My First and Last [ ✔ ]

『1』

    ,,Hele, to je ten novej."

Zaslechl jsem jednu z mnoha holek ve třídě, do které jsem právě věšel. Mé jediné štěstí je, že ještě není hodina, takže ve třídě se nenachází všichni studenti a já tak nejsem terčem pozornosti; ne tak úplně.

,,Vypadá roztomile." jedna z holek (tentokrát jiná, co jsem tak rozpoznal podle hlasu) se tiše uchechtla a její kamarádky s ní.

Ani nevím kolik těch kamarádek u sebe má, protože jsem měl hlavu svěšenou dolů, abych se na nikoho nemusel dívat; už tak je trapné, že jsem tady ten nový. No jo, přestupovat v půlce školního roku není moc dobrý nápad, ale když se vaše matka rozvede a dotyčnou osobu už nechce vidět, tak není nic lepšího, než se přestěhovat do jiného města a všechno si odskáču já, bezva...

,,Nestůj tady tak ve dveřích, zavazíš." řekl někdo za mnou a ještě do mě žduchl, abych se ode dveří pohl někam pryč; hlavně, abych nezavazel.

To bych ale nebyl já, kdybych nezakopl o svou vlastní nohu. Naštěstí jsem nespadl na zem, ale i to byl dostatečný trapas, aby se mi všichni přítomní začali smát, bezva².

,,Pardon." zamumlal jsem omluvu, kterou bych spíš měl dostat já za to žduchnutí, ale vím moc dobře, že je lepší být spíš ve stínu, což se mi zatím vůbec nedaří...

,,Co jsi to říkal?" ucítil jsem, jak mě ta samá osoba, co do mě strčila, chytila za bradu a mou hlavu si tak zvedla, abych se na něj mohl podívat.
,,Můžeš mi to zopakovat, prosím?" na tváři měl milý úsměv, až moc milí, a já hned věděl, že on bude ten typ, co rád šikanuje.

Když už jsem se na kluka musel dívat, tak jsem si aspoň pořádně prohlédl jeho obličej; blond vlasy (evidentně se barví často, protože jeho vlasy vypadají dost usmažené), mužné rysy s dokonalou čelistí a již zmíněný úsměv.

,,Ale copak?" jeho úsměv z tváře zmizel a místo toho nadzvedl jedno své obočí v otázce.
,,Spolkl jsi snad jazyk za tu chvíli nebo jsi omámen mou krásou?" místo úsměvu se teď na tváři objevil úšklebek, jakoby na to zrovna kápnul.

,,Promiň, ale nejsi můj typ." jeho ruku jsem odstrčil od mého obličeje a vydal se k nějakému stolu, který je volný a já v něm mohu tak strávit zbytek školního roku.

Ovšem jsem byl zastaven tím stejným klukem, který mě popadl za paži a násilím si mě k sobě otočil čelem, abych se na něj zase mohl dívat.

,,Co je?" vydechl jsem lehce otrávený tím, že už nemohu mít klid a jen v klidu přežívat, jako ten nový student.

Blonďák se hořce uchechtl a pokroutil hlavou, jako máma, když je zklamaná ze svého dítěte, které udělalo něco špatného.

,,Vidím, že ještě nevíš, kdo jsem, tak tě nechám být," rty se nahl k mému uchu.
,,protentokrát." zašeptal a pustil mou paži ze svého pevného sevření.