My First and Last [ ✔ ]

『3』

    ,,Tak a jsme tady." zastavil jsem se u jednoho z mnoha baráků v ulici, ale tenhle patří mé mámě (prostě mi přijde takový jiný, ale dobře jiný, když patří někomu, koho znám; patří rodině).
,,Teda... Já jsem tady." nervózně jsem se uchechtl; to bylo trapné, Renjune.

,,To vidím, Renjunie." široce se na mě usmál.

,,No jo." přikývl jsem a kousl se do rtu; proč je to najednou mezi námi tak trapné?
,,Tak já už teda půjdu, měj se." oznámil jsem a šel ke dveřím od domu.

Přišlo mi ale divné, že Jaemin mi nic neřekl a ani se nerozloučil, a tak jsem se k němu otočil a uviděl ho, jak mě s úsměvem sleduje.

,,Ty nejdeš domů?" nadzvedl jsem nechápavě obočí, protože mi přišlo divné, že pořád stojí na chodníku a čučí na mě; snad se z okna zrovna nedívají žádní sousedé nebo má máma.

,,Půjdu, ale až ty vejdeš dovnitř toho svého." pověděl mi stále s tím svým úsměvem, který mi pomalu začal lézt na nervy, tak jako ta jeho přezdívka, kterou mi dal.

,,To jako vážně?" nadzvedl jsem obočí a z tašky vytáhl klíče od domu.
,,Těch pár centimetrů od domu se mi už nic nestane." pověděl jsem mu a snažil se udržet svou otrávenou tvář.

,,Co víš." pokrčil rameny a když uviděl, že jsem otevřel dveře, rozloučil se se mnou a já vešel dovnitř.

Jaemin odešel až jsem dveře za sebou zavřel, ale co už jsem já nevěděl bylo, že se vrátil tou samou cestou, kterou jsme sem přišli. Já totiž měl co dělat se svou matkou.

,,Kdo byl ten fešák?" položila mi hned otázku, jakmile jsem za sebou dveře zavřel a Jaemin nás tak slyšet nemohl.
,,Jak se jmenuje? Kde jsi ho poznal?" položila dvě další otázky a já si povzdechl; samozřejmě, že mě bude šmírovat z okna.

,,Jmenuje se Jaemin a poznal jsem ho ve škole, nikde jinde ani nebyla možnost." odpověděl jsem ji, sundal si bundu a zamířil si to po schodech nahoru do svého pokoje.

,,On je tvůj kamarád?" mamka šla hned za mnou a ptala se dál na ty své dotěrné otázky, na které fakt miluju odpovídat.

,,Asi jo, já nevím." překroutil jsem očima a na konci schodů se k ní otočil.
,,To byly všechny otázky, které ti pro dnes ohledně školy a lidí v ní zodpovím." naoko mile jsem se pousmál.

,,Ale Renjune." hodila na mě ten svůj mateřský kukuč, ale já už jsem proti němu odolný; hlavně co se týká školy.

,,Ne, nic takového." pokroutil jsem hlavou a zalezl k sobě do pokoje, ovšem jsem se na ni ještě otočil.
,,Teď mám nějaké úkoly, tak bych byl moc rád, kdyby jsi mě nerušila, děkuji." a dveře od pokoje jsem zavřel.

,,Pak tě zavolám na večeři!" řekla mamka hlasitě, abych ji přes dveře slyšel, a pak se vrátila zpět dolů, aby mohla pokračovat v tom, co doteď dělala.