Volba

-14-

Proč mi volá? Nemluvili jsme spolu snad čtyři nebo možná dokonce pět let, a ona si teď jen tak zavolá? Chytnu ten telefon a znechuceně ho zvednu. „Co chceš" řekl jsem velmi nevrle.

„Copak takhle se mluví s matkou?"

„S matkou? Ty si nikdy matka nebyla, si jen osoba, která mě porodila a to je všechno"

„Vím, nebyla jsem dobrá matka, každý přece dělá chyby, ale to není důvod proč ti volám..."

Čekám, co z ní vypadne, abych ji mohl říct ne.

„Mohli bychom se sejít?"

„Ne" bylo to snazší, než jsem čekal.

„Potřebovala bych si promluvit"

„Ne".

„Potřebuji od tebe menší pomoc"

„Nemám zájem", co asi potřebuje?

„Prosím"

Sakra, je dobrá. I když ji nemám rád, pořád je to moje matka. „Fajn, zítra ve 13:00 na náměstí a nepřijď pozdě" tímto jsem položil telefon a ten odložil na stolek. Protřel jsem si oči a zahleděl se do stropu. „Ehm..." ozvalo se v pokoji a já zvednu hlavu k nim. Ve dveřích stálo těch pět a jeden z nich s klíčem v ruce. Sedl jsem si a hleděl na ně. Jen vešli mlčky do pokoje i se svými chráněncemi a zavřeli za sebou. Postavil jsem se a hned si všimnul, jak Nik sedí hned vedle mé nohy. Ještě stále jsem jen v ručníku, tak nevím, proč na mě tak civí. Zkřížil jsem ruce na hrudi a čekal. „My jsme se ti přišli omluvit. Byla chyba ti zničit ty kresby". Začal jeden a trochu si třel prsty na rukou. „Neměli jsme to dělat, víme, že to byla chyba". Omluvili se všichni a v jejich tvářích se objevovala skutečně smutná tvář. Jen jsem zřetelně kývnul, a rukou naznačil, aby už odešli. Usmáli se a odešli téměř do chvilky. Já se konečně oblékl a hned na to jsem dostal SMSku. Divné, nikdo moje číslo neví, kromě...
Přijď přesně ve 22:00 ke hřišti basketu a zvíře nech doma.
já mu dám zvíře. Blbej Osman, zajímalo by mě, kde vzal moje číslo. Kouknu na čas a je 20:13. Dobrá, mám ještě nějaký ten čas. Přešel jsem opět ke skříni a začal hledat jinou roušku. Vzal jsem si jednorázovou černou. Byla volnější a na noc akorát. Opět jsem usedl na postel a projížděl internet.

Konečně Samuel přišel. Usedl na postel naproti mně a vypadalo to, že byl už unavený. Vytáhl jsem papírky, na které jsem už stihl napsat... "Mohu mít na tebe prosbu?" „Jasně povídej". Podal jsem mu druhý papírek. "Pohlídáš mi dnes v noci Nika?" „Proč? Někam jdeš?" podávám mu třetí a poslední. "Jdu řešit něco osobního" nečekal jsem, natáhl se pro mobil, klíče a vydal se ke dveřím. „Počkej!" křiknul a já zastavil. Přijde mi, že se něco podobného už stalo, nebo se mílím? „Kdy se vrátíš?" kouknul jsem na něj, a přitom se natahoval na věšák pro kšiltovku. „Nevím" pověděl jsem slabě, ale jsem si jist, že to slyšel. Nandal jsem kšiltovku, mikinu si doobléknul, hodil přes hlavu a přes kšiltovku kapuci a vydal se ven.

21:50 a už čekám na tribuně schovaný ve tmě. Jediné, co je možná vidět, jsou mé vlasy, když jsou tak bílé. Přesto, že jsem tu sám, mám divný pocit, že je něco špatně. Myslím, že na tribuně za mnou někdo sedí, ale možná se mi to jen zdá. „Už přišel?" uslyšel jsem hlas od hřiště. „Ještě ne, co když nepřijde?" „Tak mu udělám ze života peklo" řekl kdo si naštvaně a já podle hlasu poznal Osmana.