Photo for you babe [Larry Stylinson] ✓

12. Kapitola

Louis

Akorát se s Harrym vracíme zpátky k motorce z toho krásného a uklidňujícího místa, kam budu chodit častěji, když už vím, kde to přibližně je.

„Takže jestli tomu dobře rozumím, tak teď mě vyhodíš doma, abych se tam aspoň na chvíli ukázal a pak přijdu k tobě? " zeptal jsem se, protože mi už navrhl nejméně tři varianty a kdo se v tom má pak vyznat že?

„Ne, poslouchej. Teď tě vyhodím doma a počkám na tebe před domem, přičemž ty se vrátíš a pojedeme ke mně, " snažil se mi ujasnit jeho plán, ale já si stejně nedal pokoj. Jako ne, že bych to nepochopil, to já jsem chápavý někdy až dost (jen někdy), ale měl jsem chuť ho trochu potrápit.

„Jsi si jistej, že se vrátím? " nadhodil jsem mu první provokatérskou větičku a čekal na jeho reakci.

„Jsem si na osmdesát procent jistý, že přijdeš, " odpověděl mi. Jako s jeho egem jsem si myslel, že řekne sto procent, ale možná to nebude až takovej egoista, jak jsem si myslel.

„A těch zbylých dvacet? " ptal jsem se dál.

„To si tak jistý nejsem, " řekl neutrálním tónem, ale po chvíli ještě dodal „Stejně vím, že přijdeš, " Já to jeho ego fakt nechápu. Ale je pravda, že by se mi občas hodilo.

„A kdybych přece jen nepřišel, přišel by sis pro mě? " zeptal jsem se normálním, avšak trochu vrnivým tónem. Takhle to fakt znít nemělo, jen si moje tělo dělá co chce.

„Lou já... " začal větu, ale pak radši zmlkl a začal nejspíš přemýšlet nad tím, co řekne. „Jo, nejspíš jo, protože tys chtěl doučovat, " řekl nakonec a bylo na něm vidět, že tohle není to, co chtěl říct.

„Já? Tys mi to nabídl a taková nabídka se neodmítá, " zasmál jsem se a trochu ho šťouchl do ramene.

„Tak fajn, nasedej, " promluvil na mě zničeho nic Harry, čímž mě donutil vnímat okolní svět. To už jsme se zase vrátili? Tak rychle? Tolik otázek prolítlo mou hlavou, že jsem nějaký ani nevnímal. Nasedl jsem tedy na motorku a nasadil si helmu. Brunet udělal to samé, nastartoval a vyjeli jsme zpět k městu.

„To ses nebál, že ti ji někdo ukradne? " opět jsem se začal ptát. Já prostě chci dosáhnout svého.

„Nebál. Mám na ní dejme tomu čip, kterej by jí hned našel, takže by to nemělo ani smysl ji krást, " odpověděl mi na mou otázku a dál se věnoval řízení. Já vím, že by se řidič neměl rozptylovat, ale já to chci dokázat. Nevzdám se jen tak.

„A když někdo neví, že má čip? Třeba mně by to nedošlo, " musel jsem se ptát dál a doufal jsem, že už to dlouho nevydrží.

„Tak to bys byl buď mrtvej a nebo ve
vězení, " počkat, co? Slyšel jsem teď dobře? Mrtvej? Jako vězení bych pochopil, ale on by toho člověka snad zabil? Na to mi přijde moc mírumilovný. No i když.

„Mrtvej? " bylo jediný, co jsem ze sebe v tuhle chvíli dostal. To jsem možná vědět nechtěl...

„Ano, " řekl jako by mluvil o počasí. Ne to mi neříkejte, že on by mohl být i vrah? Fotograf, učitel a vrah v jednom?

„Jakože ty zabíjíš lidi? " musel jsem teď znít strašně vystrašeně, ale já fakt byl.

„Ne, já ne. Ale když je to nějakej kokot člověk, tak mám takového dejme tomu osobního likvidátora, " co prosím? Co když chtěl původně zabít i mě? Blbost, takhle nepřemýšlej Louisi.

„Docela jsem si oddechl, že to neděláš ty, " přiznal jsem se a začal vymýšlet další otázku.

„Co plánuješ dělat zítra? " nic lepšího mě nenapadlo no.

„Loui, tebe doma neučili, že řidič se nemá rozptylovat? " že by se mi to povedlo?

„Učili, jenom jsem byl vždycky strašně zvědavý, na tom nic není, " po téhle větě jsem si opřel hlavu o jeho rameno. Ani nevím proč jsem to udělal, ale bylo to pohodlné.

„To máš pravdu, že není, ale popovídat si můžeme i u mě, " řekl a zabrzdil. Neříkejte mi, že jsme doma. Teda jako u mě doma.

Jakmile jsem stočil pohled do strany, opravdu jsem zahlédl náš dům. Ten čas tak letí, když jsem s ním, to není ani možný.

„Tak utíkej, já tu zatím počkám, " trochu mě popohnal a jemně se u toho zasmál.

Sesedl jsem tedy z motorky, sundal si helmu a předal jí na chvilku Harrymu. A pak už jsem se vydal domů za mamkou. Můj plán zatím moc nevyšel, nebo teda už alespoň něco namítl, ale jinak nic. Musím se více snažit.

Hned jak jsem vešel, tak jsem zacítil takovou krásnou vůni. Mamka vaří. Proto jsem se taky vydal za ní do kuchyně, abych se podíval copak kuchtí.

„Jé, ty už si doma Lou? " zeptala se, i když mě viděla hned vedle sebe. Třeba takový otázky fakt nechápu, ale co už.

„Jojo, ale hned zase letím, mám
doučování, " dokud jsem to nedořekl, tak mi nedošlo, že jsem to celý prokecl. Paráda.

„Doučování? " jako kdybych to neříkal, že? „A z čeho? " ptala se dál, když já nebyl schopný během pár sekund odpovědět.

„Z ájiny, " řekl jsem prostě pravdu, není co tajit, až na to, s kým ho mám, ale to už je vedlejší.

„Vždyť si vždycky říkal, že angličtina ti jde, " mamka ta ví všechno. Ale jak se z toho teď vykroutit hm?

„Zítra píšeme důležitý test a chci se na něj dobře připravit, " řekl jsem první kravinu, která mě zrovna napadla, ale jak bylo vidět, zabralo to.

„Tyjo, takového, tě neznám Loui. Ještě z tebe bude šprt, " pronesla s humorem.

„Tak já už půjdu, ať tam nepřijdu pozdě, " snažil jsem se tuhle konverzaci ukončit, ale nechtěl jsem jí úplně odhánět.

„Jojo jen běž. Užij si to, " zasmála se a zamávala mi na rozloučenou. Moje mamka je strašně fajn, jak jste si mohli všimnout, jen mě občas trochu štve s tím, jak mám víc jíst, ale jinak je fajn.

Opustil jsem tedy kuchyň a vydal se rychlou chůzi ke dveřím. Nechtěl jsem, aby tam Harry čekal věky. Rychle jsem si nazul zase boty a pádil ven, kde na mě s úsměvem čekalo zelenoočko.

„Nemusel si pospíchat kvůli mně, " pronesl směrem ke mně, když jsem ještě nedošel úplně k němu.

„Nechtěl jsem tě nechat dlouho
čekat, " odpověděl jsem mu a automaticky si sedl za něj. On mi podal helmu a mohli jsme zase jet.

Je tady další část <3
Psala jsem ji docela pozdě večer, tak doufám, že bude dávat alespoň trochu smysl :)

Luv u <3