Photo for you babe [Larry Stylinson] ✓

21. Kapitola

Louis

Harry se jemně přitiskl na mé rty a začal svými pomalu pohybovat. Tohohle nebudu mít nikdy dost. Jeho dokonalých rtů. Tak jemňoučké a plné, sladké rty.

Chtěl jsem udělat další krok, ale na to jsem se příliš bál. Nejsem úplně ta povaha, která si k ostatním všechno dovolí. Já jsem spíš ten, který čeká, až ten druhý něco udělá. 

Kudrnáč mé přání nejspíš nějak vyslyšel a začal se mi pomalu do pusy dostávat jazykem. Jakmile mi jím přejel přes ret, hned jsem trochu pootevřel ústa a pak už jsem cítil jak se jeho jazyk dotkl toho mého. Ještě dokonalejší pocit.

Ze začátku nám to spolu nějak nefungovalo. Neuměli jsme se moc sehrát, ale to nejspíš bylo tím, že já tohle nikdy nezažil a tím pádem to prostě nešlo. Ani s Peterem jsem to nezažil. Tam jsme takovéhle intimní líbání nikdy neprovozovali. To bylo pouze a jen líbání ústy. Žádný jazyk a hlavně žádný city. Prostě nic. Ale to já v tu dobu nevěděl, že to jde i jinak. Líp.

Každopádně po nějaké té chvíli jsem se oklepal a začal se trochu snažit. Naše jazyky spolu začaly tančit pomalý tanec. Různě se o sebe otíraly, proplétaly se.

Harry se pak náhle odtáhl a podíval se mi zpříma do očí. Ten jeho pohled mě nutil něco udělat. Cokoliv. Proto jsem se opřel o lokty a tím se trochu vyvýšil. A následně na to jsem se na něj smutně podíval.

„Copak bys chtěl?" promluvil a jako naschvál si olízl své rty.

„Tebe," odpověděl jsem sebevědomě a vůbec jsem nevěděl, kde se to ve mně vzalo. Pak jsem jen chvíli čekal na to, co udělá.

Harry se zvedl opět ze židle a pomalým krokem se dostal až ke mně. Na mě to bylo až moc pomalý. Proto jsem zvedl jednu svou ruku a chňapl po jeho. V ten moment jsem si ho k sobě přitáhl, ale ne hned do polibku, ale jen, aby mi byl blíž.

„Musím se přiznat, že tohle jsem od tebe nečekal," uchechtl se a já jen trochu nadzvedl koutky rtů.

„Všechno jednou poprvé," oplatil jsem mu jeho tón hlasu a až teď jsem pustil jeho zápěstí.

Místo toho, aby mi Harry dopřál zase to dokonalé líbání mi dal pouze jemnou pusu na čelo a pak se hned znovu odtáhl. Opět jsem se na něj smutně podíval. Tohle mi nemůže dělat.

„Nene, až budeš zdravý, tak ti to vynahradím," ďábelsky na mě mrknul a použil ten svůj úšklebek.

„Tak tím pádem zajdi pro doktora, že už chci domů," pronesl jsem a myslel jsem to smrtelně vážně. Už je mi i lépe než předtím, takže v klidu můžu jít prostě domů.

„Zapomeň, Liam říkal, že si tu nějakou dobu poležíš," odporoval mi Harry. Ale noták. Já chci domů.

„Ale Harry mně už je lépe. Opravdu," snažil jsem se ho nějak přemluvit.

„Čekej, " rozkázal mi a poté se zvedl a opustil můj pokoj. Udělal jsem snad něco špatně? Nebo proč odešel? Určitě jsem měl radši mlčet.

Po chvíli mého umírání ze samoty se konečně otevřely ty pitomý dveře, ze kterých před nějakou dobou odcházel můj kudrnáč. To jsem ale nijak moc neřešil, protože stejně to bude nějaká sestra a bude se ptát, jestli něco nechci a nebo jestli se cítím dobře.

Uslyšel jsem ode dveří falešné zakašlání a hned po tom jsem se tím směrem podíval. Stál tam Harry a můj doktor neboli Liam Payne.

„Slyšel jsem, že prý chceš už domů Louisi," promluvil na mě Liam.