Volba

-15-

Vstal jsem a přešel k nim. „Kdo jsi?!" křikli po mě a jejich chráněnci na mě začali vrčet. Zvednul jsem hlavu, aby mi viděli, alespoň oči, ale moc je to nepřesvědčilo. „Luku, seš to ty viď" řekl s nezájmem Osman a trochu povolil pozici, kterou má vždy, když se jde rvát. Mlčky přikývnu. „Víš, proč jsme si tě sem zavolali?" hledím na Osmana, který si začal pokřupávat klouby. Zakroutil jsem hlavou a pomalu svůj pohled přesouval k zemi. „Tak ty nevíš..." začal a přistoupil ke mně o krok blíže. Vlastně to tuším, ale nechci mluvit. Určitě je to kvůli tomu, co mi řekl kdysi. "Nesmíš se s nikým sblížit, dokud budeš v mé blízkosti, s nikým se nebav, pokud to uděláš, nedožiješ se rána". Přesně tohle mi řekl, pamatuji si to úplně perfektně. „Neříkal jsem ti náhodou, aby ses držel od ostatních dál?" přikývnu a začnu pomalinku couvat. „Tak proč to neuděláš?" s tímhle mě praštil do čelisti a já spadnul na zem. Svůj pohled jsem zvednul zpátky k nim, ale v tom jsem dostal ránu něčím tvrdým do hlavy. Ta tma kolem mě je snad nekonečná. Je tohle konec? Tímto to končí? I když jsem si svůj život moc neužil, chtěl bych vidět mámu, tátu, dokonce i basketbalový hráče kteří se tak pěkně nasmáli. Chtěl bych vidět Samuela, který se bojí, stará se, opatruje a dává zájem. Přál bych si v životě ještě pokračovat a něčeho dosáhnout. Chci naposledy vidět mého Nika. Nemůžu Nika nechat samotného. Nik je můj chráněnec, má mě sice chránit, ale já se musím postarat o to, aby měl pána. Nejsem jen jeho pán, jsem i přítel a je pro mě jako bratr, tedy jen ve zvířecím smyslu. Tahle myšlenka mě do tmy udělala malinké světlo a já se ho ihned chopil. Pomalu a s bolestí jsem otevřel oči. Zjistil jsem, že ležím na břiše a zády k nim. Vstávám ze země, kde jsem byl jako rozplácnutý vorvaň a pořád jsem k nim otočený zády. Svou roušku si narovnám a poté dám trochu níž. Kapuci a kšiltovku si sundám z hlavy úplně. Mírně jsem se usmál a otočil k nim čelem.

„Tak dost!" kdo si zakřičel a všichni se ošili. „Kdo je tam?!" zařval Osman s ještě stále držící trubicí, kterou jsem pravděpodobně dostal do hlavy. I já se rozhlížel, ale nikde nebyl k vidění. Najednou jsem uviděl stín, jak jde z tribun k nám dolů. Byl už od pohledu mnohem vyšší než já. Měl mohutnou postavu, určitě má spoust svalů. Rychle jsem si zakryl obličej rouškou a opět pozoroval. Dotyčný přešel k nám dolů a bylo mu vidět do tváře. U nohy měl černého pantera. „Co se tu děje?" Samuel?! Proč je tu? Panter moc nevypadá jako Eliss, podoba tam je, ale když člověk studuje veterinu, časem přijde na nepatrné změny na jejich těle. „My jsme jenom-" „Nelži mi!" vyjel po něm a zpražil ho dost hnusným pohledem. Takového Samuela neznám. „Neříkal jsem vám snad, ať se držíte od lidí mého bratra? Hm?! Jste tak blbý, nebo to jen hrajete?" zeptal se dotyčný a já začal být zmatený. Taky bych chtěl bratra. Uvědomuji si, co vše bych v životě si přál. Je toho opravdu spousta. „Ale Darku... původně k tvému bratrovi nepatřil" řekl sklíčeně Osman a byla na něm, i na těch dvou vidět nervozita a strach z očí přímo sálal. „To mě nezajímá, teď je s ním, nechte ho na pokoji!" křiknul a Osmana chytl za límec. Jeho panter začal vrčet a jejich chráněnci se začali stahovat se schovanými ocasy. „Jo, jasně, už se k němu nepřiblížíme". Pustil Osmana a ten i s těma dvěma byl fuč, včetně jejich chraněnců. „Vrať se. Samuel už se musí bát" prohodil stále pro mě neznámý a prošel kolem mě. Něco mi nandal na hlavu. Moje kšiltovka! Otočil jsem se za ním a on už odcházel. Než jsem mu stihl poděkovat, byl v čudu. Jak řekl, já udělal. Vydal jsem se zpět do pokoje, se zakrytým obličejem.

Jen co jsem stihl dát klíč do zámku, se dveře otevřeli. Tady straší? Jestli jo tak odcházím... ve dveřích se objevil Samuel a měl opravdu naštvaný pohled.