My First and Last [ ✔ ]

『1』『7』

    ,,Renjune." oslovil mě jediný člověk, kterého opravdu už nikdy vidět nechci a nejraději bych mu jednu vrazil a smetl z povrchu zemského.

,,Co ty tu chceš?" stoupl si mezi nás Jaemin, abych já nemusel s tím idiotem komunikovat.
,,Myslím, že po tom, co jsi udělal v tělocvičně a celkově, co jsi Renjunovi udělal, na něj nemáš právo mluvit." překřížil ruce na hrudi, aby Jeno opravdu věděl, že nemá šanci.

,,Chci se mu za to omluvit, proto jsem tady." odpověděl mu na otázky a chtěl kolem Jaemina projít, v čemž mu ovšem Jaemin hned zabránil.
,,Na, nedělej zbytečné problémy." zavrčel po něm.

,,Chráním svého kamaráda, Jeno. Dělám to, čeho jsi ty nikdy schopný nebyl." zamračil se na něj a rukou do něj strčil, aby si od nás udělal odstup.

,,Jaemine, pojď." řekl jsem tiše k němu. Své věci jsem už měl ze skříňky vytáhlé, a také se kolem nás začal dělat hlouček studentů a oni všechno poctivě pozorovali; kdyby tak dávali pozor i v hodinách.
,,Nemá to cenu." dodal jsem.

Jaemin chvíli ještě vraždil Jena pohledem, ale pak dal svou ruku kolem mého pasu, přitiskl mě na sebe (aby dal Jenovi najevo, že se ke mně jen tak nedostane) a společně jsme se vydali do třídy. Naštěstí teď nemám hodinu s Jenem, takže opravdu velké plus.

Ovšem je tu i mínus, a to takové, že nemám hodinu ani s Jaeminem, takže to budu muset zvládnout bez něj. Jaemin mě doprovodil až k lavici a já se posadil a nachystal si věci.

,,Renjune?" oslovil mě Jaemin, když jsem se na něj, od příchodu do učebny, ještě ani jednou nepodíval.

,,Uhm?" pouze jsem zamručel, aby věděl, že ho poslouchám, ale i tak jsem se na něj nepodíval. Není to tak, že bych proti němu něco měl, ale nechci vidět ten jeho lítostný pohled, který nic nevyřeší.

,,Zvládneš to tu sám?" otázal se mě a dřepl si, aby se nade mnou nemusel sklánět, a také, aby mi viděl aspoň trochu do obličeje.
,,Můžu zavolat tvé mamce a ještě tě nechá do konce týdne doma." řekl šeptem, abych to slyšel jenom já, ale ve třídě je takový hluk, že i kdyby mluvil nahlas, tak ho nikdo neuslyší.

,,To je dobré, zvládnu to, Jaemine." vydechl jsem a konečně se na něj podíval; a samozřejmě jsem viděl ten jeho lítostný pohled.
,,Nemohu si dovolit zameškat mnoho hodin, když už tak v mnoha chybím kvůli výzdobě." pověděl jsem mu.

,,No, tak dobrá." přikývl a pohladil mě po ruce, jakoby mi to mělo dát pocit klidu.
,,Půjdu už k sobě do třídy, pak se pro tebe hned vrátím a půjdeme na oběd." pousmál se, když jsem přikývl k souhlasu, a pak se zvedl a odešel.

Chvíli po odchodu Jaemina zazvonil zvonek, který ohlásil začátek výuky, ale to mé spolužáky nějak netrápilo, protože pořád o něčem horlivě diskutovali, řvali po sobě, házeli si s kuličkou od alobalu, a tak různě, jako tomu bylo o přestávce.