Volba

-24-

Prohlíželi si mě a konečně promluvil Cloud. „Chceme vědět, proč si náš bratr vybral zrovna tebe". „Pořád nevím, co myslíte tím vybral" já si přesedl na svou postel a ti tři se posadili vedle sebe na postel Samuela. „Cloude, on to možná ještě neví". „Co nevím?" „Co se tu děje?" kouknu do dveří a tam stál pravý Samuel. „Zdravím bratře" kouknu na Clouda, který se děsivě usmívá. „Darku, Cloude, Sune, proč jste tu?" zeptal se Samuel, zatímco zavíral dveře a přešel k nám. „Přišli jsme se kouknou na osobu, která uchvátila našeho malého brášku". Řekl s lehkým smíchem Dark. „Neměl bych odejít?" optal jsem se a schytal ode všech stejný pohled, který říkal "Ani se nehni". „Same, ještě si mu to neřekl, že?" zeptal se Sun s lehkým zájmem a mírnou obavou ve tváři. Co mi neřekl? „Nebyl na to čas, ještě mi tolik nedůvěřoval". Trochu svůj hlas snížil. Proč potřebuje moji důvěru, aby mi mohl něco říct? Já to nechápu. Tihle bratři jsou zvláštní. „Same, my už půjdeme, měl by si mu to říct co nejdřív". Řekl smutným hlasem Dark a do chvíle byli pryč. „Co si mi neřekl?" vstal jsem z postele na které jsem seděl a přešel k němu. „Luku, ještě nebyla správná chvíle ti to říct" „Co si mi neřekl" zopakoval jsem svou otázku a zkřížil ruce na hrudi. „Proč si chtěl mou důvěru". Zněl jsem možná už lehce naštvaně. „Tvoji rodiče..." začal a já stále čekal. „Co s nimi" řekl jsem s nezájmem. „Nejsou tvoji rodiče" dokončil větu a tím mi vyrazil dech. „Co tím myslíš?" ruce jsem složil podél těla a začalo se mi ztěžka dýchat. „Myslím to tak, že si adoptovaný". Adoptovaný? Já? Proč? Jak? „Jak to můžeš vědět?" posadil jsem se zpět na postel za mnou a ucítil slzy, které se mi cpaly do očí. „Chodil jsem s tebou na stejnou střední, včetně mých bratrů. Byl jsem jen o třídu výš. Nečekal jsem, že tě potkám i zde, tehdy jsme se neznali". „Dostaň se k věci prosím", řekl jsem a snažil se udržet si pláč. „No prostě jednou jsem s mými bratry udělal blbost a dostali se díky tomu do ředitelny. V ředitelně jsme si vyslechli přednášku a během toho ředitel odešel asi na deset minut. Na stole měl papíry o tobě, tvé rodině a tak. Ze zvědavosti jsme se na to koukli a já tě poznal, jelikož..." odmlčel se a trochu se podrbal na paži. „Líbil ses mi, proto jsem si to celé přečetl" tak tohle jsem nečekal. „Abych se dostal zase k věci. Ve tvých spisech bylo napsáno, že si adoptovaný. Chtěl jsem ti to říct už tehdy, ale nevěřil by si mi a nedávno, když jsme se sešli tady na koleji, chtěl jsem, abych si získal tvou důvěru a mohl ti říct pravdu". Je od něj milé, že mi to řekl, jelikož mi to rodiče nikdy neřekli. Nevím, jak by se nyní zachovali ostatní, ale já vstal, ani jsem si nevzal roušku, klíče, nic a vyrazil pryč ze dveří. Potřebuji si vyvětrat hlavu. Běžel jsem na stadion a bylo mi jedno ostatních pohledů. Rozeběhnul jsem se po dráze a sprintoval, jak jen to šlo. Přestával jsem počítat kola a už ani nevnímal svět kolem mě.

Běhali semnou chráněnci, vždy po jednom. Bylo jich asi patnáct, ale vždy asi po deseti minutách nemohli. Nevím, jak dlouho tu už běhám, ale přesto jsem neměl dost. Ani jedinkrát jsem nezpomalil, spíše mi přišlo, že jsem, čím dám tím více zrychloval. Vždy, když běžím kolem skupinky lidí a jejich chráněnců, něco si šeptají, což mě donutí běžet ještě rychleji.

Začínám ztrácet pojem o čase. Zastavil jsem se na místě a rozhlížel se kolem. Nikdo kolem není. Je tu až moc veliké ticho. „Halo...?" zvolal jsem tišeji, ale znělo to dost nahlas. „Je tu někdo?" koukal jsem do všech stran. „Je", ozvalo se mi těsně u ucha a já se s hrůzou otočil. Nikdo za mnou nebyl, ale v mé blízkosti. Hledal jsem zdroj onoho zvuku, ale nikde jsem nenacházel vodítko. „Kdo si" řekl jsem nervózně a polkl. „Copak si zapomněl?" opět u ucha, ale tentokrát u druhého. Opět zamnou nikdo nebyl. „Zapomněl si na vlastní poddané?" pověděl jiný hlas opět za mnou. Tentokrát jsem váhal se vůbec otočit, ale risknul jsem to, i když to bylo jako z hororu. Přede mnou stálo celkem šest týpků, přitom jeden z nich byl Ben. „Bene, co se děje?" zeptal jsem se ho a házel po něm nechápavý pohled. „Neříkejte mi, že mu nikdo z vás ještě paměť nevrátil" promluvil nejvyšší z nich a já jen hleděl na jeho výšku. Všech šest mělo křídla, opravdu velká. Na hlavě menší rohy a já jen zmateně stal na místě. „Všiml sis snad, že by nám jeho otec dovolil ho za jeho lidský život vidět? Jo, možná tak Belzububovi to dovolil, ale až teď na vysoké". Promluvil neznámý po pravici Bena. „Luku, nemusíš se nás bát, jsme tvoji přátelé" promluvil Ben po chvíli váhání. Usmíval se, jako kdyby o nic nešlo. „Však vás vůbec neznám, jen tebe Bene". Můj hlas se klepal, nevím, zda to bylo z běhu nebo z toho nynějšího strachu z nich. „Podvědomě to víš, i přesto, že si nyní oficiálně člověk". Určitě jsem omdlel, někdo mě praštil, zabil a zahrabal do země, kde jsou duchové. „Já byl člověk vždy a vy tu nejste" otočil jsem se na patě a zdrhal pryč. Sotva jsem uběhl pět metrů, něco mě drželo na místě. Spoutaný něčím neviditelným a já začal rychle panikařit. „Lucifere, sakra už se prober!" zakřičel ten nejvyšší a přišel blíže. V jeho očích se značila jasná zloba. Zavřel jsem strachem oči a podvědomě poslouchal blížící se kroky. „Nejsem Lucifer, vůbec vás neznám, nikdy v životě jsem o vás neslyšel, neviděl jsem vás, nechte mě prosím být". Moje ruce jako kdyby bylo přilepené k mému tělu. Prosil jsem, snažil se vymanit z těch neviditelných řetězů, které by slyšel i hluchý. Ten nejvyšší mi dlaní zavřel oči a ucítil jsem zvláštní tlak. „Lucifere, pojď s námi". Pověděl Ben, na což jsem otevřel oči. Řetězy přestaly a kolem mě něco pípalo. Pohledem jsem hledal osoby, které byli kolem mě. Nebyli tu. Kam zmizeli? Co to plácám, mám možnost útěku. Začal jsem zdrhat, ale i přesto, že byli pryč, něco mě drželo na místě.