My First and Last [ ✔ ]

『2』『4』

    ,,Měl by jsi zajít ke kadeřníkovi." poznamenal jsem, když jsem si hrál s vlasy Jaemina, který ležel s hlavou na mém břiše.

Jaemina už jsem zpět do školy nedostal, a tak zůstal tady se mnou, protože domů jít takhle brzy nemůže. Jeho rodiče by přišli na to, že šel za školu a to by určitě nedopadlo dobře; ještě by na mě změnili názor a zakázali Jaeminovi se se mnou vídat.

,,Ke kadeřníkovi?" zvedl ke mně hlavu, aby na mě viděl, a tak jsem ho musel přestat hladit, abych mu nějak neublížil.
,,Proč?" nadzvedl obočí.

,,Viděl jsi se v zrcadle?" odpověděl jsem mu otázkou a trochu se uchechtl.
,,Tvá růžová barva je už hodně vymytá. Buď si nechej tu barvu oživit nebo si dej novou." pověděl jsem mu.

,,Nebudu lhát, nejdřív jsem si myslel, že mě budeš chtít nějak urazit." zasmál se a hlavu dal do své původní pozice, takže jsem ho mohl zase hladit ve vlasech.
,,Ale to není vůbec špatný nápad, měl bych si tam už zajít." nakonec se mnou souhlasil.

,,Bezva." usmál jsem se.
,,Jelikož se chci nechat překvapit, tak mi nic neříkej, jasný?" optal jsem se a Jaemin pouze souhlasně zamrčel.

Pokroutil jsem nad ním s úsměvem hlavou a věnoval se dál hlazení a hraní si s jeho vlasy. Člověk by řekl, že se budeme nudit, ale je to dosti příjemné a klidné; Jaemin je klidný a to se jen tak nevidí.

Bohužel naší úžasnou chvíli, vyrušilo zvonění mého telefonu. Nespokojeně jsem zamručel a natáhl se na noční stolek, odkud jsem vzal svůj telefon. Hovor jsem bez dívání, kdo mi volá, přijal a přiložil k uchu.

,,An-

,,Renjune!" z druhé strany hovoru se ozval hlas toho pitomého blonďáka; úplně jsem zapomněl, že on má mé číslo.

,,Jeno..." vydechl jsem a přestal hladit Jaemina ve vlasech.
,,Co chceš? Proč mi voláš?" otázal jsem se ho naštvaně. Sice zatím nic neudělal ani pořádně nic neřekl, ale už teď mě štve.

Samozřejmě, když jsem vyslovil jeho jméno, Jaemin se okamžitě na posteli posadil a pozornost upnul na mě. I on sám je zmatený, proč mi zrovna volá Jeno.

,,Kde s Jaeminem sakra jste?" zeptal se mě úplně stejným tónem, jako já jeho.
,,Máme být všichni tři v tělocvičně a pracovat na výzdobě, ale jsem tu pouze já." dupl naštvaně nohou. Poznal jsem to, protože se tělocvičnou ozvala ozvěna jeho dupnutí.

,,Mně dneska ráno nebylo dobře, a tak jsem radši zůstal doma." odpověděl jsem mu lží, protože mu přeci neřeknu pravdu.

,,A kde je Na?" položil další otázku a já se podíval na Jaemina, jakobych v jeho obličeji vyčetl odpověď.
,,Neříkej mi, že šel za tebou, aby se o tebe postaral. Hele, chápu, že je to tvůj přítel, ale když už chybíš ty, tak aspoň on by tady mohl být a pomoct mi." jeho naštvaný tón se s každým slovem zvětšoval.