Volba

-21-

Blacka jsem odvedl do jeho školy a mě stále v hlavě věznila Benova věta. "Co když se stalo něco mezi tebou a Samem?" co když opravdu jo? A není to blbost? Proč bych měl něco s klukem, kterého ani neznám, ani si nejsem jistý se svým citem k dívce, na tož ke klukovi. Je to blbost. Spát s ním? To ne. To se nemohlo stát. Nepřichází v úvahu.

Školu jsem jakž takž přežil a nemohl přestat přemýšlet nad včerejší nocí. Co se asi stalo? Poslední hodina uběhla docela rychle a já se konečně vydal pryč z katedry. Od té doby, co někdo řekl Osmanovi a těm dvěma, dali mi pokoj. Opět procházím kolem basketbalového hřiště a já se jen rozhlížím. Je stále září, a to teplo mě dotírá. Sedl jsem si do stínu na tribunu a hladil Nika. Začal být dost přítulný poslední dobou. „Niku, co myslíš, že se stalo?" zeptal jsem se ho a on tak zvláštně koukal. Vím, že mi neodpoví, ale vždy mě vyslechl, i když mohl odejít. Kouknu na hodiny na mobil a je 12:43. Black bude končit za sedmnáct minut, ještě mám čas. Jsem tam ani ne za tři minuty. Jen tak pozoruji okolí a dole uvidím Samuela, který se na mě zrovna podíval. Rychle jsem vstal a zavelel Nikovi a vydal se pryč. „Luku, počkej!" křiknul na mě a utíkal směr ke mně. Jakmile jsem zahlédl, jak se za mnou rozeběhl, otočil jsem se na patě a zdrhal pryč. Cítím se s ním nesvůj, teď s ním mluvit nechci. Je mi trapně, že jsem vedle něj tak ležel. Samuelovi jsem utekl docela rychle a teď čekám na Blacka.

Po pár minutách Black vyběhnul s papírem v ruce a úsměvem na tváři. Loučil se s pár dětmi v jeho věku a přiběhnul ke mně. „Bráško, koukej!" rychle na mě vytáhnul papír, který držel celou dobu v ruce. Na papíře byli malé postavičky, které se docela pěkně vykreslovali. „Koukej, tady jsem já, tady ty, Nik, Samuel, Eliss, Ben a Kendl" ukazoval na postavičky lidí i zvířat. „Máš to moc pěkné Blacku, hned až budeme v pokoji, tak si to vystavím" pověděl jsem nadšeně a chytl jeho ruku, kterou mi nastavil. „Opravdu?" optal se radostně. „Ano" pověděl jsem a hleděl před sebe. „Mamka s tátou si nikdy moje kresby nechtěli vystavit" pověděl smutně, což mě donutilo se na něj podívat. Zastavil jsem se, klekl si k němu a jeho si otočil na sebe. „Tak ode dneška si všechny tvé kresby budu stavět. Mě se moc líbí a já se chci chlubit, že můj malý bráška je takový šikula". Pohladil jsem ho po hlavě a on se zářivě usmál. Kde se v něm ten úsměv bere? Že ho z toho nebolí tváře. I já se musel usmát. Jeho kresbu jsem mu schoval do baťůžku, který měl a přehodil si ho přes rameno. Blacka jsem chytl v podpaží a nasadil na Nika, který tu stál vedle mě. „Dáme závody, kdo bude první na koleji?" nabídl jsem s úsměvem. „Jooo" zajásal. „Niku, poběžíme na kolej, ale opatrně". Pohladil jsem ho po hlavě, a když jsem skláněl ruku ke svému tělu, olízl mi její hřbet. „Můžeme?" zeptal jsem se Blacka, který vypadal opravdu nadšeně. „Můžeme" sebevědomě pověděl. „Tři, dva jedna, teď". Odstartoval jsem a vyběhli jsme. Není to zase tak daleko, ale ten kilák ke koleji to asi bude. Zvláštní dávat závody s Tygrem. Celou dobu jsem vyhrával, ale kvůli Blackovi jsem zpomalil a dělal, že už nemůžu. Tudíž Nik s Blackem doběhli jako první a Black byl hrozně moc rád. „Bráško, příště vyhraješ ty" pověděl radostně a hladil Nika po jeho těle. „Dobře Blacku". Sundal jsem ho z Nika a zamířili jsme do pokoje.

Obrázek z Blackova baťůžku vytáhnul a vystavil si ho nad postel na poličku. Sundal jsem si roušku a položil ji na noční stolek. Black si začal dělat úkoly, které mu zadali ve škole a já se mezitím učil.