My First and Last [ ✔ ]

『2』『7』

    ,,Vážně se mnou jít nemusíš, Renjunie." poznamenal Jaemin, když jsme právě prošli školní bránou a šli směr Jaeminův dům.

,,Ale já chci, Jaemine." uchechtl jsem se a koukl na něj, načež on mi pohled oplatil a zastavil se, abychom náhodou o něco oba nezakopli a nespadli; jeho slova.
,,Navíc mě chcou vidět tvoji rodiče, protože jim má mamka vykecla, že čekám dítě." poznamenal jsem.

,,Já už s nimi o tom mluvil a vůbec se na tebe nezlobí nebo tak." pověděl mi, jakoby mě to mělo přesvědčit o tom, že se mám otočit a jít domů.
,,Taky nemají důvod, když jejich syn už v šestnácti měl dítě." uchechtl se.

Pokroutil jsem nad ním hlavou.
,,Ani nevidím důvod, proč by se měli zlobit zrovna na mě, ale mamka mi od nich vzkázala, že mě prostě jen chtějí vidět." pousmál jsem se a pokračoval ve své cestě k Jaeminovému domu.

Jaemin si hlasitě povzdechl a během dvou kroků byl už opět vedle mě. Chytil mě za ruku, propletl si se mnou prsty a spokojeně jsme šli bok po boku.

Hned, jak jsme byli kousek ode dveří, ze zmíněných dveří vyletěl Haneul a běžel za Jaeminem, kterého pevně objal kolem noh. Jaemin mu chtěl objetí oplatit (vlastně si ho chtěl vzít na ruce), ale než vůbec něco stihl udělat, Haneul se přesunul ke mně a objal mé nohy.

,,Junie, ahoooj!" řekl nadšeně a já se musel nad jeho roztomilostí uchechtnout. Také, jestli jste si všimli, mi přestal říkat pan mračík; díky Bohu.

,,Ahojky, Haneul." usmál jsem se a vzal si toho prcka, těžkého prcka, na ruce. Sice je teda těžký, ale není to bůhví jak hrozné a navíc mám teď bříško, o které si ho mohu lehce opřít.

,,Renjunie." oslovil mě Jaemin, aby upoutal mou pozornost, a tak jsem se na něj podíval, abych zjistil, co se děje; ještě jsem i nadzvedl obočí.
,,Neměl by jsi nic tahat. Můžeš ublížit sobě i mimču." ponaučil mě a já pokroutil očima.

,,Ale, ty naděláš." odfrkl jsem si a svou pozornost věnoval zase Haneul.
,,Vždyť tak těžký není." dal jsem mu pusu na tvář, načež se on roztomile zasmál.
,,Myslím si, že prostě jenom závidíš." poznamenal jsem.

,,Závidím? A na co podle tebe závidím?" otázal se s nadzvednutým obočím a ještě k tomu překřížil ruce na hrudi; jak komické.

,,Že mě má Haneul radši." vítězně jsem se usmál, když Haneul zatleskal hned, jak jsem dořekl svou větu.
,,Vidíš? I Haneul se mnou souhlasí." uchechtl jsem se a šel dovnitř.

Jaemin šel samozřejmě hned za námi, protože nemá důvod stát venku na chodníku a... No, jenom tam stát. Vevnitř jsem položil Haneul na zem a on si šel utíkat hrát k sobě do pokojíčku. Já se tedy mohl přesunout za rodiči Jaemina, kteří seděli v obýváku.

,,Renjune!" řekla nadšeně paní Na, která se hned zvedla z pohovky a opatrně, kvůli bříšku, mě objala.
,,Moc ráda tě zase vidím." odtáhla se z objetí a na tváři měla ten svůj milý úsměv, který má Jaemin po ní.