Volba

-5-

Hodiny proběhli v klidu. Konečně za pár vteřin končí poslední hodina a pak můžu jít zpátky na pokoj. Počkat, nepůjdu, jelikož tam bude určitě ten týpek. Tak si vezmu malování a půjdu si sednout ven. To je plán. Jsem zvědavý, jak dlouho se mu můžu vyhýbat. Konečně zazvonilo, já si sbalil věci, poklepal dvakrát na nohu pro Nika a jako poslední vyšel ze třídy. Jen co jsem vyšel, mě někdo stihnul chytil za krk a přistrčit ke zdi. Oči jsem zvednul od svých bot k osobě, která mě držela. Osman se dost mračil. Uslyšel jsem vrčení, můj pohled ihned začal hledat Nika. Opravdu jsem pohledem Nika našel, ale ne tak, jak bych si přál. Drželi ho nějací dva kluci, od pohledu jsem je poznával, ale jinak ne. Jejich chráněni stáli opodál a jen sledovali. Lusknul jsem a poplácal se jednou po noze. Pro Nika to znamená "Nesmíš, sedni". Nik přestal vrčet a sedl si. Ti dva na něho hleděli a pak se podívali na mě. V jejich očích se zobrazuje údiv i obdiv zároveň. „Luku, dlouho jsme se neviděli", prohodil, chytl mi bradu a nasměroval ji směr svůj obličej. „Už si se konečně rozmluvil?" hledí mi do očí a čeká na odpověď. Uhnu pohledem a snažím se mu vykroutit ze sevření, který ještě více stiskl. „Ale no tak, už nejsme děti. Když budeš poslušný, nic ti neudělám". Svůj pohyb jsem zmírnil na minimum a čekal co nakonec poví. Raději ho poslechnu a třeba mě nechá být. Jen mírně kývnu a stále čekám. „Budeš poslušný, budeš poslouchat na slovo. Pokud ti zadám úkol, musíš ho splnit. Rozumíš?" zeptal se se zvláštním pohledem. Chvíli jsem nad tím přemýšlel, ale než jsem cokoliv říct a udělat, dostal jsem pěstí. Jelikož mě stále držel pod krkem, tak jsem stál na nohou. V puse byla náhle cítit kovová chuť a můj pohled opět skončil na zemi. „Na něco jsem se tě ptal" řekl rázně. Hlavu jsem natočil k němu, ale pohled jsem měl stále dole. Kývnul jsem na souhlas. „Tak je hodnej. Když se tě příště na něco zeptám, okamžitě mi odpovíš. Nebo aspoň kývneš. Rozumíš?" znovu se optal a nasadil tvrdší hlas. Já ihned kývnul. Poté mě pustil a já se svalil na zem, jelikož i přesto, že mě jeho držení pod krkem bolelo, dokázal jsem se díky tomu udržet na nohou. Osman odešel a hned za ním jeho chráněnec puma, u které už nevím jméno, ale jsem si jistý tak na 80 %, že je to holka. Ti dva mlčky pustili Nika a hned se vydali za Osmanem. Osman už byl za rohem a jeden se ke mně přiřítil, společně s jeho chráněncem, což byla anakonda. Opravdu rychle se vracel, tak jsem se začal krýt, jelikož to vypadalo, jako kdyby mě chtěl zmlátit. Hlavu jsem schoval do rukou a ze svého těla udělal klubko. Jen lehce do mě dloubnul a já se na něj mírně podíval. Usmíval se. Podal mi ruku, já ji přijal a nechal si pomoct vstát. Udělal větší úsměv a odešel pryč. Já jen mlčky pozoroval, jak zachází za roh a zhluboka vydechnul. Sehnul jsem se k Nikovi a pořádně ho objal. „Hodnej, moc hodnej" pohladil jsem ho po jeho krásné hebké srsti a podrbal ho za uchem.

Vyrazil jsem na cestu do pokoje. Vložil jsem klíč do zámku a mírně je pootevřel. Jen co dveře byli sotva pár centimetrů otevřený, jsem uslyšel více hlasů najednou. Smích více lidí. Dveře jsem otevřel více, abych mohl vstoupit. Nik vešel hned po mě. Jejich smích ustal, jakmile mě zahlídli. Nyní čelím opět šesti, nebo spíše pěti vetřelcům mého pokoje a jednomu mému spolubydlícímu. Kam jsem se to zase dostal. „Zdravím" pověděl veselým hlasem kdo si, ale já svůj pohled sklopil dříve, než jsem stihl zjistit, kdo promluvil a přešel ke své posteli. Posadil jsem se a začal hledat v nočním stolku můj skicák s tužkami a gumou. Tužky a gumy jsem si zatím dal do kapsy a začal hledat skicák. Prohledal jsem všechny zásuvky, ale nikde nebyl. Kouknu na postel, za i pod postel. Nikde není. Někdo se začal smát a já k nim zvednul hlavu. Jeden z těch šesti na mě hleděl a měl takový zvláštní pohled. Mírně se usmíval, ale přesto v těch očích byla mírná lítost. Zbytek se mohli popadat za břicha. Samozřejmě ten, co se usmíval byl Samuel, můj spolubydlící a osoba, které moc jménem neříkám. Vstanu a dojdu k nim. Nějak si nevšímají, že stojím přímo u nich, smějí se přesto dál. Hledím na svůj skicák. Moje kresby, které mi trvali i několik dní jsou zničené, přemalované a pár z nich dokonce i roztrhané. Zuřil jsem vzteky. Svůj skicák jsem jim vytrhnul z jejich hnusných rukou a stáhl si ho k tělu. Podívali se na mě nejdříve vyděšeně a poté velmi rozzlobeně. Vstali a začali se přibližovat. Skicák jsem dal do pod paží a tlesknul jsem. To byl příkaz pro Nika, aby zavrčel. Opravdu začal vrčet a těch pět, kteří stáli naproti mně rozzlobeně, náhle změnili pohledy a zastavili se na místě. Nik měl opravdu velmi hlasitý hlas. Pokud bych ho potkal někde v noci a neznal ho, tak si myslím, že je po mě. Kouknu se na mého spolubydlícího, který stále sedí na místě a jen pozoruje. Otočil jsem se k nim zády, dvakrát poklepal na nohu a vyrazil pryč z pokoje.