Photo for you babe [Larry Stylinson] ✓

40. Kapitola

Louis

Sedím v letadle a začínám panikařit čím dál víc. Nikdy předtím jsem neletěl, tohle bude moje premiéra a nevím, co od toho očekávat. Každopádně pořád jsem si říkal 'Je tu s tebou Harry, nemusíš se bát'

Byl tohle dobrý nápad? Nejspíš jo. Co to melu. Určitě byl. Nebo ne? Já nevím. Byl jsem strašně ve stresu. Co když to s námi spadne? Ne Louisi dost. Aspoň bych umřel s Harrym. Ne dost! Okřikl jsem sám sebe v hlavě.

„Já se omlouvám, že ruším, ale nemohl byste se mi prosím podepsat?" věděl jsem, že to nebylo na mě, ale stejně jsem otočil hlavu směrem, odkud hlas šel.

„Jasně pro koho?" usmál se Harry.

„Hannah," řekla mladá černovláska.

„Prosím," podal jí Harry kartičku zpátky.

„Děkuju moc," úplně se jí rozzářila očka, převzala si kartičku a zmizela někam dozadu do letadla.

„Nevěděl jsem, že jsi až tak slavný
fotograf," musel jsem si rýpnout.

„V tomhle málem městečku ve kterém bydlíme, mě nikdo moc nezná, tak uvidíme co v L.A.," zasmál se a chytil mě za ruku.

„Jestli po tobě půjdou nějaký holky, tak s tebou chodit nebudu," pronesl jsem naoko uraženě.

„Tak já se nima nechám svést," začal provokovat.

„Harry!" trhl jsem s rukou pryč od něj.

„Co je, ty sis začal," ušklíbl se.

„Nezačal,"

„Začal,"

„Nehádej se," uraženě jsem si opřel hlavu o sedačku a koukal z okna.

„Za chvíli poletíme," pronesl.

„Hm," zamručel jsem s nezájmem.

Jakmile ale i letušky řekly, že budeme vzlétat a že se máme připoutat, tak jsem se začal zase bát.

Hned jak se letadlo pohnulo, jsem ztuhl. Bál jsem se. A jo vím, že to možná působí dětinsky, ale tady jde o to, že jsem nikdy, opakuji nikdy neletěl...

Letadlo začalo nabírat na rychlosti a teď jsem úplně zapomněl na to, že vlastně mám být uražený a prostě jsem se rychle přitulil k Harrymu.

„Co tak najednou?" uchechtl se. Jednou rukou mě objal kolem ramena.

„Sklapni," malinko jsem si schoval hlavu do prostoru mezi krkem a ramenem. „Bojím se. Letím poprvé," pípl jsem ještě a Harrymu jako kdyby se hned změnila nálada na starostlivou.

„Nemusíš se bát Lou," začal dělat uklidňující kroužky na mém rameni.

„Chceš žvýkačku?" zeptal se najednou.

„Proč ne," nastavil jsem dlaň a on mi tam vysypal jednu žvýkačku. Hodil jsem si jí do pusy a dál byl schovaný u Harryho.

„Opravdu se nemáš čeho bát Lou," uklidňoval mě Harry.

Byl jsem rád, že tohle letadlo je takové menší, než jsou normální. Jsou tu jen dvě sedadla vedle sebe a ne tři, takže jsme s Harrym měli dejme tomu klid.

Začalo se zrychlovat a já věděl, že nejspíš za chvíli budeme ve vzduchu. Zavřel jsem oči a snažil se vnímat jen Harryho vůni.

„Nemůže se ti nic stát," šeptal Harry. Věděl, že ho uslyším, když jsem na něj byl tak natisknutý.

„Miluju tě, víš to?" zeptal se a líbnul mě do vlasů. Jako odpověď jsem ze sebe vydal tiché 'mhm' a dál vnímal jen jeho vůni.

„Zvládl jsi to," řekl najednou Harry a já nevěděl, co myslí.

„A co?" zmateně jsem se mu podíval do očí.

„Koukni z okna," hned jak to dořekl, jsem se podíval ven okýnkem a... Byli jsme se vzduchu. Já to zvládl.

„Letíme," vydechl jsem a koukal, jak se všechno zmenšuje.

„Jsem na tebe pyšný miláčku," přitáhl si mě do objetí, kde jsem pak i následně usnul bezesným spánkem.

Uznávám, že tahle kapitola je kratší, ale slibuju, že příští bude už zase delší.

Mějte se krásně zlatíčka <3