Photo for you babe [Larry Stylinson] ✓

17. Kapitola

Harry

Hned poté co Louiho Liam odvedl, jsem se zvedl ze židle a opustil místnost s tím, že pojedu informovat jeho rodiče. To by mě ale nesměl zastavit Liam.

„Harry, " oslovil mě, když ode mě byl asi pět kroků a tím si získal mou pozornost.

„Nejdřív ti řeknu něco o jeho stavu a pak mám jednu důležitou otázku," začal tajemně. Já ho jen pohledem vyzval, aby začal.

„Jelikož je tu pár minut, tak nemůžeš čekat zázrak a to asi i víš. V tomhle stavu už musí bejt nějakou dobu a tak se jeho žaludek tomu přizpůsobil. Tím chci říct, že tady nejspíš zůstane asi čtyři dny, pokud se nestane zázrak a poté možná bude moci jít domů," vysvětlil mi situaci Liam a bylo na něm vidět, že i jemu je to líto. Nic jsem mu na to neřekl, jelikož jsem nevěděl co. Byl jsem trochu v šoku a představa toho, že ten malinký, nevinný brunetek už takhle trpí několik měsíců mě zabíjela.

„A teď ta otázka? " zeptal jsem se ho, když hodnou chvíli nic neříkal a jen tam stál a koukal se smutně na mě.

„Ehm... Jo. No však víš. Já jsem to před ním nechtěl úplně vytahovat, protože už tak vypadal, že má všeho plný zuby, ale musím to slyšet ještě jednou," rozmluvil se a já pořád jen čekal, co za otázku přijde.

„Opravdu s ním nic nemáš?" jako kdybych to nečekal a i kdyby, tak co je mu potom.

„Nemám Liame, nemám," na záporu téhle věty jsem dal záležet, aby to jeho malému mozečku konečně došlo.

„Tak mi ale potom vysvětli, proč se k němu tak chováš?" nepochopil jsem, co tím chtěl říct a proto jsem jen trochu nadzvedl jedno obočí.

„Harolde, ty víš, že já poznám, když s tebou něco je a to, co s tebou dělá tenhle kluk. Prostě si to přiznej, líbí se ti," řekl narovinu Liam. Možná se mi líbí a možná ne. Co je komu do toho.

„Kolikrát ti mám říkat, že se mi do tohohle nemáš srát. A i kdyby, tak k čemu to je, když on to tak stoprocentně nemá, " zoufale jsem se mu to snažil vysvětlit.

„Řekněme, že tak za týden, dva si popovídáme znovu, co říkáš?" řekl to takovým tím tónem, jako by věděl, o čem mluví. Já už jeho proslov radši neřešil a jen se ironicky zasmál a opustil celou nemocnici.

Občas mě Liam fakt sere. Já ani nevím, co k Louimu cítím, jestli čistě jen přátelství nebo něco víc, ale stejně by to bylo marný, protože on si to o sobě nemyslí. On si nepřizná, že je gay.

Když si představím toho malého modrookého chlapce, který teď leží na té ne zrovna pohodlné nemocniční posteli, jak postává po boku nějaké ženské, dělá se mi špatně. Ale samozřejmě Harry, každý nemůže být jako ty. Život je prostě svině a nikomu nedá všechno, co člověk chce. Nikomu.

S těmito myšlenkami jsem to odřídil až před Louiho dům a chvíli jsem přemýšlel, jestli je to opravdu dobrý nápad. Ačkoli se to možná nezdálo, tak teď jsem nad mým plánem začínal trochu pochybovat. Co když tímhle naše přátelství zkazím a úplně ho ztratím? Toť otázka.

Pořád mi hlavou létaly všemožné scénáře toho, jak by tohle mohlo dopadnout. Třeba mě jeho rodiče k němu už v životě nepustí, nebo o něj definitivně přijdu, nebo mě můžou na místě zabít. Dobře, to je trochu nereálné.

Ani jsem si nevšiml, že jsem došel ke dveřím. To jsem byl z toho přemýšlení tak mimo nebo? 

Když jsem se po nějaké době odhodlal zazvonit, tak jsem si opravdu začal vyčítat, že jsem sem vůbec jel a že chci Louiho takhle podrazit. Ale snad pochopí, že je to jen pro jeho dobro.

Dveře se otevřely a z nich vyšla nižší, drobná brunetka, asi něco okolem čtyřiceti. Z toho jsem usoudil, že to nejspíš bude Louise mamka. Nechápavě mě přejela pohledem.

„Můžu Vám nějak pomoci?" zeptala se slušně a trochu se pousmála. Působí velmi mile.

„Dobrý den paní Tomlinsonová. Jsem Harry Styles a asi byste měla něco vědět o Louisovi," představil jsem se a snažil se jí trochu připravit na to, co jí chci říct.

„Odkud zrovna Vy znáte Louise?" zeptala se trochu vylekaně. Klasická matka, ale chápu to. Nikdy mě neviděla a já si teď přijdu s tím, že něco vím o jejím synovi.

„Jsem jeho kamarád a opravdu bych s Vámi potřeboval něco probrat," začal jsem na ní trochu naléhat.

„Tak dobře, půjdete dál nebo to budeme řešit mezi dveřmi?" pokynula mi rukou, abych vešel.

„Co potřebujete probrat a vlastně proč jste přišel?" začala se vyptávat, poté co jsme se usadili na sedačce.

„Louisův otec nepřijde?" zeptal jsem se možná trochu blbě.

„Louis už nemá otce. Nebo takhle, měl, ale ten nás opustil, když mu bylo sedm," to co mi právě sdělila mě velmi zaskočilo. Proč mi to Loui neřekl? Nevěří mi snad?

„Omlouvám se, to jsem nevěděl," bylo mi z toho trochu smutno. Ne jen z toho, že se Lou nezmínil, ale i z toho, že vlastně už nějakou dobu svého otce ani nemá.

„Každopádně proč jsem přišel," začal jsem pomalu vysvětlovat situaci. „Asi víte, že má Louis nějaké problémy s přijímáním potravy, že?" jakoby asi nevím, co bych dělal, kdyby řekla, že o ničem neví, ale podle jejího pohledu, jsem poznala, že o tom něco věděla.

„Ano vím. Tolikrát jsem s ním byla u lékaře, ale nikdy mu nic moc nepomohlo," její úsměv se rázem vytratil. „Jak to víte Vy?" zeptala se.

„Byl jsem přímo u toho a proto jsem ho poté odvezl i do nemocnice k mému známému. Patří mezi nejlepší doktory. To je taky důvod, proč jsem tady, abych Vám řekl, že Louis si nějakou dobu poleží v nemocnici," dořekl jsem a čekal na její reakci, připraven na vše. Nadávky, pláč.

„Panebože můj Lou je zase v nemocnici? Proč mi ten kluk něco neřekl?" začala trochu vzlykat a já nevěděl, co dělat. Nikdy jsem se v těhlech situacích neuměl chovat.

„Doktor Payne říkal, že bude v pořádku, jen tam chvíli zůstane," snažil jsem se jí aspoň trochu uklidnit.

„Hned za ním musíme jet. Vezmete mě tam?" otázka mě zarazila, ale neměl jsem co namítat. Je to jeho matka. Proto jsem jen přikývl na souhlas a vydali jsme se k autu. Přičemž já usedl za volant a ona na místo spolujezdce.

-----------------------------------------------------------

„Děkuju moc. Vy půjdete taky?" poděkovala za odvoz a na její otázku jsem jen kývl na znamení, že ano.

Přišli jsme na recepci, kde jsem nahlásil naše jména a jelikož nejsem rodinný příslušník, tak nejdřív měli kecy, tak jsem jako výmluvu použil Liama.

Oba jsme teď stáli před jeho pokojem a ani jeden jsme se neměli k tomu zaklepat. Kdybych za sebou neslyšel známý hlas, myslím že tam stojíme doteď.

„Paní Tomlinsonová jdete za synem?" otázku směroval na Louiho mamku a mně jen kývl na pozdrav.

„Jak je mu pane doktore?" starostlivě se začala vyptávat.

„Momentálně je něco přes pár hodin na kapačkách, takže zatím nic moc," řekl Liam a jako jediný zaklepal na dveře. Když se ozvalo tiché 'dále', vešli jsme dovnitř. První Liam, poté Louiho matka a poslední já.

Daaaalší kapitolkaaa :)))
Tak jak si myslíte, že bude Louis reagovat, když zjistí, že to Harry i přes jeho nesouhlas, řekl jeho mamce? :D

Užijte si dnešní den <3