Photo for you babe [Larry Stylinson] ✓

16. Kapitola

Harry

„Loui... " tak moc jsem chtěl něco říct, ale absolutně to nešlo. Vůbec nic nešlo.

„To je v pořádku Harry, říkal jsem, že se mi to občas děje. Nic to není, " řekl v klidu a znovu vydávil to nic, co snědl. To není v pohodě. To určitě není v pohodě.

„To není v pohodě Louisi! To je hluboko v prdeli! " začal jsem vyšilovat. Proč neřekl, že už je na tom až takhle špatně.

„Pojedeme do nemocnice, " řekl jsem už se zvedal a kdyby ten malý brunetek ještě něco nezamumlal, tak už jsem dávno pryč.

„Ne, prosím... Jen do nemocnice ne. Udělám cokoliv, " začal prosit a přitom na mě smutně koukal. Ne tohle je vážný, nemůžu mu dovolit, aby zůstal doma. Nemůžu ho nechat, aby se zničil úplně.

„Na to jsi měl myslet dřív nemyslíš?" položil jsem mu řečnickou otázku, opustil jsem koupelnu a rychlým krokem si došel pro mobil, klíče jak od baráku, tak od auta a šel jsem zpátky za Louim.

„Zvládneš sejít schody a dojít do auta?" zeptal jsem se.

„Harry já tam nechci... Prosím," pokusil se ještě jednou, ale já k němu radši došel a vzal ho do náruče jako princezničku. „Prosím, " zakňoural mi do hrudi.

„Kdybych nemusel, tak tě tam netahám," odvětil jsem.

„Já udělám cokoliv, jen tam nechci," pořád mi kňoural do hrudi a nejspíš začal i plakat, protože jsem cítil, jak se mé triko pomalu promáčí.

„Loui neplakej prosím. A věř mi, že kdybych nemusel, tak tě tam natáhnu," řekl jsem mu znovu a více si ho k sobě přitiskl.

„Já už tam byl tolikrát a stejně nic nepomohlo, tak mě prosím netrap," pípnul mezi vzlyky.

„Teď tam budeš se mnou a pojedeme k mému známému, nemusíš se ničeho bát, on ti pomůže víc než já," snažil jsem se ho nějak uklidnit, ale moc dobře mi to teda nešlo.

„Tys mě neposlouchal nebo co? Říkal jsem, že mi zatím nikdo nepomohl, tak proč by zrovna tenhle doktor měl?" chtěl se z toho vykroutit.

„Protože tenhle doktor je třída. Navíc bych mu i radil, aby udělal všechno co bude moct, jinak by nemusel dopadnout dobře, " oznámil jsem mu a v tu chvíli přestal s brekem a šokovaně na mě koukl.

„Cože? Ty bys ho nechal zabít, kdyby mi nepomohl? " zeptal se a upřeně na mě zíral.

„Jestli by mě u toho i stihl nasrat, tak jo," řekl jsem úplně v klídku a pokračoval v cestě.

„Obuju se sám, " pronesl Loui, když jsem mu chtěl nazout botu.

„Tak fajn, " otočil jsem se k vlastním botám a obul sám sebe, když on nechce mou pomoc.

Hned jakmile si je nazul a nějak zavázal, jsem ho opět vzal do náruče a vyšel s ním ven.

„Není ti zima? " optal jsem se.

„Ne není, " malinko se uchechtl a hlavu zabořil do mé hrudi. Tak kurevsky roztomilé, ale bohužel teď je na prvním místě Louiho zdravotní stav. Ne moje choutky a všemožné myšlenky.

„No na to, že si před chvílí zvracel, tak si nějakej vysmátej, " konstatoval jsem taky s humorem.

„Však jsem říkal, že to nic není, zbytečně plašíš, " mumlal mi do mikiny. Na tohle jsem nijak nezareagoval. Po chvíli už měl hlavu pouze opřenou o mou hruď a klidně oddechoval. Ovšem nespal.