Volba

-37-

„Lucifere, kdy mu to chceš říct, už teď je ti břicho vidět, neříkej mi, že si toho nevšiml". Pověděl Belzebub a hleděl na moje již lehce vystouplé břicho. „Nevšiml si toho. Sotva ho vídám, věčně někde lítá. Chtěl jsem mu to říct hned, jakmile jsem to zjistil, ale neměl čas a než jsem se nadál uběhli skoro tři týdny". „Pokud to takhle půjde dál, nebude to vědět ani do tvého porodu". Vypadlo z Blacka a upil si z hrnku. Sedíme v obří jídelně, jen my tři, abychom si trochu promluvili. „Když nad tím tak uvažuji, dlouho jsem neviděl Zuka, měl bych se za ním stavit", vstal jsem, ale v tom mě čapli dvě ruce, každá z jedné strany. „Stůj, můžeš se vůbec ještě teleportovat, když máš malého?" optal se Belzebub. „Ještě můžu, jsem ve dvacátém týdnu, až ve dvacátém pátém bych už neměl, abych neublížil malému, jen pro jistotu prý". Pověděl jsem s úsměvem, lusknul prsty, v ruce se mi objevil kabát a už mizel v pekelném kouři. Jen co se kouř vytratil a já měl rozhled na všechny okolo, kteří mi stáli v tváří v tvář i ten zbytek, kteří byli kolem mě s kopím v ruce. „Kdo jsi!" křiknul po mě nějaký anděl s kopím. „Jsem Lucifer, musíš tu být nový, že mě neznáš", znechuceně na něj pohlédnu a on udělá totéž. „Moment, vy jste Lucifer?" položil kopí na zem pro mě neznámý anděl. Vypadal opravdu mladě, možná ve věku Zuka. „Ano, znáš mě?" optal jsem se slušně. Menší anděl přistoupil ke mně blíže a já si všímal ostatních, jak hledí všude okolo. „Váš syn je Zuko že?" stojí ode mě jen kousek a hledí hrdě. Nevím, zda je s ním v pořádku nebo ne. „Ano, Zuko je můj syn" „Jsem Nataniel, spolužák Zuka". Pověděl s úsměvem a lehce zčervenal. „Ach tak, těší mě Natanieli, můžeš mi říkat Lucifer a také mi můžeš tykat". Podal jsem mu ruku, zda ji přijme nebo ne, je jen na něm. Chvíli na mou ruku hleděl, jako kdyby byla ze skla. Pak k ní pomalu natáhnul jednu ruku, mírně zatřepal a pak přidal i druhou. „Moc mě těší!" prohlásil hrdě a po chvíli pustil. Kouknu kolem, a ještě stále drží kopí v rukou. „Dáte ty kopí dolů sami, nebo vás musím donutit je složit". Můj pohled i hlas byl chladný. Nataniel přede mnou začal máchat rukama, aby kopí dali k zemi, ale neuposlechli. „Dál už nesmíte! Máme rozkazy nikoho z pekla nepouštět!" křiknul po mě ten první anděl a byl naštvaný. „Pche, ty tu musíš být nový. Víš, měl by si vědět, že na koho právě míříš, je někdo, kdo tě dokáže usmažit ani ne za dvě vteřiny. Dej to kopí dolů, nebo přijdeš nejen o své tělo, ale i o svou duši, kterou si vezmu s sebou hezky dolů do pekla a nechám tě tam trpět hodně dlouho". Všichni se odtáhli, až na jednoho. Ano, ten jeden byl právě Nataniel, který se nad tím malinko pousmál. „Odejděte odtud, nebo vás budeme muset donutit násilím!" „Takže ty si nedáš pokoj skrčku" řekl jsem si spíše pro sebe a otočil se k němu čelem. „Hasta in terra" řekl jsem klidně a kopí už jim ležela na zemi. Někteří začali zmatkovat, někteří zase zůstali klidní. „Nolite audire in terra", tohle je kouzlo pro ty, kteří si nedají říct. V překladu je to "Neposlušní k zemi". Pět andělů asi z dvaceti, nebo kolik jich zde bylo, usedli k zemi a cukali sebou. „Pusť mě!" naříkali a vztekali se. „Tak copak s vámi asi uděláme. O... už vím" začal jsem a pomalu se k nim přibližoval. „Vezmu si vaše duše, vezmu si je sebou do pekla a dám vám tam ty nejhorší tresty. Nebo ne, pošlu vás do pekelné mučírny, kde strávíte deset let, poté vás nechám v pekelném ohni po dobu jednoho dne. To je teprve mučení a pak vás nechám trpět tři lidské životy v útrapách, mukách a všech strašlivých nemocí". Přestali se všichni hýbat, jen co jsem dokončil větu. „Proč, proč nám to chcete udělat" jeho hlas se nyní klepal. „Měl by sis uvědomit, že já tu nyní nejsem ten špatný. Musíš si vážit téhle chvíle a uvědomovat si, kde vlastně stojíš", jen jsem lusknul a mohli se opět hýbat. Tomu jednomu, který semnou vedl monolog, jsem podal pomocnou ruku. Přijal ji a já mu pomohl vstát. „Omlouvám se pane Lucifere" uklonil se a po chvíli se přidali i ti zbylí čtyři.