V dnešní době má každý svého chráněnce.
Chráněnec je druh zvířete, který vás doprovází všude. Ať už chcete nebo ne, bude stále po vašem boku. Představuje naši podstatu, povahu, budoucí život. Prostě nás.
Chráněnci samy přichází, jakmile se dítě dost...
„Tati?" ozvalo se kousek za mnou, já se otočil a viděl Zuka s černou košilí, kterou měl rozepnutou tak, aby jeho hruď byla lehce odkrytá. Na sobě černý kabát s bílým chlupem zevnitř i po stranách. Jeho velké černé pekelné rohy zvýrazňují krásně jeho bezchybnou tvář.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Zuko" pověděl jsem a pomalu se k němu přibližoval. Neušel jsem ani krok a už mě objímal. „Chyběl si mi tati" pověděl mi těsně vedle ucha. Musel se kvůli mně trochu snížit, je vyšší než já, to má po Samuelovi. „I ty mě Zuko, mohli bychom si promluvit?" pustil mě a zvednu na něj pohled. „Jo no jasně", pověděl a já se vydal směr pryč, ale on nešel. „Viděl jsem, jak si se choval k mému otci Kristofere" Zuko vypadal dost naštvaně. Jen jsem sledoval, jak se mu klepají jeho pěsti. „Zuko počkej, já jsem jenom plnil rozkazy" Nataniel se postavil před Zuka a pohladil ho po tváři. Zuko je o hodně vyšší než Nataniel, ale i tak se nechal. Pěstě povolil, a i on mu pohladil tvář. „Ehm..." odkašlal jsem si a ti dva doslova ztuhli. Jejich postavy byli rovné jako prkno a ani se nehnuli. „Promluvíme si Zuko a to hned" nastavil jsem opět svůj kamenný postoj a vydal se směr nebe. Už jsme v nebi, ale jen u brány.
Došli jsme k němu na kolej, už jsem zde párkrát byl, takže to tu trochu znám. Cestou jsme neřekli ani jeden slovo. Odemknul, on vešel první a já hned po něm. Usedl jsem ke stolu a začal si nenápadně prohlížet pokoj. Postele byli spojeny. Tak přeci jen. Hledím mu do očí. „Tak mluv" popohnal jsem ho. „Tati, já... víš..." „Ty se bojíš mi to snad říct?" „Ne to ne, jen nevím, jak ti to říct". Jeho hlas se mírně klepal a jeho oči míjeli po zemi. „Chodíš s tím Natanielem?" položil jsem otázku. Sotva jsem to dořekl, už mi hleděl do očí. Potil se, opravdu hodně. „Tak ano nebo ne", moje trpělivost mi docházela. „Ano chodím s ním" řekl vyděšeně a zároveň sklesle „a si s ním šťastný?" pravděpodobně nečekal tuhle otázku. „Jsem a moc", jeho úsměv opět zdobil jeho tvář. „Tak to jsem moc rád. Moc ti to přeji Zuko", i já nasadil úsměv a pomalu k němu přešel. „Nic jiného si otec nepřeje, než aby jeho dítě bylo šťastné a hlavně zdravé". „Nezlobíš se?" „A na co? Že sis našel někoho, koho miluješ? Že si konečně šťastný? No ano, strašně se zlobím", udělal jsem falešný naštvaný obličej, což ho donutilo do velkého smíchu. „Děkuju moc". Objal mě docela silně, tudíž jsem ho musel odstrčit. „Au, opatrně" zmateně na mě hleděl. „Hele tati, proč máš na sobě kabát v tomhle vedru". „Ty ho máš taky", pověděl jsem s úsměvem a on nad tím jen protočil oči. „Důvod, proč jsem sem dnes přišel byl, abych ti něco oznámil" „A co? Stalo se něco tátovi? Nebo snad tobě?" začal kolem mě kroužit jako sup a všemožně mě osahávat. „Klid, tátovi nic není a ani mě ne, nebo z poloviny ne". Zastavil se a pozoroval. Pomalu jsem rozepnul kabát a sundal si ho. „Budeš starší bratr Zuko". Jeho pohled z mých očí spadl na mé již vystouplé břicho. „Já budu starší bratr?" optal se zmateně a jen hleděl dolů. „Přesně tak". Skočil mi do náruče a zlehka mě objal. „Gratuluji ti tati" „Děkuju Zuko" objal jsem ho nazpět a po chvíli pustil. „Pojď se posadit" poukázal na židli za mnou. Usedl jsem a mezitím mi donesl ovocný čaj. Položil jsem na stůl rentgenový snímek a přisunul ho blíže k němu. „Páni, to je drobeček" pověděl ze svého velkého úsměvu. „Uběhli už skoro tři týdny od této fotky" můj hlas zněl pochmurně, což jsem ihned zamaskoval tím, že jsem si ucucnul z hrnku. „Co na to říkal táta?" optal se radostně a stále zkoumal fotku. „Neví to", svůj pohled ihned zvednul a udělal výraz "To myslíš vážně?" „Poslední dobou nemá moc čas". „I kdyby neměl čas, určitě si všimne, jak ti roste břicho". „Zatím si toho nevšiml".
Naše konverzace se točila kolem Samuela, nenarozeného dítěte a Nataniela. Také mi pověděl nějaké své novinky.
„Už bych měl jít" začal jsem si oblékat kabát. „Půjdu tě vyprovodit" „Ne to nemusíš, cestu znám, nemusíš se o mě bát" pověděl jsem s úsměvem, dal mu pusu na čelo a nechal se obejmout. „Běž opatrně, jsou tu zvyklí, že jediný tu mám rohy já a když si někdo všimne tvých křídel, asi se leknou". „Neboj se, budu v pořádku, ty by sis měl promluvit s Natanielem a říct mu, že máte mé požehnání". Pověděl jsem s úsměvem a už byl na odchodu
