Volba

-25-

Pípaní sílilo a už mi to lezlo krkem. Zvláštní, v jednu chvíli jsem byl na stadionu a teď otevírám oči v nějakém pokoji. Rozhlížím se po pokoji a vidím Samuela, který spí na menším gauči, Darka, který pochoduje ze strany na stranu. Bena, který sedí vedle spícího Samuela a kouše si nehty, Sun s Cloudem stojí opřený o zeď místnosti a hleděli někam do blba. „Co se stalo?" optal se jsem do místnosti, aniž bych čekal odpověď. Jejich pohledy skončili na mě, kromě stále spícího Samuela, který je moc roztomilý. Dark vyběhnul někam pryč a řval po celé chodbě. Netuším sice co, jelikož mu nebylo vůbec rozumět. Ben se snažil vzbudit Samuela a Sun s Cloudem už stáli u mé postele. „Jak je ti?" optali se mě oba na ráz. „Nic mi není, proč jsem tu". „Luku!" křiknul Samuel a tím mě vytrhnul z mých myšlenek a i otázky, na kterou jsem chtěl znát odpověď. Skočil po mě a obmotal své ruce kolem mého krku. „Díky bohu, že si v pořádku". „Bůh s tím nemá nic společného" vyjel jsem nevrle a hned si zakryl pusu. Zmateně se odtáhl a zahleděl se mi do očí.

Naše konverzace skončila ihned, protože mě přišel doktor zkontrolovat. Jsem absolutně v pořádku a nic mi není, přesto stále neznám důvod, proč se nacházím tady.

Pustili mě z nemocnice a já si začal uvědomovat, že za tu dobu, co jsem vzhůru, ani jednou můj pohled nespatřil Nika nebo Blacka. Nyní se vracím na kolej a všímám si maličkostí. Je tma, ale nikdo v blízkosti není. Od doby, co jsem se probudil, Ben neřekl ani slovo. Proč? Hlavní, kdo semnou mluvil byl Samuel a jeho bratři, ale on vůbec. Zastavil jsem se, otočil se k němu čelem a přišel blíže. „Luku, co je?" optal se Samuel se zájmem a postavil se hned vedle nás. „Můžete nás prosím na chvíli omluvit?" nespustil jsem z něho pohled. Přišlo mi až moc podezřelý, už jen to, jak mlčel. „Jo jasně" řekl Dark, chytl Samuela za paže a táhl ho pryč. Samuel se malinko vzpíral, sám nevím proč.

Stojím v tváří tvář Benovi, který vypadá hodně nervózně. „To nebyl sen, že ne" promluvil jsem po chvíli ticha. „Co myslíš" hlas se mu klepal a už jen od pohledu se potil. „Prosím, řekni mi pravdu, byla to realita, že ano". Zaprosil jsem a sledoval jeho kroutící se tvář. „Nic mu neříkej" ozvalo se kolem mého ucha, jako vítr, který ihned zmizel. Naběhla mi husina až za ušima. Něco si pošeptal pod vousama, který neměl a zvednul svůj pohled ze země na mě. „Luku, musíš se rozhodnout, zda chceš pravdu znát nebo ne. Jakmile ti pravdu řeknu, není cesty zpět. Měl by si vědět, jakmile se pravdu dozvíš, vzdáš se svého lidského života" optal se a jeho oči se leskli. „Chceš mu to snad rozmluvit?" ozval se jiný hlas a tentokrát zněl hlasitěji. Jako kdyby to bylo přímo přede mnou. „Chci znát pravdu". Mám pocit, že už mi hrabe, furt mám pocit, že mě někdo sleduje, jakmile se někam hnu, ten pocit stoupá víc a víc. Je to hrozně strašidelný. Pravdu chci znát, koneckonců můj život nebyl perfektní.