Photo for you babe [Larry Stylinson] ✓

11. Kapitola

Louis

Došli jsme k nějaké menší lavičce, kde se Harry zastavil a začal nejspíš přemýšlet. Snad jsme se neztratili. Pomyslel jsem si. Tak by přece nešel někam, kde to nezná, no ne?

„Fajn, teď zavři oči, " řekl nakonec a mně upřímně spadl kámen ze srdce. Tak jsme se neztratili. Avšak to co řekl mě poněkud zarazilo. Nechápal jsem proč bych to měl dělat, ale udělal jsem to. Zavřel jsem oči.

„Skvěle. Podej mi ruku a půjdeme dál," promluvil ke mně a já mu tedy podal svou ruku. No podal, já ji spíš jen zvedl do vzduchu a čekal, kdy mě za ní chytne. Na to jsem nemusel čekat dlouho a on jí hned uchopil do té své. Tohle bylo tak uklidňující.

„Nenavedeš mě do stromu, že ne? " zeptal jsem se ještě, než jsme vyšli a otevřel oči. Jako opravdu nerad bych narazil do stromu a kdo taky jo, hm?

„Prosimtě, co si to pořád o mně myslíš? " odpověděl mi na mou otázku svou.

„Já nevím. Třeba můj kamarád by toho určitě využil, " mírně jsem se své větě zasmál, když mi došlo, co to vlastně melu.

„Já ale nejsem tvůj kamarád, mně můžeš věřit. A teď už pojď, " pokusil se ukončit naší debatu o mé nevěřícnosti.

„Já tě beru jako kamaráda, " řekl jsem to trochu smutně. Chtěl jsem, aby mi to nějak vysvětlil. Třeba mě opravdu nebere jako kamaráda, každopádně já jeho jo a to se nezmění do doby, než to ukončí on.

„Já tebe taky a hlavně jsem to nemyslel tak, že bych tě tak nebral, myslel jsem to tak, že nejsem on, " chytl mě jeho volnou rukou za rameno a díval se mi u toho upřeně do očí. Dobře, já to trochu špatně pochopil. To co právě řekl mi dodalo pocit štěstí. Čím jsem si ho vlastně zasloužil? Tak krásného, vtipného a hodného kámoše. Počkat krásného? Tohle bych o něm asi říkat neměl.

„Dobře, tak já ti teda budu věřit, " ukončil jsem to a znovu zavřel oči, na znamení, že můžeme jít.

„To bys měl, " uchechtl se Harry a vydal se se mnou dál na cestu. Hah a to bych nebyl já, kdybych někde nezakopl. Ale Harry za to nemohl, ten se snažil jít se mnou co nejopatrněji, no ale já jsem prostě idiot a musím se někde zabít a ještě u toho spadnout přímo na jediného člověka s kým jdu.

„Oh, promiň, " zakuňkal jsem a začal se sám rychle zase zvedat.

„V pohodě, můžu za to já, měl jsem dávat větší pozor. Každopádně hlavně neotvírej oči, jo? " pronesl omluvně a pomohl mi se zvednout zpátky do původní pozice. On je tak strašně milý. Můžu si za to sám, ale on to stejně vezme na sebe.

„Rozkaz pane a opravdu se omlouvám. Tvoje chyba to není, měl jsem se víc soustředit na to, co říkáš, " omluvil jsem se mu ještě jednou. Nechci, aby si myslel, že za to může, když já jsem tele.

Další odpovědi jsem se však už nedočkal a on se jenom rozešel pomalu dál. Šel i pomaleji než předtím, snad proto, abych už nezakopl. Asi mu nebylo úplně příjemné, když jsem na něj spadl celou jsou vahou. Musel jsem být těžký...

„Tak fajn, stůj, " promluvil ke mně klidným hlasem a já si oddechl, že už jsme došli na místo kam on chtěl. Pomalu pustil mou ruku.

„Můžu už otevřít oči? " pípl jsem potichu. Neodvážil jsem se tak udělat, dokud mi to on sám neřekl. Něco mi to prostě zakazovalo.

„Jo už můžeš, " malinko se zasmál, jako by to snad byla samozřejmost. To jsem opravdu tak tupý, že jsem to nepochopil nebo spíš chci být pouze hodný a plnit jeho příkazy.

Nejistě jsem tedy začal pootevírat oči a pak jsem spatřil Harryho stát vcelku dost blízko u mě. Né, že by se mi to nelíbilo, ale jak už jsem říkal, budu se od něj držet radši dál. Proto jsem udělal krok dozadu a snažil se zaostřit na okolní svět.

Jakmile se mi to povedlo, tak jsem před sebou spatřil nádherný výhled na krásnou krajinu. Všechno bylo tak krásně zelené a úplně to svítilo. Vypadalo to tu jako ve snu.

„Páni, " pronesl jsem v úžasu a to bylo vše, na co jsem se momentálně zmohl.

„Nádhera, že? " zeptal se mě a tím mě opět donutil se podívat za sebe, kde stál.

„Je to... Překrásný, " pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Taková místa ještě někde na světě jsou? Očividně ano.

„Chodím sem přemýšlet, " řekl a upřeně se mi u toho koukal do očí. On má tak strašně nádherný oči. Úplně jako ta krásně zelená tráva, která tady byla.

„To se ti nedivím, je to tu opravdu krásné a uklidňující, " po dokončení mé věty jsem se malinko pousmál a pohled zase stočil k nádhernému výhledu.

Jsem tak strašně rád, že jsem ho mohl potkat. Tak milého kamaráda. Vlastně si ani nejsem jist, jestli ho pořád vnímám jen jako kamaráda. Možná už ho beru jako někoho víc... Bože nad čím to zase přemýšlím...

„Lou, vnímáš mě? " promluvil na mě Harry a tím si konečně získal mou pozornost. Upřímně, vůbec jsem ho neposlouchal.

„Eh... Ne, promiň. Zamyslel jsem se, " snažil jsem se mu to nějak vysvětlit, aby se nezlobil. On se tak snaží a já to akorát kazím.

„Nad čím? Jestli se tedy můžu zeptat, " ale nějak ho to zaujalo. Co mám asi tak říct. No víš já přemýšlel nad tím, jak si krásný a že tě možná vůbec neberu jen jako kamaráda. To tak, ještě bych si zadělal na problémy. Mluvil jsem sám k sobě, než mi došlo, že on čeká na odpověď a proto jsem řekl první blbost, která mě napadla.

„Nad zítřejším testem z ájiny... Je důležitý, " co to melu za kraviny. K mému štěstí tomu ale uvěřil.

„Nejde ti, nebo? " zajímal se o mě dál.

„Neřekl bych, že úplně nejde, ale zase přeborník v tom taky nejsem, " přiznal jsem. Je hezký, že se zajímá. Je tak moc pozorný.

„Jestli bys chtěl, mohl bych tě něco málo doučit. Ájina mi vždycky šla, " pronesl a mě tím hrozně zarazil. Jakože by byl dokonce i můj učitel? Docela lákavá představa.„Samozřejmě jen pokud bys chtěl, nebudu tě do ničeho nutit, " dodal po chvíli, kdy já tam jen stál a přemýšlel nad svými věcmi.

„Jestli na to máš čas, byl bych rád, " řekl jsem dřív, než jsem si to stihl promyslet. Tohohle budu jednou litovat.

„Já má čas prakticky vždycky, stačí říct, " vlídně se na mě usmál a tím mě opravdu uklidnil. Možná to nebude tak hrozný.

„Tak když to píšem zítra, mohl bych už něco podstoupit dnes? " zeptal jsem se, na můj vkus až moc zvláštně. Takhle jsem nikdy nemluvil. Vlastně já nikdy moc nemluvil, spíš jsem čekal až někdo osloví mě a pak už to docela šlo.

„Samozřejmě že mohl, " zasmál se tak strašně roztomile, až odkryl jeho krásné a roztomiloučké ďolíčky. Panebože, momentálně asi nedýchám. On je na jednu stranu strašně roztomilý a na druhou strašně sexy. Sakra, toho se nikdy nezbavím. Musím mu to nějak říct, ale určitě ne teď nebo v nejbližších dnech...

Tímhle naše konverzace skončila a my se šli jen projít po té krásné louce, přičemž jsme se oba strašně smáli a občas se i provokovali. V jedné věci jsem si jistý. Je to jeden z nejlepších kamarádů, které mám a děkuju všem, kteří mi ho přinesli.

Další kapitolka je tuuuuuu! :)
Doufám, že se líbila =)

Hezký večer přeji všem! ~♥~