My First and Last [ ✔ ]

『3』『1』

    ,,Co ty tady kurva chceš?" Jaemin se zvedl ze svého místa u mé postele a stoupl si před Jena, aby ke mně nemohl jít blíž.
,,Nemyslíš si, že je dosti nevhodné, aby jsi si sem jen tak najednou nakráčel?!" lehce zvýšil hlas, ale i tak se snažil držet, aby mě náhodou nevzbudil.

,,Jaemine, prosím, nech mě u něj aspoň na chvíli." Jeno se mu podíval do očí a člověk hned mohl poznat, že musel brečet a to ještě čerstvě; měl úplně zarudlé oči.

,,Děláš si srandu, že?" Jaemin nadzvedl obočí a překřížil ruce na hrudi.
,,Nepustím tě za ním a ani za malou, Jeno. To, co mu tvůj bratr provedl... Prostě vypadni." zavrčel po něm.

,,Jaemi-"

,,Řekl jsem vypadni!" okřikl ho a tentokrát mě to opravdu probudilo z mého spánku. Pomalu jsem otevřel oči a rozhlédl se kolem, abych se rozkoukal, díky čemuž jsem si všiml těch dvou.

,,Jaemine?" oslovil jsem ho velice tiše a hlavně slabě. Také jsem se pokusil posadit, ale to byla marná snaha a já jen bolestně zamručel.

,,Renjunie." Jaemin se hned otočil ke mně a jeho tvář byla taková milá, ne jak když se díval na Jena nenávistným pohledem.
,,Jak se cítíš, Zlato? Potřebuješ něco?" chytil mě za ruku a jemně ji stiskl.

,,Já... Já nevím." zamumlal jsem a volnou ruku položil na své bříško. Očekával bych, že břicho budu mít víc vypouklé a mimčo se sem tam pohne, ale nic takového nebylo.
,,Co je s miminkem? Je v pořádku? Necítím ho." začal jsem panikařit; obával jsem se toho nejhoršího.

Jaemin se na mě smutně usmál a druhou ruku vpletl do mých vlasů, ve kterých mě začal hladit. To mé panice vůbec nedodalo a mně se do očí ihned nahrnuly slzy, které mi začaly téct po tvářích. Tak nějak jsem tušil, že je zle.

,,Ne ne ne, neplakej." Jaemin mi slzy začal hned stírat.
,,Mimčo je zatím v pořádku. Museli malou hned vytáhnout, protože nastali komplikace, tak aby měla šanci přežít. Je teď na oddělení s předčasně narozenými dětmi v inkubátoru." vysvětlil mi a já se hned značně uklidnil.

,,Malou?" nakrčil jsem obočí. Co si budeme, to jediné upoutalo mou pozornost z toho všeho, co mi pověděl.
,,J-já mám holčičku?" další várka slz mi stekla po tvářích, ale tentokrát to byly slzy štěstí.

,,Ano, Renjunie." široký úsměv se objevil na jeho tváři a já mu ho oplatil, jako zrcadlo.
,,Máš nádhernou holčičku." přikývl a ruku mi zmáčkl pevněji.
,,Ovšem... Má toho ještě hodně před sebou." dodal smutně a já kývl.

,,To je mi jasné. Vždyť tady ještě neměla být nějaké čtyři měsíce." zhluboka jsem se nadechl a následně vydechl.
,,Ale určitě to zvládne." řekl jsem sebe jistě, ač jsem nějaké ty pochyby měl.

,,Renjune?" ozval se člověk, který mi ze života udělal ještě větší peklo, než jsem kdy měl.

,,Ty jsi ještě tady, sakra?!" vyjel po něm Jaemin, který se postavil na nohy a přede mě, aby mě tím nějak ochránil.
,,Nemáš absolutní důvod tady být. A bůhví, jestli by jsi mu ještě něco dalšího neudělal. Copak to nestačilo?!" zařval po něm; teď už se totiž nemusel držet zpátky kvůli mně.