Blacka jsem odvedl do jeho školy a mě stále v hlavě věznila Benova věta. "Co když se stalo něco mezi tebou a Samem?" co když opravdu jo? A není to blbost? Proč bych měl něco s klukem, kterého ani neznám, ani si nejsem jistý se svým citem k dívce, na tož ke klukovi. Je to blbost. Spát s ním? To ne. To se nemohlo stát. Nepřichází v úvahu.
Školu jsem jakž takž přežil a nemohl přestat přemýšlet nad včerejší nocí. Co se asi stalo? Poslední hodina uběhla docela rychle a já se konečně vydal pryč z katedry. Od té doby, co někdo řekl Osmanovi a těm dvěma, dali mi pokoj. Opět procházím kolem basketbalového hřiště a já se jen rozhlížím. Je stále září, a to teplo mě dotírá. Sedl jsem si do stínu na tribunu a hladil Nika. Začal být dost přítulný poslední dobou. „Niku, co myslíš, že se stalo?" zeptal jsem se ho a on tak zvláštně koukal. Vím, že mi neodpoví, ale vždy mě vyslechl, i když mohl odejít. Kouknu na hodiny na mobil a je 12:43. Black bude končit za sedmnáct minut, ještě mám čas. Jsem tam ani ne za tři minuty. Jen tak pozoruji okolí a dole uvidím Samuela, který se na mě zrovna podíval. Rychle jsem vstal a zavelel Nikovi a vydal se pryč. „Luku, počkej!" křiknul na mě a utíkal směr ke mně. Jakmile jsem zahlédl, jak se za mnou rozeběhl, otočil jsem se na patě a zdrhal pryč. Cítím se s ním nesvůj, teď s ním mluvit nechci. Je mi trapně, že jsem vedle něj tak ležel. Samuelovi jsem utekl docela rychle a teď čekám na Blacka.
Po pár minutách Black vyběhnul s papírem v ruce a úsměvem na tváři. Loučil se s pár dětmi v jeho věku a přiběhnul ke mně. „Bráško, koukej!" rychle na mě vytáhnul papír, který držel celou dobu v ruce. Na papíře byli malé postavičky, které se docela pěkně vykreslovali. „Koukej, tady jsem já, tady ty, Nik, Samuel, Eliss, Ben a Kendl" ukazoval na postavičky lidí i zvířat. „Máš to moc pěkné Blacku, hned až budeme v pokoji, tak si to vystavím" pověděl jsem nadšeně a chytl jeho ruku, kterou mi nastavil. „Opravdu?" optal se radostně. „Ano" pověděl jsem a hleděl před sebe. „Mamka s tátou si nikdy moje kresby nechtěli vystavit" pověděl smutně, což mě donutilo se na něj podívat. Zastavil jsem se, klekl si k němu a jeho si otočil na sebe. „Tak ode dneška si všechny tvé kresby budu stavět. Mě se moc líbí a já se chci chlubit, že můj malý bráška je takový šikula". Pohladil jsem ho po hlavě a on se zářivě usmál. Kde se v něm ten úsměv bere? Že ho z toho nebolí tváře. I já se musel usmát. Jeho kresbu jsem mu schoval do baťůžku, který měl a přehodil si ho přes rameno. Blacka jsem chytl v podpaží a nasadil na Nika, který tu stál vedle mě. „Dáme závody, kdo bude první na koleji?" nabídl jsem s úsměvem. „Jooo" zajásal. „Niku, poběžíme na kolej, ale opatrně". Pohladil jsem ho po hlavě, a když jsem skláněl ruku ke svému tělu, olízl mi její hřbet. „Můžeme?" zeptal jsem se Blacka, který vypadal opravdu nadšeně. „Můžeme" sebevědomě pověděl. „Tři, dva jedna, teď". Odstartoval jsem a vyběhli jsme. Není to zase tak daleko, ale ten kilák ke koleji to asi bude. Zvláštní dávat závody s Tygrem. Celou dobu jsem vyhrával, ale kvůli Blackovi jsem zpomalil a dělal, že už nemůžu. Tudíž Nik s Blackem doběhli jako první a Black byl hrozně moc rád. „Bráško, příště vyhraješ ty" pověděl radostně a hladil Nika po jeho těle. „Dobře Blacku". Sundal jsem ho z Nika a zamířili jsme do pokoje.
Obrázek z Blackova baťůžku vytáhnul a vystavil si ho nad postel na poličku. Sundal jsem si roušku a položil ji na noční stolek. Black si začal dělat úkoly, které mu zadali ve škole a já se mezitím učil.
ČTEŠ
Volba
FantasyV dnešní době má každý svého chráněnce. Chráněnec je druh zvířete, který vás doprovází všude. Ať už chcete nebo ne, bude stále po vašem boku. Představuje naši podstatu, povahu, budoucí život. Prostě nás. Chráněnci samy přichází, jakmile se dítě dost...