My First and Last [ ✔ ]

『1』『0』

    ,,Jaemine?" oslovil jsem ho ještě jednou, protože na poprvé vůbec nereagoval, a ještě ho chytil za rameno, aby opravdu věděl, že na něj mluvím.

,,Můžeš mi sakra říct, co to má jako být?" konečně se na mě podíval, ale vypadal dost naštvaně.

,,Nevím o čem to mluvíš." ruku jsem dal radši zpět k tělu a nechápavě nakrčil obočí; udělal jsem něco špatně?

Jaemin mi podal svůj mobil, a tak jsem si ho opatrně, abych mu ho nerozbil, vzal a podíval se na něj. Bylo na něm video, které pořád jelo, a tak jsem ho v tichosti sledoval. Jakmile mi došlo, co vidím, celý jsem ztuhl.

,,Už víš o čem mluvím, hm?" pronesl naštvaně a mobil mi vytrhl z rukou. Jeho gesto mě přimělo jednat a opět se na něj podívat.

,,J-jaemine, já..." zasekl jsem se. Absolutně jsem nevěděl, co k tomu říct, protože jsem si takovou událost vůbec nepamatoval, ale věděl jsem, že to musí být z Johnnyho párty u něj ve vile.

,,To jsem si mohl myslet." odfrkl si, zvedl se z postele a ze země vzal svou tašku.
,,Nemáš, co k tomu říct, protože to nemůžeš popřít." pokroutil hlavou.

,,Nevím, co k tomu říct, protože si to ani nepamatuji." díval jsem se mu přímo do očí a moc si přál, aby mi uvěřil.

,,Prej, že jdeš na záchod, uhm." hořce se zasmál.
,,Jak vidím, to u tebe znamená, že se jdeš nechat ohnout tím blbečkem Jenem! Myslel jsem, že ho nemáš rád..." ublíženě se na mě podíval a nakonec odešel z pokoje.

,,Jaemine, počkej!" zavolal jsem na něj a běžel hned za ním, i když jsem netušil, jak sám sebe obhájit, protože na tom videu jsem opravdu já a Jeno, jak si spolu evidentně moc dobře užíváme.

,,Co chceš?" prskl naštvaně svou otázku a u toho si nazul boty. Hned na to se natáhl pro bundu, kterou na sebe oblékl.
,,Víš co? Je mi to jedno." vůbec mi nedal šanci, což je možná i dobře, protože opravdu nevím, jak celou situaci zachránit.
,,Neměl jsem ti ten první den vůbec pomoct, Renjune." naposledy mě sjel pohledem a odešel.

,,On mi řekl Renjune." zamumlal jsem si pro sebe nevěřícně a čelem se opřel o vchodové dveře, kterými před několika sekundami prošel Jaemin.

Nikdy bych nevěřil, že mi tak moc zlomí srdce, když od Jaemina nakonec uslyším své jméno bez té koncovky -ie, aby to pokaždé vyznělo roztomile. Za ty dva týdny jsem si na to už dost zvykl, dokonce se mi to i líbilo, ač to nerad přiznávám, a tak to teď příšerně bolí. I ten fakt, že se na mě Jaemin zlobí za něco, co si ani nepamatuji, ale má na to právo, prostě má.

Po tvářích mi začaly téct slzy, které jsem se ani nesnažil stírat, stejně by to nemělo žádnou cenu. Naštvaně jsem rukou, sevřenou v pěst, praštil do dveří, o které jsem se nadále opíral a následně se zhluboka nadechl a vydechl. Tenhle akt mě ovšem vůbec neuklidnil, ale spíš mi to lehce pročistilo mysl a já se naštvaně vydal do svého pokoje, kde jsem začal hledat svůj mobil.