Photo for you babe [Larry Stylinson] ✓

18. Kapitola

Louis

„Mami?" vydal jsem ze sebe nechápavě. Vidím dobře, nebo už mám vidiny? Právě do mého pokoje vešla smutná mamka, která hned přiběhla k mému lůžku a vzala mě za ruku.

Až když jsem se pořádně rozhédl jsem zjistil, že tu s námi je ještě doktor Payne a Harry. No jasně. Všechno mi do sebe začalo zapadat. Proč to musel říkat. Vždyť jsem ho prosil, aby nikomu nic neřekl, tak proč? Podíval jsem se na něj ne zrovna hezkým pohledem. Jenže na něj se člověk nemůže zlobit, když tam teď stál tak nevinně.

„Zlato co si zase dělal?" zeptala se mě s jistými obavami. Harry proč si to musel dělat?

„Nic. Však mě znáš. Já a problémy s
jídlem," snažil jsem se odlehčit situaci, ale to by se do toho nesměl vložit doktor.

„Louisi to nejsou jen problémy, to je už vážný a můžeš bejt rád, že si tady," poučil mě doktor přímo před mamkou a Harrym. Mně bylo teď tak trapně.

„Děkuji Vám pane Stylesi," otočila se na Harryho a věnovala mu děkovný pohled. Ten se na oplátku pousmál, ale oční kontakt pořád držel se mnou. Můj zajímavý pocit v podbřišku jsem nedokázal popsat a už vůbec ne pojmenovat. Tohle se mi nikdy předtím nestalo.

„Mohl bych si s Harrym promluvit chvíli o samotě?" zeptal jsem se, aniž bych uhnul pohledem.

„Samozřejmě, " pronesl doktor a i s mamkou odešli nejspíš na chodbu. Bylo mi to v tuhle chvíli asi jedno.

„Proč si jí to říkal? Přece si mi to slí-" ani jsem to nestihl doříct a už mě přerušil.

„Já vím, že jsem to slíbil, ale stejně si stojím za tím, že je to mamka a měla by to vědět. Ty mi zase řekni proč si mi neřekl, že už nemáš otce?" zeptal se pro změnu Harry.

„Nepřišlo mi to důležité," odvětil jsem mu a trochu k němu natáhl ruku. Byl to tak automatický pohyb, až jsem se divil. On si mé dlaně všiml, uchopil ji do té své a s úsměvem na rtech mě pozoroval.

V mé hlavě se momentálně odehrávaly všemožné myšlenky a pořád jsem cítil ten mně neznámý pocit. Je to snad nějaké znamení? Možná bych měl přiznat, co k Harrymu cítím. Ale co když se mu zhnusím? Chci naše přátelství riskovat? Nebo radši budu mlčet a budu rád, že ho můžu mít aspoň za kamaráda.

Z mého přemýšlení mě vytrhl Harry, který tak něžně pronesl mé jméno a tím si získal mou pozornost.

„Louisi... Asi bys měl něco vědět," začal pomalu a přitom se mi celou dobu koukal do očí. „Pochopím, jestli už pak nebudeš chtít pro mě fotit, nebo se mnou mít cokoliv společného, ale já si myslím, že bude fajn, když to řeknu, ať už zareaguješ jakkoli," určitě to nebude tak hrozné, aby u mě skončil. Tím jsem si byl jistý.

„I kdyby to bylo cokoliv, tak s ničím nepřestanu," ujal jsem se na chvíli slova, ale pak už jen čekal na jeho vysvětlení. Z jeho strany jsem mohl slyšet jen tiché a zranitelné

„To se uvidí, "

„Jde o to, že- " připadal mi jako kdyby hledal ta správná slova. Nejspíš to pro něj bude velice důležité a složité.

„Kurva, nedokážu to vysvětlit slovy, tak takhle," zanadával a v mžiku spojil naše rty.

Byl jsem jako v transu a hlava mi radila, abych tohle nedělal, ale i když jsem sebevíc chtěl, tak jsem se nemohl odtrhnout od těch jeho dokonalých rtů. Tak jemňoučké rty jsem snad v životě necítil.

Ani jeden z nás se neměl k tomu, aby se nějak pohl. Harry nejspíš čekal, co na to řeknu, nebo co udělám, ale já zase čekal jestli Harrymu nesepne a neodtrhne se. To se však nestalo a kudrnáč se po chvíli konečně odhodlal pomalinku pohnout rty.