My First and Last [ ✔ ]

『2』

    ,,Kam že to vlastně jdeme?" otázal jsem se Jaemina, když jsme se dostali po schodech dolů někam, kde to moc hezky nevypadalo (ne, že by celá škola za něco stála).

,,Do šaten, které patří k tělocvičně." odpověděl a zahl za roh a já samozřejmě také.

,,A co tam?" ptal jsem se dál, protože jsem začal mít celkem strach, co se mnou Jaemin na takovém místě udělá.

Co si budeme, jsem tady nový a nikoho tady navíc ani neznám, takže když mě v těhle místech zmlátí nebo hůř, znásilní, tak mě určitě nikdo hledat nepůjde; snadný cíl.

,,Mám tam svou tašku na lakros, ve které mám nějaké čisté a suché oblečení," zastavil se u zelených dveřích, které měli číslo 127; zajímavé.
,,aby jsi se mohl převléknout." objasnil mi to úplně.

,,Aha..." nejistě jsem přikývl hlavou.
,,Děkuji." pousmál jsem se a Jaemin mi úsměv oplatil, i když, on se směje pořád, tak kdo ví?

,,Není vůbec zač, Renjunie." pokmital obočím a já se jenom zhluboka nadechl, abych mu nedal facku, jak tomu blonďákovi.

Jaemin se nad mou reakcí zasmál, otevřel dveře od šatny a vešel dovnitř. Já byl hned za ním a rozhlédl se kolem, nic zajímavého. Prostě obyčejná šatna pro kluky, ve které to dost zapáchá (kluci tady nejspíš nemají žádný osvěžovač, který by asi stejně nepomohl).

,,Já mám skříňku hned tady." Jaemin ukázal rukou někam dozadu, a tak jsme se tam oba vydali.

Jaemin svou skříňku odemkl (na skříňce byl číselný zámek) a následně otevřel dveře. Ze skříňky vytáhl svou tašku, chvíli se v ní přehraboval, a pak vytáhl zmuchlané oblečení; co jiného jsem také mohl čekat.

,,Hehe, pardon." druhou rukou se poškrábal na zátylku, protože si přišel trapně, ale pořád se usmíval.
,,Ale jak jsem řekl, je to suché a čisté." oblečení mi podal a já si ho od něj převzal.

,,Ehm, otočíš se?" koukl jsem na něj a už se připravil na výsměch, který ale nepřišel. Jaemin mě kupodivu poslechl, otočil se ke mně zády a já se tak mohl v klidu převléct.

,,Ty, Renjunie." oslovil mě a já jenom zamrčel, že ho poslouchám (ta přezdívka mě opravdu začíná štvát, hlavně od něj).
,,Musím uznat, že máš kuráž." pověděl mi a já se zasekl a podíval se na jeho záda.

,,Co tím myslíš?" otázal jsem se a pokračoval v převlékání, které mi kvůli mokrému oblečení trvá o něco déle.

,,To v té jídelně, jak jsi dal facku Jenovi." upřesnil mi, co myslí tím, že mám kuráž.
,,Člověk tak často nevidí, aby se někdo menší postavil Jenovi, který rád trápí slabší osoby." dodal a já vydechl.

,,Byl jsem na něj naštvaný." své mokré oblečení jsem hodil na lavičku, která byla kousek před řadou skříněk.
,,A já nejsem typ, co si nechá dělat schválnosti a nic s tím dělat nebude. Už ne." oblékl jsem si jeho tepláky, které mi zapůjčil.