čo?" rozospato zvolám do telefónu "Ahoj. Pokud se ptáš proč jsem nešla do tvého pokoje a volám ti i když jsem ani ne deset kroků od tebe tak... nato odpověď nemám. Ale před dvěrma čeká Matyáš tak za ním asi máš jít" čo tu ten robí. Odkopnem perinu "Aha ok" zruším telefonát a rýchlo na seba navlečiem teplákové kraťasy a tričko, zbehnem po schodoch a otvorím dvere. Pred nimi stojí dvojmetrový chalan "Ahoj" poviem. On sa zasmeje "Čau" "Čo tak brzy" šťuknem ho do ramena "Brzy? Vždyť je už dvanáct hodin Laro" povie a šťukne ma tiež "Dvanásť? To- to fakt?" "Nooo jo. Vidím že jsi trošku usnula. Víš vůbec, jaký je dnes den?" zažmurkám "Štvrtok? Nie nie sobota" Matyáš sa zasmeje a pokrúti hlavou "Je pátek kdybys chtěla vědět ale myslím něco jiního" pozrie sa na mňa a čaká že to uhádnem. Nechápavo pokrútim hlavou. Vzdychne "Dnes máš narozeniny ne?" "Vlastne hej! Počkaj to už dnes? To je už iba týždeň do svadby? Do kelu ja stále nemám darček a ani šaty! Zas nestíham" plesnem si rukou po čele "Teď na to nemysli. Dnešek je přece o něčem jiném, ne?" povedal a chytil mi tú ruku, ktorou som si plesla po hlave "A-asi hej" odpovedala som celá červená "Jinak tohle je pro tebe" povedal a podal mi kyticu červených ruží "To je pre mňa?" "Jo teď jsme to řekl, Laro" jeho oči sa leskli ako diamanty. Vyzeralo to že sa rozplače ale nie. To sa len leskli vo svetle slnka "T-tak ďakujem. Sama by som si nespomenula na to že mám narodeniny" zasmiali sme sa obaja "O a skoro bych zapoměl. Mamka vás zve na kávu. O třetí" "Dobre tak teda prídeme" chvíľu sme sa na seba pozerali. Potom sa Matyáš bez slova otočil a išiel domou.

15:00

Obula som si tenisky a spolu s mamou, Marekom a Agátou sme išli ku našim novým susedom. Mama zazvonila na zvonček. Dvere otvorila Matyášova mamka "Ráda vás všechny vidím. Poďte dál".

"Máte to tu veľmi pekné Kika" začala moja mama. Matyášova mamka -teda Kika -sa milo usmiala "Děkuji. Sedněte si. Zavolám zbytek rodiny" povedala a zašla za roh. My sme si sadli na gauč a čakali na ostatných. "Nemám ráda čajová posezení. Je to až moc... složité. Já neobsedím ani půl hodiny" povedala Agáta "Po půl hodině můžeš odejít, ale tu půl hodiny tu budeš sedět. Platí?" navrhol Marek "Jo dobrá". Matyášova mama sa vrátila a za ňou prišiel aj jej muž "Mareku, Zuzko rád vás vidím po delší době" povedal a podal obom ruky. Teda mamu pobozkal na líce. Bol veľmi elegantný. Až moc. Trochu som sa ho bála. Bojím sa takých ľudí ale u neho to bolo iné. Už viem po kom to Maty má "Matěji. Jako bychom se neviděli roky" pozdravil sa Marek "Rád vás vidím takhle všechny po kope. Ty musíš být Marekova Agáta" otočil sa na Agátu a podal jej ruku "Ano. Těší mě" povedala a nahodila svoj typický úsmev ktorým oslní každého. Počkať, ona sa ani nemusí usmievať. Ona každého oslní svojou krásou "Jmenuji se Matěj" "Ježíš. Já jsem zapomněla. Já se jmenuji Kristýna, Kika stačí" predstavili sa obaja. Po schodoch zišla Matyášova sestra ""Tohle je naše dcera Ester" podala si s každým ruku. Ona bola proste krásna. Mala prenikavo modré oči, rovnako ako jej brat a krásne husté tmavohnedé vlasy. Vyzerala ako princezná z toho najkrajšieho sna. Mala modré šaty ktoré krásne zvýrazňovali jej postavu a úsmev za nezaplatenie. Niečo ako Matyáš len v dievčenskej podobe. A nižšia. A s tmavšími vlasmi. "A ty jsi Lara. Matyáš nám už o tobě leccos řekl. Rádi tě poznáváme" povedal Matej. Neviem či sa mám báť čo o mne povedal alebo sa mám tešiť že si na mňa spomenie aj keď je s rodinou "Ráda tě poznávám. Zatím jsme se viděli jen přes dveře co? Chodíš s Matyášem často ven? Výš on se s náma v poslední době moc nebaví. Je tak trochu divný. Chová se k tobě mile? Jestli ti dělá špatně tak mi to můžeš říct. Já mu vynadám" vychrlila na mňa jeho mama "A-ano. Maty je milí. On by mi asi ani nevedel ublížiť" usmiala som sa. Dúfam že ten úsmev vyzeral realisticky. My o vlkovi a vlk za dverami. Matyáš prišiel do obývačky práve v čas "Ahoj Lara" povedal ako keby som bola v celej miestnosti iba ja. Sčerveneli mi líca "A z-zdravím všechny. Těší mě" povedal a popodával všetkým ruky "Matyáš niekedy sa u nás musíš zastaviť. Radi ťa privítame. Ďakujem za všetko čo robíš pre Laru. Sama by sa z toho nevyhrabala. Toľko ťa vychvaľuje. Rada ťa spoznávam osobne" celá som sčervenela. "Mami!" sykla som cez zaťaté zuby. Maty otvoril ústa aby niečo povedal no znovu ich zavrel a nahodil nechápavý výraz mierený na mňa. Len som sa usmiala. Potom sa usmial aj on.

O hodinu

Premiestnili sme sa do Esterinej izby. Agáta sa s ňou extrémne baví. A to je medzi nimi 5 ročný rozdiel. Kvôli tomu že sa ony dve bavia, ja som musela počúvať konverzácie rodičov o tom aký sme boli zlatý keď sme boli malý. No našťastie som sa tomu vyvliekla a nechala som tam Matyáša samého. "Podle mě jsou lepší ty zelené šaty. Hezčí ti sedí na bocích. Ale i ty růžové jsou pěkné. Mimochodem mám podobné zelené šaty. Budeme jako dvojčata" povedala Agáta a spolu s Ester sa zasmiali. Ester jej ukazovala šaty ktoré si berie na maminu a Marekovú svadbu. Naozaj boli pekné. Sedím na druhej strane postele a pozerám sa z okna. Toto je vážne nuda. Postavím sa a odídem z izby no ešte vo dverách ma zastaví Agáta "Kam jdeš?" otočím sa "Emm idem ...za Matyášom. Chudák je tam dole sám s rodičmi. No kto by tam bol dobrovoľne?" zasmejem sa aby to vyzeralo realistickejšie "No dobře. Tak pak dojdi" povedala Agáta "Áno ešte ... prídem" zavriem dvere. Vzdychnem si a otočím sa. Otočím tvár rovno do Matyášovej košele. Cúvne o krok "Ako dlho za mnou stojíš. Skoro som chytila infarkt" poviem mu a vložím si tvár do rúk "Už bylo načase mě jít vysvobodit. Déle bych to dole nevydržel" zasmial sa Maty "Ani ja. Hentam to je niečo strašné" ukážem palcom na dvere za mnou "Tak to ti věřím" potom obaja na chvíľu zmĺkneme "Jestli bys chtěla tak mužme jít ke mně do pokoje" povie Matyáš "Áno dobrý nápad" poviem a usmejem sa. Aj Maty sa usmeje. Potom sa Matyáš obráti a ide smerom ku jeho izbe. Chvíľu stojím na mieste a potom idem za nim.

...

Tak tomuto ja neverím. Toto je prosím pekne, dámy a páni, hotový zázrak priamo z nebies. Ja, nezvestná osoba už dáku tú dobu som sa konečne vrátila späť, sem na wattpad. A píšem túto mŕtvu knihu. Sorko že som lenivá no. Majte sa krásne:33<3 .-.

Vaša nezvestná osoba už dáku tú dobu

1275 slov