Volba

-10-

Stojím přímo naproti Osmanovi a jeho dvěma kumpánům. Jejich chráněnci tentokrát sedí před nimi a hledí na mě. „Víš, proč jsme si tě sem zavolali?" optal se Osman a zvednul trochu hlavu. Já jen zakroutil hlavou a čekal. „Ještě jsem ti nestihl představit mé přátele. Tohle je Dummy" ukázal na osobu po jeho pravici. „Jeho chráněnec je, jak vidíš jaguár". Pohlédnu na Dummyho i na jaguára před ním. Jen mrknu a opět se podívám na Osmana. „Toto je Troy a jeho chráněnec je anakonda". Skončil se svou řečí a já na něj pohlédl. Je to ta osoba, co mi minule pomohla se postavit. Mírně jsem se uklonil a samozřejmě hned Dummymu, aby neměli podezření. „Kluci, tohle je Luk. Ustrašený chlapec, který vždy byl a také vždy bude pode mnou. V dětství jsem mu dělal zle kvůli tomu, že na něj rodiče neměli čas a ani do teď nemají. Že?" mezitím co povídal se díval na ně a pak otočil svůj pohled na mě. Usmíval se a já se nemohl překonat a kývnout. Začal se pomalu zvedat a já mírně couvnul. „Na něco jsem se tě snad ptal ne?" svůj pohled jsem sklopil a já kývnul. Ruce jsem měl dané v pěších, ale tak, aby to neviděli. „No vidíš, že to jde" opět se usadil a jen pokynul rukou ať zmizím. Nečekal jsem ani vteřinu a pelášil k sobě do lavice. Usadil jsem se a zrovna zazvonilo.

Všechny hodiny jsem si psal zápisky. Ani bych je nepotřeboval, jelikož mám fotografickou paměť, ale je to lepší i pro učitele. Škola se konečně chýlila ke konci a já se nenápadně podíval směr Osman. Naštěstí moc pozor nedává.

Škola nám oficiálně skončila a Osman s těma dvěma, včetně jejich chráněnců, už také odešli. Já se tedy doplahočil ven z katedry a jako vždy procházím kolem hřiště basketu. Nějak mi to nedá a musím si sednout na tribunu a pozorovat je. Chvíli je jen tak nehybně pozoruji a po chvíli si vytáhnu svůj blok a začnu je malovat. Na hřišti je celkem deset hráčů, pět hráčů z každého týmu. Je to trochu obtížné, když se všichni hýbou.

Sedím tady asi půl hodiny a jen tak si kreslím, když si uvědomím, že tvář, kterou nyní kreslím, patří Samuelovi. Kouknu do hřiště a opravdu tam hraje. Jsem sám na tribuně s Nikem po mém boku. Dokresluji poslední úpravy a vygumuji zbytečné čáry na víc. Už jen podpis a- „Luku!" křiknul na mě kdo si a vytrhnul z mého myšlení. Rozhlížím se všude kolem sebe, ale nikoho nevidím. Kouknu na hřiště a tam vidím mávajícího Samuela. Maličko bych mu zamávat snad mohl. Jen jsem lehce zamával zápěstím a vypadalo to, že bude znovu křičet. „Pojď sem dolů na chvíli". Křiknul a mě se nahrnula díky tomu husina. Posbíral si svoje věci, schoval je do tašky a vydal se dolů ke hřišti. Nik mi byl hned v patách a já začal být nervózní. Co ode mě asi může chtít? Otevřel jsem železná vrata a vstoupil. Byl jsem jen kousek od nich, kdyby náhodou jsem měl opět odejít. Samuel ke mně přiběhnul celý uřícený a s úsměvem na tváři. „Ahoj..." snažil se rozdýchat ten maraton, který tady tak dlouho předváděli. Byl opřený rukama o svá kolena. Hledím na něj, jak se snaží zhluboka dýchat. Postavil se a opět byl vyšší než já. Nemám rád ten pocit, ale s mojí výškou jsou všichni vysocí. Ale Samuel je o hodně vyšší. Vždy když je blízko mě, musím hlavu hodně zaklonit, abych mu vůbec viděl do obličeje. „Oh promiň" opět se sklonil a podíval se mi do očí. „Měl bych na tebe prosbu" rukou jsem pokynul, aby pokračoval. „Vím, že umíš úžasně malovat. Chci tě poprosit, zda by si nás nenamaloval. My bychom ti udělali nějakou pózu a ty by si nás nakreslil. Každý rok se na začátku dělá fotka a trenér říkal, že letos to může být cokoliv, co nás bude oznamovat světu. Takže, co ty na to?" optal se, se zájmem v hlase. Co když odmítnu? Co když se mi to nepovede? Co když se jim to nebude líbit? Až moc negativních myšlenek mám. Vytáhl jsem propisku a kus papíru. "Teď?" napsal jsem a čekám, jak odpoví. „Ne, ne, asi za hodinu, kluci by se šli trochu upravit a já bych taky měl". Postavil se rovně a odešel. Nečekal na mou odpověď. Vzal si svoje saky paky a zase běžel za mnou. Stojím na místě jako solný sloup a nějak nepobírám, co tu v pár vteřinách stalo.